Zkuste si zjistit, jaký je převládající styl vaší komunikace
Vyplněním dotazníku stylů komunikace podle teorie C.G.Junga zjistíte, zda je spíše ANALYTIK (racionální typ), nebo AFILÁTOR - PŘÁTELSKÁ OSOBA (emocionální typ), TVŮRCE KONCEPCÍ (intuitivní typ) nebo AKTIVÁTOR (percepční typ). Porovnáním výsledků se dozvíte, co je vaším převládajícím typem komunikace, respektive jaká je "vaše vlnová délka".
Jaroslav Kňap: Rozhovor s básnířkou Věrou Ludíkovou
Projekt POŠLI TO DÁL je asi tak bláhový jako je bláhové psát poezii, zvláště poezii duchovní, asi tak bláhové jako ptát se po smyslu bytí, tak bláhové jako samotný altruismus, avšak bláhovější je považovat duchovní hodnoty za méněcenné, a hodnoty, které společnost má, za neměnné.Mnozí si vzpomenou, jak toužili mít nové džíny a jak na ně sháněli bony, jak moc si přáli ochutnat svobodný svět za „železnou oponou“.
Egon Wiener: V Přepeřích u Turnova se narodil otec české motorky
Odkud se vzala první česká motorka? Na to vám rád odpovím. Její otcové byli dva a jedním z nich je rodák z Libereckého kraje. Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v Přepeřích u Turnova. Václav Klement se narodil 16. října 1868 ve Velvarech. Že jsou vám oba nějak povědomí? No jistě! Oba dva rovněž stáli u zrodu aut v Mladé Boleslavi. Vraťme se k tomu, s čím a jak začínali. I tak slavný konstruktér jako pan Daimler začal nejprve s motocyklem. Když ti naši dva začínali, jezdilo se ještě na koních a kola měla přední kolo vysoké a vzadu malé kolečko. Pokrok byl v tom, že kola už nebyla ze dřeva. Vysoká kola brzy udělala místo nižším, do kterých se začala montovat první kuličková ložiska.
Vladimír Kulíček: Na výletech s Tokem po českých tocích
Na sklonku čtyřicátých let měl Tělovýchovný otužilecký klub (TOK) sedm členů, a to včetně vedoucího Oldřicha Lišky. Ten vykonával funkci mistra všeobecné údržby v nedávno znárodněném podniku TOS Hostivař. V rámci své funkce pochodoval po celém podniku a samozřejmě při té příležitosti prováděl nábor do klubu. Tak jsem se do TOK dostal i já a také ostatní členové byli zaměstnanci téhož podniku.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (14)
O skutečném, dobrovolném odchodu z tohoto světa jsem nikdy vážně neuvažoval. Svět by o nic nepřišel. Ale… to ale! Ve chvílích nezdarů, nemocí, depresí, z bezmoci cokoli změnit, jsem občas utápěl duši v myšlenkách nepříliš veselých. Myslet na smrt, ačkoli nejsou pádné důvody, je zbabělé. Jenže počítat se má se vším. A ona, Smrt, patří mezi jediné jistoty. Tedy alespoň si to myslíme.
Pavel Pávek: Alej mrtvých
Les, jako každý jiný, les, který najdeme u každé druhé vesnice, les, jakých jsou v české krajině stovky, tisíce. Stoletý smíšený porost, občas křoví, přes cestu každou chvíli přeběhne zvědavý zajíc, zastaví se a kouká, kam má asi poutník namířeno. Ten jde co noha nohu mine, před několika metry se polní cesta proměnila v lesní, a tiše debatuje se psem za plotem osamělé hájovny, kterého narušitel klidu a ticha viditelně rozčiluje.
Jan Jurek: Malá baronka
Lenka byla právě ten ojedinělý případ dívky, kde inteligence kráčí ruku v ruce s fyzickou krásou. Kdyby nestudovala literaturu, s klidem by mohla provozovat živnost modelky. Postavu na to měla a obličej jakbysmet. Velké modré oči, úzký decentní nos, smyslná plná ústa a vysoké čelo zčásti překrývaly plavé vlasy, které nádherně pasovaly k její snědé pleti.
Egon Wiener: Na obloze s tátou | Listí | Cesty a cestičky napříč vesnicí
Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši. Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je to právě naopak? Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý, ruce propletené.
Zdeněk Vilímek: Mezinárodní hudební festival v jeskyních CAVE BEAT 2012
Začátkem března 2012 byl vyhlášen oficiální program mezinárodního hudebního festivalu v jeskyních s názvem CAVE BEAT 2012, který pořádá občanské sdružení Jeskynní tep, o.s., ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou CHKO Moravský kras. Akce navazuje na benefiční koncertní pouť DIDGERIDOO V JESKYNI 2011, letos nově, se zaměřením na multižánrovou akustickou hudbu a potenciál lidského hlasu – zpěvu. Oficiální zahájení festivalu proběhne v sobotu 14. 4. 2012 v Jeskyni Výpustek ve Křtinách v Moravském krasu, kde vystoupí Alikvotní sbor Spektrum z Prahy pod vedením sbormistra Jana Staňka.
Miroslav Sígl: Almanach českých novinářů – seniorů
Počáteční práce jsem již zahájil, oslovil osobně i dopisem desítky novinářů v seniorském věku, sám mám bohatou dokumentaci o naší žurnalistice a novinářích, s mnoha z nich se osobně znám, byli jsme redakčními kolegy, s mnohými z nás jsou přátelé. Všichni se shodujeme v jednom, že podobné dílo čeká na vydání už mnoho let, nelze otálet, ohlížíme se zpátky a své zkušenosti a vzpomínky nechceme bez užitku vzít sebou na Onen svět.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman
Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.
Ivo Fencl: O jednom dětství, v kterém se četlo
Ne každé dětství je nebe. Za války mohlo být dětství i peklo. Taky dnes se války vedou a mnohde děti umírají hlady, ale to naprosto nic nemění na tom, že by dětství mělo být jako nebe. Nadoblačné. Jaksi květnově ukryté uvnitř tůní a zahrad. A proč? I z toho důvodu, abychom si ho dnes, už jako dospělí nejsnáz připomněli: vůněmi. A abychom z něj těžili - z těch dávných jiter prožitých - třeba - v táboře pod hradem Radyní. Anebo pod jiným hradem.
Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka
„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky.
Petra Haasová: Udělej něco pro sebe!
Nemýlila jsem se. Budík na stole řádil jako tornádo, ačkoli při pohledu z okna mi připadalo, že je něco málo přes půlnoc. Bylo načase vstávat. Žádné teplé letní paprsky, žádné švitoření ptáčků, a při pohledu do zrcadla jsem spatřila něco jako vlnitý plech (a stejně tak to na mojí straně nešlo nijak narovnat).