Jana Reichová: Docela pozitivní
Druhá česká rodina odcházela v noci přes zasněžené lesy nedaleko Chebu dokonce s třemi malými dětmi. Dokázali to i když přišli prakticky o všechna zavazadla podvodnými převaděči. Začínali těžce, ale dokázali všechno překonat. Byli to manželé Šamánkovi. Jejich děti jsou již babičkami a dědečky a stále mluví česky.
Jaroslav Hutka - Jarmila Moosová: Táto, řekni proč ....
A teď mi otevírá domovní dveře v jedné z historicky nejkrásnějších částí Prahy, podává mi ruku – pevný stisk, a cestou po starobylých schodech /můj bože – do třetí etáže!/ povídá cosi o fyzické kondici a směje se ...
Jaromír Matoušek: Jak jsem fotil jiřičky
Tento podzim jsem měl možnost sledovat ve Volyni na dvoře pana Roberta Cardy, drogisty, přípravy jiřiček na dlouhou pouť za teplem a sluncem. Dříve, když jsem viděl ve svém okolí tyto ptáčky, nikdy mě nenapadlo, jak důmyslně si počínají, jak jsou pracovití a pilní. Již od rána, od východu slunce, obsadily dráty elektrického vedení a neustále si upravovaly peříčka a švitořily. Ale to jen do té chvíle, než jedna z nich dala zvukový povel a všechny naráz vzlétly, utvořily obrovské hejno a za velikého a hlasitého křiku utvořily točící se kornout, který se vzdaloval a ztrácel ve výšce i v dálce.
Náhoda na druhou
Telefon vyzváněl jako zběsilý. "Langová," ohlásila jsem se. "To je paní Zuzana Langová, rozená Peterková?" "U telefonu." "Zuzanko, jsi to opravdu ty?" "Jo," řekla jsem netrpělivě. "Narodila jsem se své vlastní matce ...
Milan Markovič: Kam zmizol ten starý prístroj?
Občas sa pristihnem, že si za svet nemôžem spomenúť, ako sme telefonovali, keď ešte neboli mobily. Samozrejme, z pevných liniek – hoci ani tie neboli vždy zas až tak veľmi pevné. A potom to prišlo: najprv len slúchadielko na kábliku, ale s číselníkom stláčacím. Potom zmizol aj káblik a s telefónom sa dalo chodiť (telefonujúc!) voľne po byte, ba aj tesne pod oknom na ulici sme machrovali a veru, obdiv bol naokolo vari väčší, ako keby som priamo pred domom vystúpil z Ferrari testarossa.
Ivan Kolařík: Úvaha o taxikářích
Všeobecně řečeno nás však mají lidé rádi, protože jim poskytujeme spolehlivé služby, ke kterým patří někdy i zprostředkování ložnice. To nadšeně vítají zvláště pasažéři mladí, kteří se v ranních hodinách plni něhy a alkoholu vracejí z nočních klubů a nemohou vyznání lásky jeden k druhému vydržet, než je dovezeme domů.
Luděk Ťopka: Co vyprávěla stará ručnice
Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. „Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.
Jan Jurek: Kolo
Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam …
Milan Markovič: Diplomovaný či radšej zázračný?
Poznám nejedného diplomovaného lekára, ktorý nevie prísť na meno celej „alternatívnej medicíne“ a viem o nejednom zručnom masérovi, naprávačovi, liečiteľovi, čo v jednom kuse nadáva na „šarlatánov v bielych plášťoch“ a pritom sám nemá diplom ani zo zemiakovej brigády. Oba prístupy sú mi podozrivé. Je mi jasné, že keď sa človeku začne rúcať zdravie, nuž podľa hesla „topiaci sa aj stebla chytá“, vyskúša každú možnosť, len aby si pobyt na tomto často nevábnom svete ešte trochu predĺžil.
Martina Bittnerová – Ivo Fencl: Neopakuji školní látku a píšu
Dobrý den, Martino. Kde a jak jste se etablovala jako spisovatelka a povídkářka? Já uveřejňovala prózy ledaskde a třeba taky v tzv. Palmknihách nebo v časopise Žena a život, přičemž se od svých začátků věnuji autorským čtením. I vy jste možná mohl slyšet mou Pomstu anebo Ples popelek. A co vydat povídky souborně? Možná by stály za knihu, ne? Ještě se uvidí, podle situace. Záleží na tom, zda by o ně měl nakladatel také zájem a rozhodně bych musela udělat úpravy.
Vlastimil Marek: Rozhodující je úmysl
Věděli to staří moudří všech duchovněji orientovaných kultur, věděl to Buddha a Ježíš, a víme to dnes i my (díky moderním zobrazovacím metodám). Rozhodující je úmysl. Jinými slovy, naši budoucnost určuje právě to, s jakým základním znaménkem (jestli plus nebo mínus) dnes vnímáme a jednáme. Ukázalo se, že skutečně jsme strůjci svých osudů.
QUODLIBET (3)
Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.
Iveta Kollertová: A život je krásný...
Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.
Baťůžek (III) - variace na články J.Volfa
V jednom obchodě, kde se prodávají stany, horolezecká lana, karabiny, vařiče a další rozmanité a užitečné věci, visely na hácích i batohy a baťůžky. Ne ty pomalované pestré, ty by se do přírody jaksi nehodily. Ale byly tam baťůžky docela malé...