Iveta Kollertová: A život je krásný...
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| A život je krásný Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám. Jasně, nemám ústa den co den rozšklebená od ucha k uchu a dokonce se zaškaredím na kocoura, který mi zrovna drápkami načechral fasádu. Blaženě přivírám oči a opět se přenáším k milovanému lesu, k domku s červenou střechou a sním. Sním o jahodách, které mi barví prsty, sním o hříbku, zakrytém spadlým listem, sním o obloze s hvězdami, kterou šněrují vlasatice. Sním o táboráku s kytarou a spadlém jehličí. Jsem snílek se vším všudy a má přání jsou stejně nereálná jako návrat do dětství. Včera jsem si zavzpomínala na dobu, kdy mi stařičký gramofon vyhrával do dětské nevědomosti, do otevřeného životního osudu. Pády, nárazy, nemoce.. jak je to vzdálené při dnešním rozumování, při dnešním pohledu na svou životní pouť. Čas se nezastaví jako se nezastaví eroze skalního útesu či tlení jabloňových listů. Možná se dočkám překvapení, možná si za deset let povzdechnu jak jsem byla naivní. Každá kapka deště ve mně roztančí tu touhu po životě, každý závan větru mou touhu po "něčem zvláštním" ztrojnásobí. Chtěla bych mít tu moc a mávnout kouzelnou hůlkou. Poslat ťrochu štěstí do všech srdcí i domovů, zarazit strasti, splíny, smutky. Vchrstnout naději do tváří nemohoucích. Spojit všechny lidi neviditelnou nitkou.. představuji si nenápadný potůček, který si razí cestu kolem příbytků a pod jeho zurčením mizí černá barva i černé vidění světa. Vím, nemůžu chtít nemožné, ale můžu rozdat tolik úsměvů, kolik bude příjemců. Můžu napsat tolik vět, kolik bude čtenářů, můžu mít přání i touhy. Nenechte se tolik ovlivnit realitou. Na každou slzu existuje kapesník a žádný stín nevznikne bez světla.  |
| Okenní rám Starý a rzí obalený okenní rám netečně ční nad bílou omítkou. Není tu sám, odlesk paprsku světla si pohraje s místy, které ještě neztratily punc autentičnosti dávno prošlých let. Má báseň se mi nedaří v tom nádechu i tichu předjaří, kdy se slunce střídá s mrakem a pod padákem statný muž už tahá za provázky. Možná z lásky k letu, ke svobodě, vytýčí si metu a pohledem k říční vodě se spojí s obzorem. Věrným dozorem jsou mu mé oči, pohled, jenž na dohled má jeho tanec se vzduchem. Je snad zloduchem, který si okupuje nebe nebo králem křídel ptačích, jenž dálkou načichl a v souboji se střemhlav vrhá do pozlátek duhou vykreslených? Kdo ví? Zatímco stín mizí za stromem a blesk náhle bouřky se míjí s perlami, padajícími z oblak, malý rozčepýřený pták se mihl před oknem. Pomalu se v dálce ztrácí a má pozornost se k rámu vrací jak k osiřelému hnízdu brk. Barva se nárazem dešťové kapky odloupla jak ořech ze skořápky a kočičí ťapky nechaly na něm svou stopu. Zavrzal pod tíhou loktů, obalených svetrem a větrem zohýbaný roh rámu vydal vzdech. Jednou ho vymění za nový, leskem zářící, co metalízou oslepí zrak a starý okenný rám obroste kdesi v lese zelený mech. Hladím ho dlaní a nemám stání, kdo si jen jednou vzpomene, že taky krásou plál a hrál si kličkovanou s paprsky slunce nebo s perlami z oblohy. Jen časem a dílem náhody tu kdosi řádky plodí, však víme, jak to v světě chodí, jen zdá se mi, že zde na zemi na staré se zapomíná. Čí je to asi vina? |
Ilustrace © GALERIE IN
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 10. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivan Kraus |
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Rudolf Křesťan |