František Mendlík: Špion Balabán | Maruna Malinovskaja
Lehátkový vůz s českými železničáři je na samém začátku cesty do Itálie. Píše se rok 1969 a je měsíc květen. První město na celé trase – Vídeň je první celodenní zastávkou. Výpravčí Vojtěch Balabán fotografuje manželku Julii vypůjčeným fotoaparátem značky Zenit. Vznikne tak seriál mamka a… V domácím albu pak bude možno uvidět mamku a Prátr, mamku a sochu Marie Terezie. Lstivý manžel však postaví nic netušící choť i před obchod pana Wilhelma Pohla. Je to vyhlášený obchod s plastikovými modely.
Ivan Kolařík: O svatbě a slavném spisovateli
Minulý měsíc se mně po delší době naskytla příležitost jít na svatbu. Co navíc, tuto radostnou událost jsem absolvoval ve formální roli otce vdávajícího svou dceru. Ano, neuvěřitelné se stalo skutkem, stali jsme se svědky zázraku! Naše dcerka, matka od dvou dětí, se konečně rozhodla skončit neřestný život na hromádce a vdát se.
Iveta Kollertová: Když odzvonily klíče...
Rozhodnutí napsat vzpomínkovou knížku přišlo v momentě, kdy zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a ozval se hlas přítele, kterého jsem naposled viděla někdy před osmi lety - těsně před jeho cestou do zahraničí. „Ivko, děvče, to jsem tak rád, že tě slyším. Teprve včera jsem sehnal tohle číslo." Moje já si jen pomyslelo: „Co to má být?
Petra Haasová: Není ples jako ples
„Na ples??? A dneska???“ Prosté konstatování, že si snad dělá srandu, jsem vynechala vzhledem k tomu, že na to očividně nevypadal. Možná to někomu bude připadat divné, že jsem nezajásala a neskočila mu kolem krku, ale naše názory na plesovou sezónu se velmi lišily. Zatímco já bych nejraději „vymetla“ kdejaký bál, můj přítel je zastáncem „poklidného“ druhu společenské zábavy jako je kino nebo psí dostihy.
Luděk Ťopka: Blondýna a malý Robert
Když jsem letos se svými irskými přáteli slavil v jednom pražském irském pubu svátek Sv. Patrika, seděl s námi u stolu i jeden švédský turista. Pilo se všechno, od whisky po Guinesse a tomu odpovídala i nálada a zábava. Přitom došlo také na vtipy a mezi nimi i na ty o blondýnách. Když už byla jejich zásoba téměř vyčerpána, ozval se náš severský spolustolovník a přispěl na toto téma historkou z vlastní zkušenosti.
Stanislav Rudolf: Můj zimní sen
Ovšem vypravit se někam na pár dní si zalyžovat, to je vždycky můj zimní sen. Proto mám rád zimní prázdniny našich vnoučat! Obvykle vyrážíme společně na hory. Moje manželka Jarka jede pochopitelně také, ale ne jako lyžařka, nýbrž jako naše ochránkyně, sponzorka, humanitární pracovnice zajišťující nám i na sjezdovkách i v ubytovně kaloricky hodnotný přísun potravy.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (12)
Seděli jsme ve srubu na špalcích. Nebylo to proto, že dosud nebylo nač se posadit. V řazení důležitosti věcí byl pro Zubřici mnohem podstatnější požitek z našeho zastřešeného domu, než potřeba osvětlit sdělení, které mi v prvé chvíli vyrazilo dech. Chtěla si náš dům prostě vychutnat. „Je to tu pěkné, viď?“ pravila po dlouhé odmlce. „Taky se mi tu líbí.“ „Kdy uděláš stůl, lavice a postele?“ „Nejprve doděláme dům,“ řekl jsem, nutil se ke klidu a předstíral ho. „Musím vyrobit rámy do oken a zárubně dveří. Vymazat škvíry mezi kládami mechem a jílem. A taky chci udělat patro nad Bělčiným stáním pro uložení suché píce.“
Ivan Kott: Divná hudba dob nekalých
Čtyřiačtyřicet stran této kroniky z let svobodě a tudíž i jazzu nepřejících, končí pochopitelně sametovým převratem, a pak už se autor věnuje době polistopadové a postavení českého jazzu v ní. Objevují se nová jména i nové formace ...
Miloslav Švandrlík: Kdyby přišla potopa / Pověst holiče Hakýrka
Právě včera večer, když jsem dojídal svou porci čevabčiči, mě napadlo, jak bych se asi zachoval, kdybych nějakým tajným znamením dostal předběžnou, avšak zaručenou zprávu o nové potopě světa. Nejprve se dostavil záchvat lidumilnosti. Řekl jsem si, že bych okamžitě zalarmoval celou naši veřejnost, upozornil ji na strašlivé nebezpečí, které jí hrozí, a dal bych tak možnost záchrany širokým masám bez rozdílu pohlaví nebo náboženského vyznání.
Sloupky Jiřího Menzela (14)
Žijeme na nemocné zeměkouli o kterou se pořád někdo pere. O nadvládu nad světem zápasily velmoci, po diktatuře touží pořád ještě zbytky proletářů všech zemí, tu a tam by jí chtěl mít kdejaký blázen. Zbrojařské společnosti by rády viděly, aby se jim nikdo nepletl do rozhodování o tom, kdy a kde má být nějaká válka.
Milan Markovič: Nebojme sa trápnych rozhovorov!
Rozhovor, taká bežná vec! – poviete si. Čo svet svetom stojí, sa ľudia zhovárali. Dokonca aj takí, čo rozprávať nevedia. Ba čo viac, istý druh rozhovoru vedú aj zvieratá a veru aj hmyz, prinajmenšom o včelách je to dostatočne známe. A keď som raz popri dunajskom ramene uháňal na bicykli pred mračnom komárov a modlil sa, aby mi práve v tej chvíli nespadla reťaz, ťažko by ma bol dakto presvedčil o tom, že sa na mne tá háveď nedohovorila.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (18)
Jednou, když už jsem chtěla zavřít boudu a vypadnout na oběd, objevila se ve dveřích Simona. Vůbec jsem se na ni neutrhla, jak bych to zcela určitě udělala v případě, že by pět minut před dvanáctou někdo cizí ještě opruzoval, ale naopak jsem ji velice srdečně přivítala. Za Simonou vpadli dovnitř i její dva chlapečkové. Daneček a Oldříšek byli pěkná čísla!
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (1)
Jeden mládenec zval neustále svou dívku na výlet. Ona se dlouho zdráhala, až jednou svolila. Šli večerem, na čepice se jim snášel oceán jemných vloček a bílá krajina ostře křupala pod botami. Až se vzali ze vší té krásy za ruce. Ale najednou před nimi stojí někdo třetí. Nějaký cizinec. A jako z ledu. "Nemohl bych jít kousek cesty s vámi?" „A kdopak jsi?" zeptalo se to děvče ostražitě. "Jmenuju se Lorenc!" Šli a povídal o království bílých králíků, kteří sněží. Jednou se otřesou, sype se sníh prachový, otřesou se podruhé, prší krystalky ostřejší než štěrk, potřetí, a je tu peří, měkké pro podušky různých usínajících miminek.
Rudolf Křesťan: Pod tlakem tlačítek
Děti se rodí proto, aby se s nimi rodily i historky o dětech. Připojuji příklad ze současnosti. Při rodinné procházce po horách se náhle zvedl prudký vítr a mrňous se otázal svého táty: „Jak se ten vítr vypíná?“ Žijeme v době tlačítek, vypínačů, knoflíků, kláves a dalších stiskátek. Už od útlého věku nestačí, aby se děti učily tlačit pouze na nočníku.