Postoji, ve kterém se přede mnou nacházel můj přítel, se při vzpomínáních v přátelských a rodinných kruzích říká „byl prostě sladkej“. Stál přede mnou, zkroušenost sama, a očekával reakci na prosté sdělení, že musíme, prostě musíme jít…
„Na ples??? A dneska???“ Prosté konstatování, že si snad dělá srandu, jsem vynechala vzhledem k tomu, že na to očividně nevypadal. Možná to někomu bude připadat divné, že jsem nezajásala a neskočila mu kolem krku, ale naše názory na plesovou sezónu se velmi lišily. Zatímco já bych nejraději „vymetla“ kdejaký bál, můj přítel je zastáncem „poklidného“ druhu společenské zábavy jako je kino nebo psí dostihy.
„Co tě na těch tancovačkách tak přitahuje, prosím tě? Lidi z toho mají zbytečné stresy, chlapi se musí škrtit ve smokingu, ženské utrácejí za mejkapy a hadry, které na sebe stejně vezmou jen jednou, každý tě tam okukuje, jestli náhodou nemáš lepší sako nebo ženskou než on, a utratíš majlant za tombolu, ve které při nejlepším vyhraješ chcíplého bažanta“, argumentoval horlivě letos o Silvestru, když jsme se dostali k onomu ožehavému tématu.
Posilněn svými argumenty a pár promile navíc mi poté názorně předvedl „plesomanku“.
Vyplácal na sebe půl tuby mého nejlepšího mejkapu, vsoukal se do mojí jediné plesové sukně, s přehnaným vrtěním zadní části se producíroval po pokoji a ječivým hláskem konverzoval s někým, komu říkal Louis a jež si s ním dovolil nesouhlasit v názoru na přípravu jablečného štrůdlu.
Bylo to tak přesvědčivé, že bych se snad obešla i bez dramatického závěru, kdy se netrefil na pomyslnou barovou stoličku, skončil nosem ve fíkusu a moje plesová sukně ve dvou kusech v popelnici.

A právě proto nyní stál přede mnou (co nejblíže u dveří, kdybych snad reagovala přespříliš agresivně), kouzlil psí oči a tenkým hláskem mi tlumočil pozvání jeho šéfa na „báječný taneční večer“. Vzápětí rychle dodal, že odmítnout šéfovo pozvání je něco jako podepsat souhlas se snížením platu. Než jsem mohla dát průchod svým emocím, zazvonil mi mobil. Volala Lenka, manželka jeho kolegy.
„Už ti to řekl? Osobně? Ten můj mi to sdělil telefonicky a pojistil se tím, že se sejdeme u Sokolovny. Máš co na sebe? Já taky ne. Ale já mu to osladím, uvidíš! Tak čau v osm!“
„Čau“ řekla jsem oněmělému sluchátku.
„Mám něco na sebe?“ Obrátila jsem se ke svému „plesomanovi“, který se mezitím dal do umývání nádobí. Pokání umocnil nečekaným nápadem.
„Ale miláčku, máš přece ty šaty, co ti ušila maminka. Vypadáš v nich jako filmová hvězda.“
Uháněl ke skříni a vytáhl na světlo boží model, který jsem viděla naposledy před třemi lety. Z pěti metrů látky, které jsem kdysi dávno v záchvatu nadšení koupila, mi maminka ušila úzké, dlouhé šaty na ramínka, ale komentáře mého přítele, který tvrdil, že jsou tak odvážné, že je můžu nosit jen doma, je odsoudily k samotě v šatníku. Ten má tedy před šéfem respekt, honilo se mi hlavou, když jsem se rezignovaně soukala do stovek třpytivých černých flitrů.

S kolegou a jeho manželkou jsme se potkali u „Sokolovny“. Nálada na naší straně připomínala atmosféru soudní síně při vyšetřování vraždy. Můj model, léty neměnící své rozměry, mi působil menší obtíže. Šaty byly tak úzké a rozparek vzadu tak krátký, že jsem musela cupitat jako gejša, pokud jsem chtěla, aby zůstaly v celku, takže ujít těch dvacet metrů od taxíku ke vchodu do Sokolovny nám trvalo deset minut.
Lenka vypadala úžasně. Dlouhé šaty bez ramínek, které vypadaly jako čerstvě zrozené u Versaceho, však komentovala se silným tikem v levém oku.
„To je po mámě, měla to na maturiťáku, ale musela jsem vršek vyztužit pletací jehlicí, aby to drželo tvar. Zbytečná práce – sem by se hodily spíše tepláky. Vidím dobře, tamhleta ženská má montérky??“
Skutečně, večerní šaty neměl nikdo kromě nás, takže jsme se okamžitě staly středem pozornosti několika borců, kteří už očividně měli nějakou tu rundu za sebou.
„Jedeš, otrapo!“ vyjela jsem na nejdrzejšího z nich, který hulákal, že „starou zastřelí, nás si nechá“ a snažil se Lence vyzout lodičku.
„Ona to tak nemyslela, pane řediteli,“ vypadlo z mého znachovělého přítele.
V tu chvíli Lence povolily nervy, popadla milého ředitele za klopu a sladce zaševelila:
„Á, pan ředitel, jsem opravdu ráda, že vás poznávám. Smím prosit?“ A nesmlouvavě jej táhla na parket, což byl opravdu výkon, při jejích stopadesáti a jeho stodevadesáti centimetrech.
Obdivovala jsem její odvahu. Na parketě byli jediným párem a kapela v rohu velmi nahlas a velmi falešně napodobovala Moravanku.
Uprostřed dojímavého „Proč ten jetelíček…“ jsem si všimla, že pana ředitele přechází humor. Pletací jehlice na Lenčině modelu mu spolehlivě bránila v jakémkoliv prudším pohybu, včetně pořádného nadechnutí. Na konci třetí polky do sebe Lenčin manžel hodil dvojitý rum a zaskřehotal: „Já ji jdu poprosit, ať ho nechá.“
„Já ji vystřídám,“ nabídla jsem mu soucitně a cupitavě se vydala směrem k onomu páru. Moje aktivita zvedla mého přítele tak rychle ze židle, že vyděsil kolemjdoucího číšníka. Se slovy „jdeme domů, je pozdě!“ mě tak prudce stáhl z parketu, že mi rozparek na šatech prodloužil o půl metru. Ještě nikdy tak rychle nesehnal taxi.

Druhý den jsem volala Lence a ptala se jí, jak dopadl večer.
„Dobře,“ odtušila. „Ředitel vydržel ještě přes dva valčíky a potom zmizel na toaletě. Ten můj teď listuje v Annonci a hledá si nové místo. No, myslím, že to tak žhavé nebude, ale poradila jsem mu, ať si případně najde místo, kde bude mít šéfovou. Představ si, že jsme se zalíbily nějakému inženýrovi a pozval nás na maškarní. Je to příští pátek v restauraci „U Hájenky“. Těm našim to řekneme v pátek odpoledne, ať si to vychutnají. Jo, a pletací jehlici pro jistotu beru s sebou.“