Luděk Ťopka: Blondýna a malý Robert
Rubrika: Literatura – Zábava
| Když jsem letos se svými irskými přáteli slavil v jednom pražském irském pubu svátek Sv. Patrika, seděl s námi u stolu i jeden švédský turista. Pilo se všechno, od whisky po Guinesse a tomu odpovídala i nálada a zábava. Přitom došlo také na vtipy a mezi nimi i na ty o blondýnách. Když už byla jejich zásoba téměř vyčerpána, ozval se náš severský spolustolovník a přispěl na toto téma historkou z vlastní zkušenosti. Protože se všem líbila, nechci si ji ponechat pro sebe a podávám vám ji tak, jak jsem ji slyšel. Pouze jsem změnil jména osob, a název města hlavní hrdinky nahradil jen zkratkou. Tak čtěte. * * * Jedno lednové pozdní odpoledne, kdy jsme s manželkou Henrikou seděli u obvyklého šálku čaje, zazvonil telefon. Sluchátko jsem zvedl já, měl jsem je při ruce: „Gerson“, ohlásil jsem se. „God dag, Gerta Nilsson, prosím Henu, tack!“ zazněl altový hlas na druhé straně. „Dobrý den, paní profesorko, předávám!“ odpověděl jsem a položil sluchátko do nastavené dlaně své ženy. Zatímco naproti mně zurčel proud veselého hovoru dvou přítelkyň, vybavil jsem si v duchu tu volající stranu. Byla to manželčina bývalá, o deset let starší kolegyně. Učily spolu kdysi na střední škole v Uppsale. Její manžel byl primářem v nemocnici v T. Já jsem ji viděl jen jednou před asi sedmi lety, když s ním byla ve Stockholmu na jakémsi lékařském symposiu. Proto si tu dámu pamatuji jen mlhavě, ale jako dosti pohlednou a velmi povídavou blondýnku s modrýma očima. Nesledoval jsem ten hovor, listoval jsem v dnešním Aftonbladet, ale náhle jsem postřehl, že manželka už chvíli jen mlčí a poslouchá a po chvíli končí: „Ano Gerti, spolehni se, obstarám to!“ a pokládá sluchátko. „Tak co ses dověděla od paní Nilssonové?“ ptám se ženy. „Dost zajímavého a taky jedno přání. Je už pět let vdovou, po smrti manžela se už neprovdala a žije sama ve své rodinné vile. Je jí šedesát a je naprosto zdravá. Já jí s tou svou artrózou skoro závidím.“ „No tak vidíš, i v šedesáti mohou být lidi v pohodě a bez problémů,“ řekl jsem a chystal se znovu číst. „Hm, víš, ona ale přece jen jeden problém má. A je při tom dost naivní,“ pokračuje Henrieta. „Naivní?“ projevil jsem zdvořilý zájem, „Jak se projevuje naivita v jejím věku?“ „Víš, ona i v tom jejím věku, jak říkáš, se ještě nehodlá vzdát sexuálního života, takže mne ze staré známosti požádala o malou službu.“ „Opravdu? No to jsem zvědav, čím jí v tomhle ohledu posloužíš,“ projevil jsem zdvořilý zájem a sáhl podruhé po těch novinách. Jenže mi nebylo souzeno, abych je zdvihl k očím.  „No, já ani ne, spíš ty!“ zaznělo trochu tišším hláskem. „Cože? Zbláznila ses? Ty mne posíláš abych jí nahradil manžela?“ vyskočil jsem z křesla. „Navádíš mne k nevěře po mém třicetiletém bezúhonném životě s tebou!?“ „Ale vůbec ne, co si o mně myslíš!“ přišla okamžitá reakce. „Právě, že ona žádného chlapa nechce, a mladšího už vůbec! Potřebuje jen koupit vibrátor, víš, takového toho Robertka, a tam u nich to nejde. Je to malé město, přišla by do řečí a to nemůže, jako vážená a známá osobnost, riskovat. Proto poprosila mne, protože u nás není problém provést takový nákup zcela anonymně. Protože já bych se ale při tom studem propadla, zůstává to na tobě! Ona se ale nesmí za žádnou cenu dovědět, že to víš a dokonce že tu věc pro ni vybíráš!“ „Proboha Henriko, vždyť já se v tom vůbec nevyznám, jak mám vybrat něco, o čem nic nevím!?“ bráním se. „A navíc jsou prý v těch obchodech samé prodavačky. Co si o mně pomyslí?“ „Snadná pomoc. Najdeš si napřed na internetu stránky sexshopů a tam získáš přehled a informace. A prodavaček se neostýchej, jsou to určitě profesionálky a jistě poznají, že nekupuješ pomocníka pro sebe. Hlavně pak přines nějaký katalog, protože Gerta nemá počítač a tudíž ani přístup na internet.“ No, co mám víc povídat. Další slovní při jsem prohrál. Moje argumenty byly shledány malichernými a po apelu na mou manželskou lásku a obětavost jsem sklonil hlavu a druhý den začal na netu se studiem sexuální techniky. Později jsem skutečně navštívil jeden z mnoha příslušných obchodů a získal katalog, který moje žena konspirativně (zásilkou do vlastních rukou) poslala na adresu paní Gerty, která druhý den příjem telefonicky potvrdila. Čtrnáct dní byl klid, žádný telefon, ani dopis. Byl jsem tomu rád a doufal, že si to madam rozmyslela a z transakce sešlo. Ó, jak jsem se mýlil! Z ničeho nesešlo, naopak zažil jsem ještě mnohé trapné chvíle. Došel nám totiž doporučený dopis s celkem jasnou instrukcí, jaký typ požadovaného nástroje má být zakoupen, ale s pochybností o dimenzích. Madam má na mysli hlavně průměr a myslí, že by měl být kolem 3 cm. Neví ale, jakým způsobem má zjistit skutečně potřebnou tloušťku, což podepřela krásnou poznámkou, že „když si jdu koupit boty nebo džíny, tak si je vyzkouším, ale jak to mám udělat v tomhle případě?“ Když mi to manželka četla, pochopil jsem, jak se projevuje naivita u věkově zralé a navíc akademicky vzdělané ženy. Neudržel jsem se a se smíchem Henrice řekl: „Poraď jí, ať si koupí několik mrkví různé velikosti, řádně je omyje a jednu po druhé vyzkouší. Tu nejvhodnější ať změří, rozměry ti napíše a já obstarám odpovídající velikost!“ Mínil jsem to více méně jako žert, který adresátka jistě pochopí a zvolí nějakou důstojnější metodu. Ale zase jsem se mýlil! Po dalších asi deseti dnech došla v zapečetěné obálce zpráva, že výborné rady bylo uposlechnuto a vybrán kus plně odpovídající potřebám, teď už mohu říci mé klientky, protože jsem si začal připadat jako agent pověřený speciálním úkolem. Jenže na konci toho krátkého sdělení byla připojena zoufalá otázka: „Jak mám, Heno, změřit tloušťku, když takové to posunovací měřítko nemám a jinak to nejde? Mám ti tu mrkev poslat?“ To už jsem nevydržel a rozesmál se na celé kolo: „Je ta ženská tak pitomá, nebo si z tebe, Henriko, dělá legraci? Dám jí poslední radu. Ať změří obvod a podělí ho 3,14, čímž získá požadovanou informaci matematickou cestou. Pokud už zapomněla počítat, čemuž bych se ani nedivil, ať tu karotku překrojí a změří na průřezu průměr. Doufám, že má doma alespoň nějaké měřítko. Mezitím jsem znovu zašel do onoho sexshopu, abych zjistil, zda se vůbec taková útlá šimrátka vyrábějí, protože na internetu jsem si žádných takových nevšiml. Bylo to další trapné vysvětlování slečnám za pultem, ale nakonec jsem to protrpěl a odnášel si ujištění, že v případě potřeby tuto neobvyklou velikost objednají. Čas letěl jak to má ve zvyku, další dopis nepřišel, a já doufal, že paní profesorka již na svou objednávku nereflektuje. A vskutku, koncem února došel další dopis, v němž šťastná Gerta oznamovala, že na Sv. Valentýna poznala, čirou náhodou, velmi milého pána: „Víš, je mu sice už dvaaosmdesát, ale je to gentleman a velký znalec života a je ochoten mi ve všem vyhovět. Je o dost menší než já, ale představ si: jmenuje se Robert!! Ty přece víš, že jsem odjakživa vegetariánka a tak jsem se rozhodla zůstat u zeleniny, jako nejpřírodnějšího a ekologického materiálu. Proto ti, milá Heno, děkuji za snahu a prosím promiň, že jsem tě obtěžovala. Budete-li mít někdy s manželem cestu do T., ráda vás zase uvidím, hej då, Gerta“. „No, myslím, že se rozhodla správně“, řekl jsem s úlevou manželce, „ušetřila nejméně 300 sek a jestli se tomu dědovi dostatečně třese ruka, bude mít vibrátor za pár öre, a navíc živý. * * * A co z toho vyplývá? Že na vtipech o blondýnách asi něco bude, ale naštěstí to neplatí o všech. Jinak by to bylo pro tu krásnou skandinávskou zemi katastrofální – je tam totiž těch nordických světlovlásek drtivá většina. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2009.
