Publicistika – Zbývá dodat...
Petra Haasová: Někomu to prostě nejde
Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.
Plná náruč předsevzetí
Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...
Vladimír Vondráček: Proč je „proč“ důležitější, než „proto“?
Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (69)
Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.
Miroslav Sígl: Evropská unie, čeští tlumočníci a překladatelé
Tisíce dokumentů a podkladů u nás překládá denně v nejrůznějších jazykových kombinacích na 600 profesionálů, kteří se od roku 1990 sdružují v Jednotě tlumočníků a překladatelů (JTP) včetně pedagogů translatologie, jejíž odborný ústav založili na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V technicky i odborně rychle se rozvíjející společnosti stejně tak denně narůstají všem problémy, o nichž navzájem referovali ....
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (39)
Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, nám se zářícíma očima vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl.
Miroslav Sígl: Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(1)
Páni profesoři – jak se dříve říkalo pedagogům na středních školách – se svým vzděláním, erudicí, a neváhám říci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveň. Vzpomenu některé, kteří učili ještě mne a které jsme měli ve velké oblibě (abecedně). Všichni měli tituly Ing. nebo RNDr. či RCDr (méně obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních věd).
Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (9)
Jestli něco mé vážené kolegyně od našeho společného přítele Karla Helmicha (1926-2010) na výsost milovaly, pak to byly nejen jeho výtvory z listového těsta, ale také jeho recepty. A těch bylo nepočítaně. Karel zkoušel s tím těstem doma všechna možná kouzla, posháněl všude kdekoliv nejrůznější ingredience a teprve potom, když uznal svými chuťovými buňkami, že to bude chutnat, sepsal recept.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (30)
Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.
Milan Turek: Tetičce Růženě je letos devadesát
Nepřeberně podob má život v dědině na jižní Moravě, dnes už ne typicky zemědělské, ale zůstaly dny sváteční a všední na rozdíl od jiných míst, kde svátky jsou odlišné jen délkou setrvávání v posteli. Fádnost, stereotyp zde místo nemají ani v době počítačů, a není jediného projevu, aby neměl charakter Moravského Slovácka. Tradice se udržují uměle i spontánně snad nejvíc ze všech dědin Moravského Slovácka v Dolních Bojanovicích.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)
Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.
Iveta Kollertová: Dotyk štěstí
V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Miroslav Sígl: Nezapomínejme blahopřát skromným seniorům
Je vždy dobré, jestliže přátelé, známí anebo jen čtenáři si vzpomenou na ty, kteří se již v ústraní dožívají vysokého věku, a přitom v době své produktivity vydali četná svědectví o našem životě a společnosti. K takovým patří Karel Štoll, který se narodil uprostřed první světové války – 5. května 1916.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (49)
S „vrcholovým“ sportem, samozřejmě naprosto amatérským, jsem skončil asi v šestadvaceti letech, tedy poměrně brzy, a pak jsem se oženil. Nestěžuji si, každé životní období má své kouzlo, že? Naštěstí jsem přece jen stále mohl prohánět své pomalu ale jistě tloustnoucí tělo zejména na ústavním hřišti u Vltavy v Komořanech. Tam se také hrála zejména odbíjená, ale i nohejbal a tenis. Jednou za rok jsme pak vyzývali na fotbalový souboj kolegy z letiště nebo vojenské meteorology.