Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (6)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (6)

Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle! A k tomu vánočnímu stromečku se v naší rodině váže jedna velmi zajímavá příhoda. Ne – od jeho svíček a prskavek nic nechytlo, jak byste možná čekali, ale on jednou prostě zmizel.

Znám to bohužel pouze z vyprávění rodičů a svého bratra.
Když jsem byl ještě na houbách, tak se ten stromek vždy strojil v obýváku večer před Štědrým dnem, když už bratr spal. Ustrojený stromek se pak obestavěl velkým paravánem, aby nebyl vidět, a bylo nakázáno, že tehdy asi sedmiletý brácha se za něj nesmí dívat.
Samozřejmě že to ten výtečník nevydržel, ještě než odešel do školy nakoukl za paraván a křičel, že pod stromečkem nic není – dárky se tam samozřejmě dávaly až večer. Tatínek se rozzlobil, dopoledne opatrně potají odnesl celý stromek i s paravánem na půdu, a když se bratr v poledne vrátil ze školy, tak jen zíral. Roh v obýváku byl prázdný! No – večer se to napravilo, ale když jsem začínal brát rozum já, dávalo se to u štědrovečerní večeře k lepšímu.
Kostička z kapra při té večeři sice sem tam zaskočila, ale k doktorovi se nikdy nemuselo a stačilo to zajíst střídou měkčího chleba.
Zachovávali jsme také několik obvyklých vánočních zvyků. Střevícem jsme přes rameno neházeli, neboť náš rod vlastně po přeslici vymřel, ale pouštěli jsme malé svíčičky ve skořápkách vlašských ořechů po vodě ve smaltovaném lavoru, a někdy jsme i lili do vody roztavené olovo.
To byla později moje doména, neboť jsem ten těžký, ale snadno tavitelný kov získával během roku sběrem broků za pojízdnými střelnicemi o poutích a posvíceních.
Někdy v roce 1945 nebo 1946, přesně to nevím, se nám ve vodě lavoru objevil krásný srp, z kterého jsme měli radost a netušili, jak bude tohoto zemědělského nástroje ideologicky i jinak zneužito už za pár let!
I když jsme každoročně měli o Vánocích nádherná jablka – malináče s hezkými pupíky u stopky z blízkých Holovous, maminka je nikdy nerozkrajovala, protože byla pověrčivá a nechtěla vidět ani hvězdičku ani křížek.
Tak vidíte – opět ve vzpomínkách pěkně skáču!

V těch prvních válečných zimách jsme si užili zimních radovánek opravdu dosyta. První lyžičky s „bačkorovým“ vázáním a první „šlajfky“, které utrhávaly podpatky, protože byly na kličku, jsem dostal hned na počátku války a mohu to i dokázat. Na „profesionální“ fotce se stínem mám už lyže druhé, a pozná se to hlavně podle delších tyček a čepice s bambulkou.

 

Některé ty zábavy byly ovšem i velmi nebezpečné.
Lyžovat jsme chodili na blízký kopeček Šibeňák, kde byl i malý lom s několika sice krátkými, ale dosti příkrými srázy. Na mnohem vzdálenějším kopci Zebíně se mi pak – samozřejmě nechtěně – povedlo první salto na lyžích, a to ještě o akrobatickém lyžování se nikomu ani nesnilo!
Při bruslení bylo nebezpečné už sondování, zda nebo ještě nás led udrží. Ta první sondáž se dělala kameny, na které jsme pak nadávali, protože do ledu zamrzly a při bruslení pak překážely. Naštěstí jsme tehdy ještě moc daleko nedohodili.
Ta poslední se pak prováděla tak, že jsme se chytli za ruce, utvořili řadu a projeli co nejrychleji celým pomalu už rozmrzajícím rybníkem. Led pod námi sice ještě držel, ale už trochu praskal a zejména se „nádherně“ vlnil. Praskání našim uším lahodilo, naše dušičky se trochu tetelily strachem, dnes by se řeklo, že to byl „adrenalin“.
Další nebezpečnou zábavou bylo plavení na ledových krách, které vysekávali zaměstnanci místních ledáren na rybníku, a také „provazolezecké“ výkony na zábradlí krátkého dřevěného mostu nad železniční tratí, která vedla kolem rybníka. Balancování nad kolejemi byla ale záležitost letní, takže to sem vlastně nepatří, ale nešť.

O posledních válečných Vánocích v roce 1944 panovaly holomrazy, Vlasta Burián by řekl „kruty“ až –20°C. 
A báječně se bruslilo! To už jsem dostal pod stromeček „džeksny“ a na ledě proháněl nejen puk a tenisák, ale i pomalejší holky.
A právě tehdy jsem při jednom tom plavení na kře pochopitelně spadl do ledové vody. Bylo tam sice mělko, ale dostat se ven přece jen chvíli trvalo a pak ještě jsem se musel rychle přezout. Utíkal jsem podél trati a pod zmíněným mostem k nádraží, a šlo to čím dál tím tíže. Voda na mně mrzla a domů jsem dorazil jako jeden rampouch! Svlékání nebylo jednoduché a chudák maminka se tak zapotila námahou i strachem, že mne uložila do postele, aniž bych dostal výprask. Naopak, čekal mě horký čaj s mou oblíbenou malinovou šťávou! Dopadlo to tedy dobře, ani jsem to neodstonal.

Vraťme ale zpět do podzimu 1941, kdy jsem začal chodit do školy.
V Jičíně byly tehdy dvě Obecné školy a navíc i Cvičná škola při Raisově učitelském ústavu.

 

Kromě mne a mé maminky navštěvovala tuto hezkou budovu kdysi i celá řada významných osobností. Samozřejmě spisovatel jehož jméno ústav nese, ale i například Václav Cafourek, který zde koncem první světové války jako sedmiletý asi čerpal první inspirace pro své pozdější skvělé pohádky o Rumcajsovi. Nejedná se totiž o nikoho jiného, než o Václava Čtvrtka!
Mou maminku tam učil profesor Ferbas, otec známé herečky Věry Ferbasové, a snad do tam chodila i ona. Tato škola byla od nádraží nejblíže, ale naši nějak prošvihli zápis a já musel nastoupit do mnohem vzdálenější školy obecné. Těžce jsem to nesl a nevím, jak se to nakonec našim povedlo, ale ještě před Vánocemi jsem přešel na tu kýženou Cvičnou školu.
Byl to asi můj nejlepší dárek k Vánocům a teď se musím přiznat, co bylo jedním z důvodů, proč jsem tu změnu školy velmi uvítal. Bylo to jednak blízko od našeho bydliště - asi tři sta metrů po rovině a pak asi sto padesát do kopečka. Ale hlavně - téměř každé ráno jsem právě pod tím kopečkem mohl naskočit na zadní stupátko modrého poštovního vozu, který táhl pár koní. Nebylo to ani moc nebezpečné, koně táhli vůz krokem, stupátko bylo dost velké a držet se dalo za mřížku zadních dveří. Samozřejmě vás nesměl spatřit „poštovský panáček“, který vepředu na kozlíku práskal bičem!

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 02. 2010.