Publicistika – Zbývá dodat...
Otužilci v prosincové Vltavě a Richard Halliburton
Dějištěm je Vltava v prosinci minulého roku. Aktéry na jedné straně otužilci každoroční vánoční plavecké soutěže ve vodě teplé šest stupňů Celsia, na straně druhé v suchu na nábřeží teple zabalení Pražané. A nebyla by to ani dnešní doba, kdyby z hloučků zvědavců nepadlo i osudné – Co za to mají? Co za to dostanou? Za tohle ale musí být prachů!
SMUTNÁ ZPRÁVA: Zemřel jeden z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF plukovník Jan Wiener
Ve středu 24 11 2010 zemřel jeden z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF plukovník Jan Wiener. Veterán vzdušných bitev druhé světové války podlehl dlouhé nemoci ve věku 90 let v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Informoval o tom Jiří Pehe z pražské University of New York a potvrdilo to ministerstvo obrany.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (41)
I když práce šlechtí, jak nám i našim dětem vštěpovali do hlavy králíci z klobouku, nevím, jak přiblížit naše meteorologické pracoviště, abych příliš nenudil. Musím pečlivě vybírat jen ty nejzajímavější střípky. Třeba že v našem komořanském zámečku byl někdy za Marie Terezie dokonce uzavřen jakýsi separátní mír po nějaké bitvě, což kdesi „vyšťoural“ náš velký komořanský polyglot V. Bělohlávek.
… a všechny stíny klidně míjí
Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku.
Aleš Háva: Jsem těhotný
Jsem, těhotný. Jak mám jinak popsat verdikt 3 zasmušilých pracovnic zdravotního ústavu, které na dnech pro zdraví uspořádaných u našeho zaměstnavatele diagnostikovaly v mém případě nejvyšší stupeň obezity? Nejsem sice žádná modelka, ale míry 110-106-110 snad nejsou pro muže mého věku až tak frustrující...
Vladimír Vondráček: Střípky, paměti aneb od embrya po sklerózu (68)
Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (37)
Lidské asociace jsou nevyzpytatelné, a tak když jsem zase onehdy nemohl usnout, z ničeho nic se mi vybavilo několik střípků, které by se daly nazvat „svatební“ a které se vlastně hodí zařadit hned za minulé střípky milostné. Brzy po konci druhé světové války jsem byl v rodném Jičíně coby jedenáctiletý za mládence na svatbě starší sestry jednoho svého kamaráda. Byla to mne událost velkolepá.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (31)
A nyní mohu pokračovat v dalších, většinou opravdu příjemných a úsměvných příhodách ze studentského života, který přes velmi nepříjemná padesátá léta pro nás patřil k nejlepším létům našeho života. Tak tomu ale bylo asi vždycky, v každé generaci. Prostě volné studentské mládí, které se tak trochu podobalo Stříbrnému větru Fráni Šrámka.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (28)
O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali. Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.
Milan Dubský: Člověčí krásu kupovati
Ohlédnu se často za krásnou ženou se zářivým úsměvem, bílým chrupem, souměrnou postavou, svádivými a krásně vytvarovanými nohami, které sebevědomě nesou vztyčenou hlavu, a poprsím, jehož nositelka by na ně měla mít zbrojní pas. Ale líbí se mi i ostatní ženy. Protože každá žena je svým způsobem krásná.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (73)
Mezi mými četnými přáteli, kteří opustili naši zem, byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelů KANu. Ten se přidal k naší „povysokoškolské“ partě v roce 1963. Přivedl ho můj spolunocležník z koleje Zdeněk, který ho poznal na vojně ve Stříbře. O Egonovi ještě bude řeč později, ale faktem zůstává, že s jeho odchodem do emigrace dostala soudržnost staré party první velkou trhlinu.
Zdeněk Hajný: A bude to akční?
Když navštíví takoví školní výletníci kupříkladu naši galerii, v prvních okamžicích těkají z místa na místo, běhají a hledají, k jakému pro ně známému akčnímu hrdinovi či výjevu by se mohli obrátit a zaměřit svoji pozornost. Teprve po chvíli se ztišují a začínají vnímat a přijímat obrazy a objekty z krystalů, které je obklopují.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (29)
Hned první týden jsme byli rozděleni do tak zvaných studijních kroužků asi po deseti lidech a v tom mém bylo pět studentů, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brně, kde měla být otevřena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak těch pět přešlo na první semestr k nám do Prahy.
Josef Čermák: "Obyčejná žena" Miluška Peřinová
19. června 2008 zemřela v Torontu ve věku 92 let "obyčejná žena", Miluška Peřinová. Jejích pohřebních obřadů v kostele Sv. Václava o deset dní později se zúčastnilo asi třicet lidí včetně Miluščiny neteře Helenky Robkové, prasynovce Dr. Olina Robka, Rev. Libora Švorčíka a Rev. Ladislava Kozáka. Na rakvi zesnulé ležela československá vlajka. Po ukončení obřadů byly hrány čs. národní hymny.