Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (73)

Mezi mými četnými přáteli, kteří opustili naši zem, byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelů KANu. Ten se přidal k naší „povysokoškolské“ partě v roce 1963. Přivedl ho můj spolunocležník z koleje Zdeněk, který ho poznal na vojně ve Stříbře. O Egonovi ještě bude řeč později, ale faktem zůstává, že s jeho odchodem do emigrace dostala soudržnost staré party první velkou trhlinu.

Hned první projevy Husáka po návratu naší delegace koncem srpna 68 mě vyprovokovaly k otevřenému dopisu, který jsem sice napsal, ale nikam neposlal. V roce 1969 pak začala normalizace a začala vlastně po slavné porážce „Sborné komandy“, kterou na mistrovství světa naši hokejisté porazili 4:3. Ač politický amatér, opět jsem si potvrdil, že politika se nakonec zamíchá do všeho, a naopak!

Jako nestraníci jsme měli prověrky v roce 1969 mírnější a vzpomínám si na obezličku, která se mi – s prominutím – povedla. Neptali se mě, zda souhlasím „se vstupem vojsk“, ale zda souhlasím s normalizací. A já odpověděl, že ano, neboť přece není normální, aby tu pokračoval chaos a aby tu zůstávali cizí vojáci. A jak jsem se dozvěděl po listopadu, když nám dali naše kádrové materiály, komise mi napsala do posudku, že s normalizací souhlasím a mohu dále zastávat své pracovní místo. Měl jsem štěstí, v našem Hydrometeorologickém ústavu v Praze-Komořanech jsme se všichni dobře znali, a tak prověrky nebyly žádnou velkou katastrofou, neboť straníků v něm bylo poskrovnu.

V sedmdesátých letech ale vypukla normalizace „na plné pecky“. Všichni jsme zalezli do svých ulit, naše stará parta se téměř rozpadla a vídali jsme se opravdu jen velmi sporadicky. Lidé začali budovat své chaty a chalupy, naši zahradu a chatičku v Kunraticích intenzivně obhospodařovala naše pražská babička a naše rodina se pravidelně stýkala pouze s několika rodinami přátel z práce. To ale bylo „ošetřeno“ už ve střípkách cestovně-rekreačních. A přesně v tomto chalupářském duchu, mimo můj obzor, budovali chalupu v Chrástu i rodiče mé druhé manželky.

A tak si teď musím „vylepšit“ profil a rychle si vzpomenout na něco „ideově přijatelnějšího“. Dovolím si tu uvést příběh bohužel už zesnulého redaktora Mladého světa, který nám na jednom jičínském abiturientském srazu vyprávěla spolužačka, která ho znala z první ruky, lépe řečeno z první huby:

Do redakce Mladého světa přišel jednou dopis, který kritizoval novou silnici v jedné naší obci. Během jediného měsíce od jejího zprovoznění tam zaznamenali značné zvýšení dopravních nehod. I vydali se tam redaktoři sondovat. Projeli si inkriminovaný nový úsek a na jeho konci spatřili nový velký poutač s nápisem: Ty sovětský obře, je nám s tebou dobře! A redakční šofér se málem vyboural také! A to jsme tehdy slovo billboard vůbec neznali.

Nemusíte mi to věřit, ale právě teď jsem si vzpomněl na další nádhernou perličku, tentokrát ze školy, kterou zase znám od spolužačky vrchlabské. Ta žije v Trutnově a jeden čas učila na Zvláštní škole, kam chodili, tedy občas, cikánští žáci. Tehdy se jim tak smělo říkat! A když jim jednou podle osnov učitelka vyprávěla o Leninovi a pak se jednoho žáka zeptala, co si z toho jejího výkladu zapamatoval, desetiletý žáček naprosto spontánně vyhrkl: „To je volajakého s---í s dedkom, dávno zdochnul a my abychom se tu o ňom učili!“ Inu – není nad upřímnost!

A z tohoto soudku ještě jedno autentické usnesení Předsednictva vlády někdy z období po roce 1980, kdy se začalo výrazně zhoršovat životní prostředí zejména v severních Čechách:

Vyhlášení regulačního opatření v autodopravě se uskuteční na základě zkušeností rozhlasové Zelené vlny pouze hromadnými sdělovacími prostředky (tisk, rozhlas, televize) . K tomu, aby se zabránilo nežádoucím reakcím veřejnosti, bude zpracován příslušný text pro sdělovací prostředky. Informace bude vycházet pouze z vlivu nepříznivých meteorologických situací (obdoba hlášení počasí). Koncentrace v ovzduší nebudou zveřejňovány. Obdobné hlášení se již praktikovalo v Severočeské uhelné pánvi v deníku Průboj. Bude tím zabráněno různým dohadům a současně dokumentováno, jak je socialistická společnost schopná se vypořádat i s negativními dopady nepříznivých meteorologických situací na obyvatelstvo!

Ano, tak se o nás strana a vláda staraly v době, kdy právě v té severočeské oblasti brali lidé příspěvek na znečištěné ovzduší – tak zvané „pohřebné“.

♦♦♦