Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (2)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
My všichni, kteří jsme nejlepší léta svých životů, kdy náš mozek byl ještě schopný přijímat více informací než ztrácet, prožili v době, kdy světové jazyky kromě jediného vyvoleného byly buď tabu nebo alespoň na indexu, tedy možná i větší polovina národa, se může na tuto neblahou dobu krásně vymlouvat. Zapomínáme ale na to, že snad téměř všechny potíže v lidské společnosti vznikly daleko dříve, totiž v době biblické. Jak už to odedávna chodí, všechno na světě má svůj rub a líc. A tak na příklad to, že Eva svedla Adama (anebo to bylo naopak?), sice přineslo nám všem, tedy alespoň všem křesťanům, hrozný dědičný hřích, přesto ale právě v tom okamžiku pod stromem poznání vznikl sex, bez kterého mnozí nemohou žít, a bez kterého bychom vlastně nikdo z nás nebyl na světě, neboť s Adamem a Evou by lidský rod vymřel po meči i po přeslici! Vraťme se ale rychle na naši „slovní“ parketu. Pravou pohromou pro nás „monogloty“ (tedy ve smyslu řeči „jednojazyčníky“) byla stavba Babylónské věže. Jistě není dobré se rouhat, ale naprosté zmatení jazyků, které následovalo, bylo opravdovou katastrofou pro lidstvo a je možné, že tehdy náš milý Stvořitel nedomyslel všechny následky. A že byly doslova nedozírné! Skočme však nyní nohama pokud možno co nejrovnějšíma, anebo ještě lépe – rovnou přímo po hlavě - do žhavé současnosti, ve které se musíme smířit s tím, že jednotliví lidé a tím méně národy se jednoduše mezi sebou jen velmi těžko dorozumí a některým se to nepodaří vůbec. Většinou z nepochopení co chtěl ten druhý vlastně říci, anebo v horším případě z neochoty. Vrcholem nepříjemností ve vzájemném dorozumění je na příklad i odlišnost v mimoslovním projevu, tedy v gestikulaci. Ještě dnes možná většina lidí v Evropě a tím méně dále ve světě neví, že Bulhaři a Řekové kývají hlavou na souhlas a nesouhlas opačně, než ostatní národy. Podobně ne všude znamená černá barva smutek a bílá radost. Naštěstí snad nikde a nikdy nevyjadřují svůj smutek smíchem, i když naopak leckde a leckdy lidé radostí pláčí. A nakonec trochu absolutního rýmování, laděného opět katastroficky: Jakmile dostaneš rozkazy mobilizační, tak briskně nahánět lidi i kobyly začni! Leckterý bojovník prý zemřel na poli, ačkoliv nespatřil překrásnou Napoli! Každá nedobytná brána musí býti na zteč brána. Hrad, co na skále se tyčí, těžko zdoláš pouhou tyčí. Na louce se vojsku velmi špatně kopí, když namísto hrábí užívá se kopí. Muži vousatí i muži holí, mydlí se hlava nehlava, holýma rukama ba i holí! Hodil si pušku na rámě, slušelo mu to náramně. Vypadá docela svěže, i přesto, že spadl z věže. Při poslední leči pořádně se lek, dodnes se teď léčí, denně bere lék. Každopádně vždycky volej, když ti teče z auta olej! Přehlédl výstrahu silnic a dálnic, potom jen zatmění a pak už dál nic! Těžko se ubráním dojetí, když nemám benzín na dojetí. Vdovec mrtvou nesa ženu, smutně hlásá do světa: „Takovou už neseženu“ – morbidní to osvěta! V mládí ji bil otčím pěstí, nyní svou tvář marně pěstí. Po otravě strašným jedem, rychle do špitálu jedem. Pro letošek zatím stačí, že tu máme chřipku ptačí. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2009.
RNDr. Vladimír Vondráček
Další články autora
- Vladimír Vondráček: Eliášovy velikonoční pranostiky
- Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (52)
- Vladimír Vondráček: Eliášovy pranostiky (24) 9.6.-15.6.
- Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (23)
- Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (44)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Milan Lasica | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Zdeněk Pošíval | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Jan Vodňanský | |
Stanislav Motl | |
Ivan Rössler | |
Ivo Šmoldas |