Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (69)

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Už příjezd do místního kampu na pláži byl dobrodružný, neboť cesta vedla písčitými dunami. Sice na nich byly položeny betonové panely, ale pouze v šířce jednoho vozidla a na téměř dvou kilometrové cestě bylo vždy asi po pěti stech metrech jakési rozšíření, aby se auta mohla vyhnout!

Samozřejmě jsme zde ze zvědavosti navštívili i nudistickou pláž, a ruku na srdce – jednou to stačilo! Docela zajímavé ale bylo sledovat některé pánské zvědavce, kteří chodili po pláži s plavkami v ruce… Další legrační zážitek je z místní restaurace v kempu. Všechny naše děti v rozmezí asi od sedmi do patnácti let jsme večer nechali ve stanech ať si užijí, a zašli jsme si na pivo. Proti našemu pivu samozřejmě nic moc a navíc dlouhé fronty u výčepu, protože to byla samoobsluha. Asi kolem desáté hodiny jsem byl řadě já, abych vystál tu pivní frontu. Byl jsem asi desátý a ten žíznivý had se jen pomalu zkracoval. Bylo mně sice divné, že za mnou už nikdo nestojí, ale neznalý poměrů jsem to ignoroval. Po několika minutách mě člověk přede mnou upozornil na cedulku, kterou měl pověšenou na zádech, a na které stálo – Der letzte Kunde! Nehledě na jazykové asociace mě to dosti zarazilo, ale teprve když opravdu ten přede mnou dostal svých posledních pár piv a mne už výčepní nenatočil, tak jsem konečně pochopil, co ta cedulka znamenala!

O rok později, tedy v roce 1976, ve stejném složení rodin, jsme byli opět na Baltu, tentokrát v polské Ustce.

Tam byl ovšem kemp tak strašný, že jsme to chtěli vzdát a odjet někam jinam. Nakonec nám pomohl jeden domorodec, který nás nechal stanovat na svém pozemku kousek od kempu, kde jsme měli „kadibudku“ sami pro sebe. I z této dovolené jsme si odvezli mnoho zajímavých zážitků, od zhlédnutí prvního striptýzu v místní vinárně po dlouhé hledání „zatutlaného“ výčepu na místní „hlavní“ třídě. Byl za jakýmsi labyrintem, tvořeným betonovými zdmi a vhod do něj jsme asi třikrát přešli, než jsme se trefili. To, co jsem viděli, či spíše neviděli v krámech a za výklady, bylo také velmi zajímavé.

Největší zážitkem ale byla okružní plavba podél pobřeží. Bylo větrno, docela slušné vlny a zvažovalo se, zda loď vůbec vypluje. Jedna osoba z nás to vzdala a jak se ukázalo, udělala dobře! Loď byla sice větší, než ta kdysi ve Warnemünde, ale výletníky nezachránilo ani podpalubí, kde byl bar a kde to houpalo o trochu méně. Většina dostala pořádnou mořskou nemoc a dokonce i s patřičnými následky. Plavba byla zkrácena a po opuštění lodi byl z pevné země zajímavý pohled na různé barevné „šavle“, které vykreslily výměšky útrob mořsko-nemocných pasažérů na bocích té jinak hezké lodi... Jmenovala se Halka.

Nemohu ale skončit tímto jistě nechutným zážitkem a tak ještě dodám, že jeden z nás vezl s sebou na tuto dovolenou malý ruský bateriový televizor Šilelis, na kterém jsme se se značně střídavými úspěchy pokoušeli chytit přenosy z olympiády v Montrealu. Mimochodem, i jméno tohoto sovětského zázraku elektrotechniky leccos napovídá. Na zpáteční cestě jsme to vzali podél pobřeží Baltu k východu, přes Gdyni, známé Sopoty až do starobylého Gdaňsku, kde slušně pršelo. V tamních loděnicích byl tehdy zrovna klid, ale o čtyři roky později tam vznikla Solidarita!

Pak ještě bylo nějaké to putovaní po Maďarsku počátkem osmdesátých let s rodinou švagra, jehož manželka v té době pracovala v pražské pobočce maďarské cestovní kanceláře Ibus. S nimi jsme byli na krásném koupání v termálních bazénech na východě v Egeru a také v Budapešti, kde jsem si na Margaretině ostrově vzpomněl na roztomilý fejeton Rudy Křesťana, neboť tam u kasy opravdu byla na zdi čára, a kdo byl menší, měl vstup zdarma. Tehdy ovšem už naše děti tímto „sítem“ neprošly a naše forinty ubyly. V maďarské metropoli jsme spali ve sjednaných privátech a velkým zážitkem pro nás také byla ohromná budapešťská tržnice, jaká u nás tehdy neměla obdoby.

♦♦♦