Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (62)

Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami. Sice vím, že tyto ochránkyně umění sídlily na Parnasu, ale v paměti mi uvízly jména jen tří z nich - Erató, Kaliopé a Thálie. V encyklopedii jsem si osvěžil paměť a zjistil jsem, že to byly dcery boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné, a že jich bylo devět.

Bertel Thorvaldsen: Apollón a Múzy

Erató jako bohyně milostného básnictví mě trochu oslovovala jen v mládí, a to ještě většinou pouze pasivně. Třeba ve francouzské poezii v překladu Karla Čapka a dále mne přímo učaroval také skvělý verš ze hry Ze života hmyzu, který pronáší apatura iris:

Jen dolů, dolů spět, toť meta vytoužená,
Svět chce být polosvět, žena - být položena!

Docela by mě zajímalo, který z bratrů to vymyslel. Z novějších francouzských básníků mně samozřejmě „sedl“ Prevért se svými Třemi sirkami, z našich pak Vrchlický, v pubertě jeho „choulostivé“ básně a později překlad Rostandova Cyrana, něco z Nezvala – kromě jeho Zpěvu míru, který jsme se na gymnasiu rozporcovaně učili nazpaměť, většina básní Seifertových a poesii Jiřího Suchého taká můžu. No – a co se týče aktivního polibku Erató, možná bych sem mohl zařadit několik svých kratičkých pokusů. Nejprve pele-mele jakýchsi absolutních rýmů:

Lascivní

Nevíme jistě, zda lze, či nelze-li, laskat svou lásku, lze-li do zelí!
Sice nerad, přesto udám, že měl vždycky štěstí u dam.
Když se krásné dívky myjí, jen těžko se sprchy míjí.
Sotva začali si tykat, hodiny přestaly tikat.
S chlípně přivřenými víčky rychle sfoukl všechny svíčky.
Mnozí s tváří zkrušenou ženou se jen za ženou.
A tím vším je vinno, jablko Evino!

Další snad i mravokárná hříčka je z jiného soudku:

Bez názvu
 
Když žena vdaná je a neví, co by chtěla,
když nejistota hárá v její duši,
tu začne pomýšlet na cizí mužná těla,
v bláhovém domnění, že v dnešní době se to sluší!

Je až neuvěřitelné, jak ta lidská paměť funguje selektivně a někdy zcela náhodně! Opět mi to nikdo nemusí věřit, ale jestliže nevím kdy vzniklo toto čtyřverší, tak vím téměř naprosto přesně, že následující nejen text, ale dokonce i melodii jsem hodil na papír v roce 1970, když byla umlčena Marta Kubišová. Samozřejmě jsem si nikdy netroufl někam to poslat, ne kvůli papalášům, ale proto, že jsem nevěděl kam, a jistě i proto, že jsem se styděl. Až si ty říkánky přečtete, uvidíte, že má sebekritika byla tehdy na místě a teprve nyní, když jsem už odhalil tolik svých literárních přečinů je to jedno a už se prostě nestydím.

Marně
 
Bledý měsíc na nebi se houpá, v okně sedím slzy polykám,
říkám si, že nesmím být tak hloupá, marně se s tou tíží potýkám.
Bídák měsíc, ten si klidně svítí, bledým svitem dušičkových svíc,
kdyby věděl, co má duše cítí, tak by zbledl chudák ještě víc!
 
Marně večer v okně sedám, stále marně lásku hledám,
schovala se zrádně bůhví kam.
Marně duše měsíc prosí, marně se mé oči rosí,
hlouběj‘ na dno smutku pronikám.
 
Tak jsou stále moje líce slané, láska je jak měsíc vzdálená,
utírám si oči vyplakané, na mém srdci svítí zelená.
Samota mě čím dál více tíží, smutek usídlil se v srdci mém,
ačkoliv se jaro kvapem blíží, kolem mne to dýchá podzimem!
 

Takže jak se zdá, i další múza – Euterpé, která má dohlížet na lyrickou poezii do mne trochu rýpla. Omlouvám se za tolik smutku a melancholie, ale tehdy v roce 1970 nám nikomu opravdu moc do smíchu nebylo! 

A tak bych měl raději skončit optimističtěji.
 
Společenské

Honíme se stále za snem a pak jenom tiše žasnem.
Chceš-li dočkati se klidu, pak musíš promluvit k lidu.
Nevěřím už příliš masám, proto jásám aspoň já sám!
Nemáme-li slušný stát, to pak není o co stát.
Radostí nemohu plát, protože mám malý plat.
Dobrá zpráva přišla zprava, že prý sleva přijde zleva!
Jako všichni správní Češi na slevy se vždycky těší.


♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2011.