Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
|
|
| Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (64) |
| Nyní bych chtěl s dovolením pokračovat o svém laškování s múzami. Nejčetnější a snad i nejopětovanější byly polibky Kaliopé, múzy epického zpěvu a vědy. Jak zajímavá kombinace, že? Bohužel, nebo spíše bohudík, jsem důsledky těchto pomyslných a nikoliv smyslných polibků už vyplýtval ve střípcích minulých a tak do této pasáže mohu zařadit z různých autocenzurních důvodů jen svou rozlúčkovou báseň při odchodu do důchodu v roce 1997. Splín důchodce Moji milí, moji zlatí, promiňte mi splín, právě dneska padl na mě důchodcovský stín. I mně bylo kdysi dvacet pět a pamětníci tvrdí, že i méně, také mně se růžovým zdál svět a podobal se osvětlené scéně, na které já hraji hlavní roli! Však tohle pro mě bylo vlastně málo, chtěl jsem být režisér i nápověda a přitom se mi samozřejmě zdálo, že stihnout vše nemůže býti věda. Planul jsem prý tehdy pro cokoli! Proč ne, vždyť takhle snívá v mládí každý, myslí, že sežral všechnu moudrost světa a tento pocit uchovat chce navždy, a spolu s ním i věčné právo veta! Tak se mi tehdy zdálo, že čas stojí, psal se rok šedesát, a když’s měl bůra, co za to bylo piv se říci bojím, prostě už pracuje autocenzura. Anebo skleróza, ta mrška vlezlá, vždycky se dostaví, marně se chráníš, shodí tě z jeviště, zlomí tvá žezla, před ní se bohužel neubráníš. Moji milí, moji zlatí, zažeňte ten stín, do důchodu nikdo nechce přinésti si splín. O jedno vás ještě prosím, pijete dneska cudně, ladně, čím rychleji budete pít, tím dřív budem na dně! Je až s podivem, že žádná z řeckých múz neměla na starosti výtvarné umění a vlastně ani hudbu jako takovou. Různé druhy zpěvu ano, ale hudbu ne! Nesoustavnost zřejmě byla souzena nejen lidem, ale i bohům a múzám. Protože ale muzika hrála v mém mimopracovním životě velmi důležitou roli, musím sem zařadit i střípky hudební. A tady jsem si opět uvědomil zajímavé souvislosti. Stejně jako v politice tak i v hudbě a kultuře vůbec, mne mnohem více ovlivnil můj starší bratr než rodiče! Díky jemu jsem totiž znal už hned po válce, ve svých deseti letech, třeba písničky V+W+J, poslouchal orchestr Karla Vlacha, prostě věci, ke kterým se normálně dostávají mladí většinou mnohem později. Jak jsem se učil na několik hudebních nástrojů jsem už prozradil.  Dokonce se zdá, že jsem měl v mládí docela slušný relativní hudební sluch. To znamená, že jsem dosti přesně rozeznával všechny hudební intervaly – tedy rozpětí mezi dvěma tóny. Poznal jsem však několik „člověků“, kteří měli hudební sluch absolutní, tedy rozpoznali přesnou výšku tónů. Ti museli vlastně mít v uchu či v mozku nějaké přesné počítadlo kmitů! A s jedním takovým „sluchařem“, bratrancem mého spolužáka a pozdějším dirigentem, který hrál na kde co, jsem jezdíval při našich studiích motorovým rychlíkem z Prahy domů do Vrchlabí. Ten vlak často troubil a tak jsem Honzu zkoušel. Ani se nemusel moc zaposlouchávat a prohlásil, že základní tón vlakového klaksonu je malé „g“. Při každém houkání jsem si ten tón fixoval, a sotva jsem dorazil domů, k údivu rodičů jsem se hnal ke klavíru – a ono to opravdu bylo malé „g“ ! Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově, opět na piáno, tentokrát za dalšího absolutního sluchaře, který si na hodinku odskočil na silvestrovský přípitek jinam. A pak jsme ještě měli v ústavu malou, spíše countryovovu skupinu, kde jsem také trochu brnkal na piáno, dokud k nám nenastoupil Karel Hlavatý, který dokonce v mládí hrával se skupinou, z níž pak vznikl veleznámý Olympik. A na konec přehlídky svých hudebních produkcí ještě nutné přiznání – považuji se nanejvýš za hudebního čtvrtamatéra, který jako vrchol drzosti se pokoušel jakž takž zahrát Gerschwinovu Rapsody in blue alespoň jednou rukou a pomalu tu nádhernou sedmnácti minutovou skladbu přehrál za více než půl hodin. Samozřejmě v naprosté intimitě za zavřenými dveřmi i okny. ♦♦♦ Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 08. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ladislav Gerendáš |