Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (51)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
|
Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (51) |
Kocourkovské poměry v naší lidové armádě mohu dokumentovat i dalšími příhodami. Koncem října 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na půlroční prezenční službu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní město Slovenska měli bránit protiletadlovými kanóny. Protože v tom podzimu protáhli vojenští páni některým vojákům „prezenčku“ o pár měsíců, nějak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem až do Vánoc spal na madraci na ústředně. Teprve po Novém roce jsem byl převelen do kasáren v Pezinoku. ![]() Možná bude dobré, když se zde zmíním ještě o jednom dalším opravdu velmi zajímavém vystoupení toho našeho vojenského estrádního souboru. Byli jsme pozváni do blízkého psychiatrického zařízení, ale bohužel už jsem zapomněl, kde přesně to bylo, tuším, že v Modre. Měli jsme tam asi hodinové vystoupení pásma scének a písniček a samozřejmě nechyběl ani náš taneční orchestr. Reakce diváků byly zajímavé. Někteří byli neteční, někteří neskutečně nadšení. Náš celkový dojem byl ale dosti pochmurný a dovršil to náš odchod. Když jsme procházeli na dvoře kolem jednoho z uzavřených pavilonů, ze suterénu nám skrze mříže podstrčil jeden chovanec jakýsi zmačkaný moták. Já jsem to zahlédl jen letmo, ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale od kamaráda jsem se dozvěděl, že v tom motáku byla zoufalá prosba, abychom ho doručili na jistou pražskou adresu, neboť dotyčný chovanec tam byl držen protiprávně - z politických důvodů. Bylo to v březnu 1959. No – obraťme list. Ačkoliv jsem byl pouhý aspirant, měl jsem přístup do důstojnického klubu, a to z jediného důvodu. Jeho vedoucím byl „prezenčák“ – v civilu číšník od Vaňhy – kterému se velmi líbila mladá herečka, pozdější oblíbená moderátorka Československé televize. Mladičká Jaroslava měla za sebou velký debut ve filmu Štěňata. A já jsem v létě 1958 kamarádil s jednou její spolužačkou a jedním spolužákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proč, pár fotografií různých svých přátel, na kterých jsem sice nebyl já, ale „Panča“, jak jí spolužáci říkali, ano! A ta fotka, kterou jsem číšníkovi věnoval, byla mou permanentkou do důstojnického klubu. Chodil jsem tam na kulečník a někdy i zdarma na „nedopitky“ z důstojnických oslav, tedy na šikovně „ulité“ láhve pezinského a modranského vína. A ke kulečníku se váže další zajímavá příhoda. Zčista jasna jsem byl jednou v neděli odpoledne vyrušen ze své siesty, když pro mne přišel dozorčí, že se mám ihned – na rozkaz velitele bratislavského okruhu - dostavit do klubu. Samozřejmě jsem poslechl a čekal co se bude dít. Ten náš velitel tam pořádal kulečníkový zápas s nějakou jinou vojenskou jednotkou a v jeho družstvu chyběl jeden maník. O mně se dozvěděl od vedoucího klubu a tak jsem hrál „tříkoulovou stovku“. Bohužel jsem se svým protihráčem prohrál o dva karamboly a náš plukovník také. Přitom kdyby kterýkoliv z nás dvou svou partii vyhrál, vyhrálo by i celé družstvo! A tak jsme se pak trochu hádali, čí je to vinna! A jako obvykle mohu na závěr přidat další pikantnost – ten plukovník se jmenoval Eliáš, což byla moje přezdívka od útlého mládí! Ten půl rok na Slovensku jsem přežil bez úhony, ale už za dva roky v dubnu 1961 jsem dostal povolávací rozkaz na vojenské cvičení. A „Kocourkov“ pokračoval, i když zpočátku docela logicky. Byla mi totiž změněna odbornost na vojenského meteorologa, takže veškerá vojenská příprava na vysoké škole byla na nic! Nastoupil jsem na šest neděl na letiště v Hradci Králové, kde jsem mimo jiné předpovídal a prováděl předletové přípravy i pro indonézské Sukarnovy vojenské piloty, kteří zde byli na výcviku. Ovšem šokující událostí, zejména pro tamní velitele, byl můj odchod z tohoto cvičení. Když do mé vojenské knížky zapisovali data právě skončeného cvičení, s hrůzou zjistili, že nemám vojenskou přísahu! Do Bratislavy jsem totiž před třemi lety na vojnu nastoupil v době, kdy ostatní „bažanti“ už měli přísahu za sebou a o nás aspiranty se nikdo nestaral. Tak jsem za přítomnosti dalších asi tří záložáků, už v civilu, tento výsostný akt provedl! A už opravdu na závěr těchto vojenských střípků jen kratičce o dalších vojenských cvičeních. Nevím, zda to byl nějaký taktický či dokonce strategický záměr, ale ta moje vojenská cvičení téměř vždy probíhala za nějaké světové vojenské krize. V tom dubnu 1961 se něco mlelo na Kubě a v roce 1967 pak „vypukla“ šestidenní válka na Blízkém východě. Důstojníci v záloze byli povolávání každé dva až tři roky a tak mi na jednom z dalších byla opět změněna vojenská odbornost. Ještě s několika kolegy z Komořan jsme byli přeřazeni do štábu civilní obrany. Na těchto cvičeních jsme malovali do map různé „doutníky“ – oblasti zamořené po atomovém výbuchu a jednou jsme dokonce byli téměř tři dny „zavřeni“ v podzemí na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem! ![]() Snad je to docela zajímavá tečka, za těmito totalitními vzpomínkami. Po takovém zážitku si pak člověk velmi váží slunečního světla. ♦♦♦ (Foto autor a inetrnet) Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Miloslav Švandrlík |
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
Blanka Kubešová |