Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (60)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (60)

Počátkem osmdesátých let jsem se také prvně tak trochu opravdu grafomansky zbláznil a pokoušel jsem se udat některé své výplody do televize. Tak jsem si například troufl poslat panu Jaroslavu Dietlovi synopsi a návrh některých scén na televizní inscenaci „Oblast vysokého tlaku“. Patřilo by to samozřejmě spíše do střípků kolaboračních, neboť to bylo o meteorologovi, který předpovídá o žních počasí „v terénu“, což byl koncem sedmdesátých let jakýsi „šlágr“ našeho ústavu. Ani jsem to nečekal, ale kupodivu mi pan Dietl odepsal. Ovšem napsal doslova: „Mám-li být upřímný, Vaše meteorologická hříčka se mi pranic nelíbila. Marná sláva, dramatický, nebo komediálně dramatický příběh nemůže popularizovat tak potřebné věci, jako je meteorologická služba zemědělcům – a když se o to pokusí, tak nebude nikoho ani napínat ani rozesmávat ani dojímat – a to jsou jeho jediné tři zbraně! A když jim nedáte šanci, aby promluvily, dopadne to bledě.“A tak mi doporučil, abych to přepracoval na nějaký reportážní či dokumentární snímek. Samozřejmě jsem mu s patřičně pokornou omluvou poděkoval. A ty tři jím citované zbraně mi nedávají spát…

Sám se dnes divím, že mě to neodradilo a asi po dvou letech jsem zaslal jiný svůj pokus našemu dalšímu scénáristickému velikánovi – Jiřímu Hubačovi, tentokrát ještě rozsáhlejší náčrt tématu, než v tom prvním případě. Tento „scénář“ byl už spíše ve stylu nostalgického vzpomínání tří kamarádů, kteří se sejdou po mnoha letech a konfrontují své dětské sny s tvrdou realitou „tehdejší současnosti“. I pan Hubač mi pak v hezkém dvoustránkovém dopise odepsal, že v mém námětu je až příliš mnoho motivů, a že jsou pouze epicky a tedy nedramaticky řazeny v příliš dlouhém časovém rozpětí. Dokonce mi poskytl opravdu neocenitelné rady, jak by to šlo přepracovat, což mu jistě zabralo značné množství jeho velmi cenného času. Jeho rad jsem ale nikdy nevyužil, snad z lenosti, snad z ostychu. Moc dopisů si neschovávám, ale tyto oba mám schované!

Další dva své „scénáře“ jsem si psal už jen pro svou radost a sebekriticky jsem je nikdy nikam nezaslal. Byly to náměty na dva „muzikály“ o dvou našich snad největších literárních postavách – Švejkovi a Saturninovi. Příběh mého nejoblíbenějšího literárního hrdiny se dočkal svého uvedení na obrazovku a na plátna kin až po letech. Samozřejmě, že to nebylo podle toho mého naivního pokusu. Ale snad mohu uvést maličkou ukázku muzikálové „árie“ „svého“ Saturnina:



Saturnin
 
Vystřídal jsem mnoho pánů v životě svém krátkém,
Pruhovaná vesta patří k uniformě mé.
I když často knoflíky si musím přišít drátkem,
U všech pánů měl jsem svoje jisté renomé.
Ten poslední nade všemi se jak kolos tyčí,
Úsměv na rtech, hrdé čelo, v očích plamínky,

Pevný jako skála v bouři, i když vítr fičí,
Zastínil mé nejkrásnější dávné vzpomínky.
 
Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidně,
Vždyť znám pány z Prahy, z Paříže i z Vídně!
Proto vám povídám, všechny ženy po něm touží
Projel světem křížem krážem všech sedm světových louží!

V Africe i v Austrálii, na severním pólu,
Lovil můj pán všechno, co mu přišlo na mušku,

Ode dneška budem jezdit na safari spolu,

Tři muzea už se těší na jeho pušku.

Trofeje, co vidíte zde, to je pouhé torzo,
Vy jste první návštěvníci, je to pro vás čest,

Už se těším, jak tu vznikne vyhlášené korzo,
Otvíráme přesně v jednu a končíme přesně v šest!

 Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidně,
Vždyť znám pány z Prahy, z Paříže i z Vídně!
Proto vám povídám, šiřte jeho slávu dále,
Vidíte, že máte tady báječného lovců krále!

Samozřejmě jsem si jako „libretista“ pod tento text pobrukoval jakousi melodii a nějaké ty puntíky jsem dokonce na a mezi notové linky nasázel!A ještě pro zajímavost – jako „svého“ Saturnina jsem si tehdy přestavoval Jiřího Korna, jako krásnou slečnu Barboru – Helenu Vondráčkovou, Miloš Kopecký si měl „střihnout“ doktora Vlacha, František Filipovský dědečka a Stela Zázvorková tetu Kateřinu. Nad obsazením pána – hlavního vypravěče – jsem váhal! Ach jó…


♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 05. 2011.