Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (40)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (40)

Nejprve bych měl zavzpomínat na meteorology, kteří nejvíce ovlivnili mou „meteorologickou cestu“ životem. Protože bych u každého z nich měl uvádět stejný akademický titul – RNDr., bylo by to jen samé opakování, takže si dovolím tituly vynechávat. Už jsem se zmínil, že jsem „přeškolený“ geofyzik, a tak ze starších pedagogů meteorologie jsem na Mat.- fyz. fakultě UK poznal pouze A. Gregora, který byl v padesátých letech i děkanem, S. Brandejse, otce československé numerické meteorologie a odborného asistenta Satrapu. Ovšem s několika dalšími asistenty, kteří postupně přebírali od těchto jmenovaných štafetu, jsem „studoval“ na vojenské katedře. Ale meteorologa ze mne „udělali“ až starší a staří kolegové z Českého hydrometeorologického ústavu v Praze – Komořanech.

Nejstaršímu – J. Jílkovi – bych měl poděkovat třeba i zato, jak dobře mě odhadl. Když jsem dostal asi ve svých třiceti letech nabídku na vstup do tehdy rodné strany a spíše s obavami než odvážně ji odmítl, pochopil mě a já měl pokoj. Dalšímu nestorovi - prvnímu televiznímu meteorologovi R. Koubkovi - pak děkuji za to, že mě „uvedl“ v létě roku 1962 na televizní obrazovku.


                                                      Šedesátiny RNDr. Rudolfa Koubka – 1977

Do tajů synoptické meteorologie mě zasvěcovali i dva tehdy jednoznačně nejlepší synoptici. Honza Brádka měl „škraloup“ proto, že za války pár let studoval v Německu, ale jeho odborné renomé naštěstí převážilo. Osud druhého - Zdeňka - pak byl velmi pohnutý. Byl synem významného univerzitního profesora Aloise Gregora, který za naši republiku podepisoval těsně po válce ve Washingtonu přístupovou listinu do WMO - Světové meteorologické organizace. Počátkem šedesátých let odjel tento o deset let starší kolega na rok do africké Guineje, kde pomáhal budovat tamní leteckou meteorologickou službu. A zde musím zařadit jednu z mála úsměvných příhod, která se mi ve spojitosti s tímto synoptikem vybavuje.

Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššímu vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho lahvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil a poslal pro další, což asi neměl dělat. Zábava se rozjela a nakonec vzala za své kůže na malém krásném tam-tamu, kterou s vervou sobě vlastní protrhl předseda stranické závodní organizace Luděk. Ten předseda, dej mu Pánbůh věčnou slávu, pak po nějaké době ideologicky také poněkud prohlédl, když mu otevřela oči jeho starší sestra, která se vrátila v roce 1968 po třiceti letech z emigrace v Austrálii. A ještě by se zde hodilo připomenout zajímavou zkušenost dalšího našeho experta Sylvy, který toho prvního v Konakry vystřídal. Protože se jednalo o výpomoc naší republiky, slíbenou tehdejšímu prezidentovi Guinejské republiky, který byl v Praze na sjezdu mezinárodního studentstva v roce 1947, byl ten náš kolega mnohem hůře placen, než jiní experti, které do Afriky posílala Světová meteorologická organizace. A když si pak jednou sám opravil nějakou zásuvku svého pracovního stolu, protože nechtěl čekat, až se místní údržbář uráčí přijít, rázem ztratil respekt domorodých příjemců naší bratrské pomoci.

To je bohužel na chvíli konec úsměvů a na řadu přichází smutek. Náš „africký sáhib“ si pak
za pár let zlomil nohu, ta zlomenina se velmi dlouho nehojila a náš nešťastník to psychicky nezvládl. Koncem listopadu 1969 spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho smutný pohřeb se pak zcela příznačně konal za mimořádné povětrnostní situace. Tehdy napadlo v Praze rekordní množství sněhu a sněhová pokrývka vydržela až asi do poloviny března!
A když jsme u těch smutných vzpomínek, budu ještě chvíli pokračovat. Za poměrně nezvyklých okolností nás opustilo ještě několik spolupracovníků. Už počátkem šedesátých let to byl náš vynikající aerolog a autor učebnic letecké meteorologie O. Kostka, který zcela paradoxně zahynul při dlouhodobé expedici v ledové Antarktidě. Spolu s několika svými kolegy při vichřici, v zavátém dřevěném domku, kde spali a kde se na chodbě vznítil filmový pracovní materiál, uhořel.

Tyto přesmutné události je třeba ukončit alespoň trochu pozitivněji, a tak vzpomenu na dalšího nestora J. Rybáře, vedoucího kreslírny na letišti i v Komořanech, který jako „starý kocour“ laškoval – dnes by dalo asi říci – „sexuálně harašil“ s mladými kresličkami, když si přával být „tímhle knoflíčkem“ na jejich halenkách. Byl výborný šachista, prodělal několik infarktů a při posledním zemřel nad šachovnicí v kavárně Arco v pražské Hybernské ulici. Ale nyní už vari – smrti.

♦♦♦
 
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 11. 2010.