Nevím, komu se ty tyto mé střípky vzpomínek dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých lze s jistotou říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožky. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější.
Třeba tu, kdy byl do čela našeho ústavu v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter. Tehdy se mému už vzpomínanému svatebnímu svědkovi při prvním setkání s tímto Ostravákem stala rozkošná příhoda.
Ve „Dřeváku“, o němž se zmíním za chvíli, ještě před oficiálním představením, nevěda tedy o koho jde, mu totiž připomínal našeho prvního kosmonauta. A tak ho Jiří zcela bezelstně pohladil po jeho „prodlouženém“ čele se slovy: „Ty vypadáš jako Remek!“ Ke cti nového ředitele je třeba uznat, že tento trapas pochopil, snad mu to i trochu lichotilo a dokonce to prý dával k lepšímu ve svých ředitelských kruzích.
Na druhém dolním konci ústavní hierarchie mohu připomenout starého vrátného, na kterého se nelze zlobit, i když jako milicionář pochodoval ulicemi Prahy v únoru 1948. On měl totiž moc rád snad každého a zejména tři Vladimíry, pozdější dlouhodobé prognostiky. Tedy Brůžka, Seiferta a mou maličkost. Říkal každému z nás familiérně Ladyno a už odpoledne nás posílal domů, přestože služby byly dvanáctihodinové, jako že nám zařídí na píchačkách večerní odchod. Jinak byl velmi pečlivý a nesmrtelně se zapsal do historie komořanského zámečku, když jednou v knize návštěv do kolonky příchozí zapsal svou těžkou dělnickou rukou, že přišel – „soudruh ředitel s ředitelem SHMÚ a dva černoši!“
Měl pravdu – náš ředitel v doprovodu svého slovenského kolegy totiž tehdy provázel po našem zámečku generálního sekretáře Světové meteorologické organizace. Tuším, že se jmenoval G.O.P. Obasi a byl to vlastně tehdy nejvyšší světový meteorologický papaláš! Abych neklamal, tak ta tři iniciály G. O. P. jsem si samozřejmě ověřil teprve nedávno.

A protože jsem se už dávno odhalil jako exhibicionista, a protože jsem přece jen objevil celou řadu svých starých rýmovaček, kterými jsem se snažil po více než čtyřicet let přispívat k zábavě u příležitosti různých jubileí našeho ústavu i svých nebližších kolegů, drze si dovolím v následujících Střípkách uvést alespoň pár ukázek této své „tvorby“. V skrytu duše pak doufám, že mohou pobavit i ty, kteří neznají objekty těch mých polibků múzy.
Vím, že jsem tím vlastně tak nějak „po svém“ pomáhal minulému totalitnímu režimu, sypu si popel na hlavu a dovolil bych si následující pasáže ještě rozdělit – možná trochu provokativně – na střípky kolaborační a střípky ze soukromých oslav.



Tyto „oslavné ódy“ či texty, složené na nejznámější melodie, zazněly za doprovodu kytary, někdy mé, ale většinou hudebně nadanějších kolegů, při nejrůznějších příležitostech - podnikových oslavách, Mezinárodních meteorologických dnech, Mikulášských zábavách či „slavných“ oslavách MDŽ! Zde je tedy malá ukázka a z veršů možná poznáte, na jaké melodie jsem si troufal. Tu první na příklad zpíval Fred Astair, Frank Sinatrata a u nás Gustav Brom, poslední je pak známá Purpura dvojice S+Š:

M D Ž (1975)

Březen, osmý březen, kdo ví zda-li do dřeváku dolezem´?
Rychle sháněj kytku i kořen žen-šen, vždyť je na obzoru zase ten den žen!
Proč ten svátek je tak brzy, když ještě nic nekvete,
Vyhozená pětka mrzí, ale cožpak zmůžete?

Jeden den, aspoň jeden den, v roce svátek mít, jsem spokojen!
Výborem svátek placený, je jen pro ženy, pro nás není!

Snažme se velice, napišme petice, tuší, rudou tuší,
Nikdo si nevšímá nás mužů osamělých!
Snad se to povede, vždyť už to kde kdo z nás tuší ano tuší,
Ty ty ty Němcová, nám už teď zbývá jen líh!

Oslavy MDŽ a Mikulášské se pořádaly většinou v komořanském „dřeváku“, závodním to klubu Modřanských strojíren, ty největší – celoústavní - v Kulturním domě strojařů na Smíchově. Ty soukromé oslavy – zejména významná životní výročí - se pak konaly v zasedací síni v našem zámečku, s laskavým svolením vedení! A ještě je třeba malého vysvětlení. Na všech těch textech se podepisuje nejen duch tehdejší doby, ale vlastně i stav technické úrovně naší meteorologické služby. Ještě v sedmdesátých letech totiž někteří z nás příliš nevěřili, že se výpočetní technika a matematické metody prosadí v meteorologii tak rychle! Takže o tom příště.

♦♦♦