Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (33)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (33)

Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“ V horní polovině Václaváku prošlo i heslo „Šetřte naše lesy, zrušte kádrové dotazníky!“, ale v dolní se pak mezi nás nenápadně zamíchali dva podivní „studenti“ a naštěstí bezbolestně, leč rázně nám zavřeli ústa. A tak soudruh prezident Zápotocký, ušaté torpédo, jak se mu mezi lidem přezdívalo, o naše moudrá hesla přišel. No – byla to jeho škoda, my jsme ty dva „studenty“ do průvodu nezvali.
Majálesový průvod i veselice v „Juldě-Fuldě“ proběhly také s menšími problémy, ale nás se vlastně nedotkly. Tím „nás“ zde myslím patru z koleje, rozšířenou o několik domorodých Pražáků.
A pak na podzim přišly maďarské události. Vnímali jsme je velmi intenzivně a dokonce jsme čekali na ten krásný den, protože jak známo – jednoho krásného dne „to“ musí prasknout a komunisté půjdou od válu. Bohužel - opět jsme se toho krásného dne nedočkali. K poněkud ostřejší situaci na naší fakultě došlo - a teď nevím, zda ještě na podzim anebo až v zimě. Každopádně si pamatuji na celofakultní schůzi, která byla svolána pod patronací Svazu mládeže, a vystoupili na ní zejména mladí asistenti marxismu-leninismu. Byly vzneseny zejména požadavky na větší akademické svobody a dokonce se navrhovalo, aby každý den o půlnoci na závěr rozhlasového vysílání byla vypuštěna sovětská hymna a hrála se jen naše československá. A jako vrcholný zážitek této schůze si pamatuji, jak se o slovo přihlásil člověk, který se představil jako nový šéfredaktor Večerní Prahy Zelenka a chtěl nás usměrňovat. Ihned mu bylo slovo odňato, a když odmítl opustit naši akademickou půdu, byl z velké posluchárny bez milosti vyveden. Pokud někomu to jméno něco připomíná, pak se nemýlí. Byl to budoucí ředitel normalizační Československé televize Jan Zelenka.
Jestliže jsem řekl, že první pražský majáles nám žádné problémy nenadělal, o rok později na jaře 1957 už to nebyla pravda. Kamarádi našich prostějovských kamarádů, kteří studovali v Brně, začali připravovat svůj majáles a my se rozhodli, že tam pojedeme. Měl to být zcela nevinný študácký výlet bez jakýchkoliv politických ambicí. Leč „velké ucho a bystré oko“ byly, nám ze zcela nepochopitelných důvodů, ve střehu. Tehdy jsem byl více doma než v Praze, hrál jsem za Vrchlabí volejbal, a tak jsem opět měl velkou kliku. Všichni mí spolukolejníci byli vyslýcháni, proč jedou do Brna a co se tam chystá, a já tomu výslechu unikl. Jak se fízlové dozvěděli, že tam chceme jet, to je u boha. Přesto jsme do Brna na majáles jeli, politika zůstala stranou a naše zážitky byly doslova pouze májové. Jeden mejdan pod hvězdami v parku – byly opravdu jak ty sedmikrásky nad Brnem - druhý den na koleji, která se nám moc líbila už proto, že byla koedukační. Jedno patro kluci, druhé holky, to v Praze nebylo.
Do konce roku pak mé absence na „kolejních akcích“ pokračovaly, a tak jednou - dokonce na mé posteli - prý spal Jiří Kodet, který se k nám nějak zamotal, dej mu pánbůh věčnou slávu. Dnes si každý jistě pamatuje jeho skvělý herecký výkon v Hřebejkových Pelíškách.

               

Na náš pokoj si pak koncem roku ztěžovalo několik „kolejářů“ a výsledkem bylo, že v pátém ročníku byla naše parta administrativně rozkulačena a dostali jsme dekrety do třech různých kolejí. Jeden Zdeněk zůstal na Albertově, druhý Zdeněk šel do koleje na Malou Stranu v ulici U lužického semináře a já s Frantou jsme se nastěhovali do koleje 5. května na Vinohradech, ovšem nikoliv do jednoho pokoje. Dost nás to naštvalo, ale tím jsme zase mohli poznat jiné kouty Prahy, neboť jsme samozřejmě byli v téměř dennodenním kontaktu.
Okolní hospůdky kolem Albertova i kolem koleje Budeč jsme už měli okoukané a tak jsme „objevovali“ nové na Kampě a zejména opravdu roztomilou, stále ještě soukromou hospůdku pár desítek metrů od koleje 5. května. Provozovali ji staří manželé, které jsme oslovovali babi a dědo, na jídelníčku bylo pouze několik druhů uzenin, očka a protekčně míchaná vajíčka. Jinak jen smíchovská desítka, dva druhy vína a asi tři druhy něčeho ostřejšího. Byl tam ale kulečník i pianino, milé to nástroje, kterých jsme hojně využívali. Chodilo sem několik starších penzistů, medici a my matfyzáci. Zajímavým poznatkem bylo, že zatímco penzisti tam hráli mariáš haléřový, my stále nejméně pětkrát či desetkrát dražší. No a tak jsme se prostudovali – jak se tehdy říkalo – „za dělnické peníze“ - až ke státnicím.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 09. 2010.