Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (39)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
|
Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (39) |
A po suché odbornější pasáži je třeba zařadit malé odlehčení. Jeden můj kolega, velmi svérázný doživotní starý mládenec, se zapsal nejen do mé paměti několika svými pozoruhodnými příhodami. RNDr. Zdeněk Korejs rád – dokonce i v novinách - tepal jakékoliv nešvary a jednou napsal na letišti v Ruzyni do jakési oficiální knihy přání a stížností následující text: „Dne (toho a toho) jsem ráno přišel do práce, těsně u mého stolu visel se stropu velký pavouk a já ho musel celý den obcházet!“ Později byl v Komořanech naším nejbližším šéfem a tehdy se proslavil neskutečnými vyprávěnkami. Přišel ráno na pracoviště prognózy a začal vyprávět příběh, který neměl hlavu ani patu. Zírali jsme na něj, a když to postřehl, tak zmlkl. Zeptali jsme se ho, co tím chtěl básník říci a on zcela vážně odpověděl, že to byl sen, který se zdál jeho holiči! Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, nám se zářícíma očima vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl. No a svou absurditu dovršil při svém odchodu do důchodu. Protože byl koncem války zavřený za rozšiřování letáků - ve vězení dokonce přežil nejtěžší nálet na Drážďany - měl nárok na předčasný odchod do důchodu. A tak pro nás připravil oslavu na ukončení své aktivní činnosti v ústavu. Oslava se vydařila, ale chybička se vloudila a ten starý dobrák si to špatně spočítal a nárok na odchod do důchodu měl až za rok! Nic si však z toho nedělal a za rok se klidně loučil opět, tentokrát definitivně. Z letištních střípků stojí za připomenutí příhoda, která se udála ještě před tím, než jsem k ústavu nastoupil. Je sice veselá, ale má navíc zajímavou a bohužel neveselou pointu. Okna letecké předpovědní služby na starém ruzyňském letišti byla v přízemí a byla orientována na západ, kde byly i runwaye. Kolega Pata, kterého jsem osobně nikdy nepoznal, se nemohl dočkat příchodu studené fronty. Její přechod předpovídal už od rána a fronta nikde! A tak mu jistí dobráčkové odpoledne z prvního patra konví kropili okna služebny. Samozřejmě se zaradoval, ale velmi pak zahořkl, když ten kanadský žertík odhalil. Tento meteorolog neměl bohužel dobré nervy a nabyl mylného dojmu, že předpovídat počasí se mu nedaří. A tak to nervově nevydržel a sám dobrovolně z předpovědní služby odešel. Když jsem tuto příhodu po mnoha letech vyprávěl v jedné televizní debatě v Ostravě, tak mi nevěřili. Ale zpět do roku 1959, neboť už v hlavičce „skřípou“ další zajímavé letištní střípky. Určitě se mnoho lidí nikdy nesetkalo s potrubní poštou a možná, že někdo ani neví, co to je a jak funguje. To se složitou sítí rour pomocí stlačeného vzduchu prohánějí po celé letištní budově asi třicet centimetrů dlouhé bombičky o průměru toho potrubí. V nich se ukrývaly pro nás tak nezbytné depeše se světovým počasím, které nabíraly dálnopisy, a tak jsme často netrpěli čekali, až to v potrubí zahučí a kýžená bombička vypadne. Na jaře jsme také někdy odpoledne chodívali hrát i s některými členy leteckých posádek „albedo“. Sice je to oficiální termín pro schopnost zemského povrchu nebo oblaků odrážet dopadající sluneční záření, ale my tak říkali pozemnímu hokeji, který jsme hráli na betonu za hangáry. V létě jsme pak někdy „vyšetřili“ trochu času na koupání v docela pěkném letištním bazénu. Pak ale přišlo září roku 1959 a na jeho konci nastalo dlouho plánované rozdělení letecké a všeobecné předpovědní služby, která se přestěhovala z letiště na jih Prahy, do malého adaptovaného zámečku v Komořanech. Stalo se to bez přerušení provozu, během jediné noci z 29. na 30. září 1959. No a já jsem přes zimu zůstal ještě na letišti a na komořanské pracoviště nastoupil za pár měsíců, brzy na jaře 1960. ![]() Komořanský zámek v šedesátých letech. Střípky tematické mají tu velkou výhodu, že v nich lze docela zajímavě experimentovat. Tak jsem si to totiž jako autor naplánoval a jak známo, to autor smí. Už jsem se zmínil, že jsem tvor značně nesystematický a to, že si troufám v této na život pozdní době vzpomínky ze své hlavy dolovat, je velký risk. Nikdo mi to nemusí věřit, ale nemám žádné staré deníky, opravdu jen pár starších článečků a několik textů, kterými jsem se na různých podnikových akcích snažil pobavit své kolegy a kolegyně. Takže naprostá většina těchto střípků se mi vybavuje v hlavě v posteli, když usínám. Postel vůbec považuji za vrcholný vynález lidstva. Někteří lidé, když nemohou usnout, tak počítají ovečky, já však mám oči ověřené, takže to na mne nezabírá. Proto zejména teď v důchodu při usínání vzpomínám, ale bohužel část těch střípků se během noci ztratí ve snech. V mozku mi ale přece jen něco ulpí a tak si v příštím díle opět dovolím jakýsi vzpomínkový propletenec v místě i v čase. ♦♦♦ Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Blanka Kubešová |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Jan Krůta |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Ivan Rössler |