Literatura – Povídky
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Kamila Urbanová: Nadějné vyhlídky
Chtělo se mi říct: "Mám vás všechny moc ráda!" ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, i když si často lezeme na nervy a hádáme se. Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.
Jitka Krpensky: Kde je?
Druhé patro, třetí dveře zleva, kancelář č. 4. „Kde je?“ „Co je s ní?“ „ Dneska nepřijde?“ Ještě před rokem ji nikdo z nich neznal, a teď si jejich kancelář bez Káti nedovedou představit. Veselo a živo přinesla s sebou. Ty její legrácky a poznámky dovedou všem zvednout náladu už v pondělí ráno. Jenže teď chybí, prvně neohlášeně, což je opravdu neobvyklé. Ale ani tentokrát je nenechala dlouho v nejistotě. Asi po hodině se konečně vřítila, celá rudá a „splavená“, jak podotkla. „Pepíček mě nechal ve štychu“, vysvětlovala osazenstvu. „No už by sis měla konečně koupit nějaké pořádné auto“, ozvalo se. „Co proti němu máš, teď ho trochu vypucujou a bude zas jak novej.“
František Mendlík: Ředitel zkoušení
Profesor Vlastimil Hurdes přednášel nezáživné předměty organizace a ekonomika a politickou ekonomii. Nikomu nebylo jasné, jaký je mezi oběma předměty rozdíl. Až profesor Hurdes podal vyčerpávající informaci: „Žáci, politická ekonomie a organizace a ekonomika, to jsou dvě rozdílné vědní disciplíny. Kdo tento rozdíl nechápe, nepatří na tuhle výběrovou školu!“
Luděk Ťopka: Kampak, pane potkane?
Poděkuji za pozvání, opřu se opodál o zábradlí a tiše pozoruji, jak po prvním výstřelu padne první supermyšák. Nebyla to ale smrtelná rána, a tak střelec rychle znovu nabíjí a třepající se kus dorazí. Ostatní rychle mizejí pod mostem nebo v děrách. Netrvá to ale ani minutu, když zpod mostu pomalu vyjde velký šedý potkan a z nory napravo druhý, s úplně černou hlavou.
Jan Jurek: Utajený výlet
Máme školní archiv. A soudě podle něj, jste byl docela slušný gauner! (Slušný gauner… ten protimluv na jeho adresu mu přišel komický.) Budete se muset poohlédnout někde jinde, dodal ředitel a dal mu víc než jasně na srozuměnou, že si nepřeje, aby ho dále někdo jako on okrádal o čas. Nezbývalo než ze slušnosti tomu panákovi s praktikami tajných fízlů podat ruku a bez dalšího slova (třeba na svou obranu) vypadnout.
Jan Jurek: Lekce (z) lásky
Konečně byli sami. Seděli proti sobě a jen tak se na sebe dívali. To ticho pro ně bylo osvobozením. Nikdo je nenutil o čemkoliv mluvit. Nikdo je nenutil před sebou a před okolním světem cokoliv předstírat. Zase mohli být jeden před druhým sami sebou. Moc se mu líbila, víc než kdy před tím. A neskutečně ho přitahovala.
Kamila Urbanová: Jak jsme se strýčkem Béďou pochovali basu
Na pánském bylo volno. Strýček odpustil do umyvadla ledovou vodu a strčil tam moji hlavu. Voda mi stékala po dlouhých nalakovaných vlasech až za šaty. Z mého výstřihu vypadla nastrkaná vata. Strýček ji zvednul a s nechápavým výrazem ve tváři mi tu věc strčil do kabelky. Make-up, který jsem doma natírala celou hodinu, rozmazala voda. Černá barva z řasenky, ve třech nánosech, mi stékala po obličeji. Plakala jsem. Osušila jsem si vlasy do trhacích utěrek.
František Mendlík: Zkáza hráčského doupěte
Hned za tratí, na železniční zastávce Valtice město, nalézá se hospůdka DCV. Má to být zkratka Družstvo cestující veřejnosti. Dvě stě metrů odtud stojí komplex tří budov slovutné dopravní školy. Časem se z hospůdky vytvořil mýtus. Sem chodíval profesor Hřivna na svoji kávičku. Před sodomou zaplivané putyky varoval profesor Kabelka svým zvláštním způsobem. Říkával: „Tak tam v zařízení tom chlapi se ožírají a hulvátským smíchem se smějí. To potom nedivím se já, když slyším od studentů větu – půjč mi roďák, dám ti špinku!“
Luděk Ťopka: Odměna za dobrý skutek
Tři měsíce po té události se slepýšem tlustým jako salám jsem s naší malou čtyřletou vnučkou zažil další příhodu. Byl srpen, ale s trochu nezvyklým počasím, teplým, ale dost deštivým, a tak začaly pěkně růst houby. Kačenka, náruživá houbařka, u nás byla tehdy na léto na chalupě v Chodové Plané, a tak jsme si spolu jednoho odpoledne vyšli „na houbinky“, jak našim výpravám říkala.
Ivan Kraus: Trénink mozku
Podle jisté teorie prospívá luštění křížovek tréninku mozku. Podle jiné je to zábavná činnost, kterou si lze krátit volný čas. Řekl bych, že obě teorie platí jen v tom případě, pokud se netýkají našeho známého a jeho manželky. Jednoho dne nám Singer telefonoval pozdě večer. „Potřeboval bych kolokazii na šest.“ „Teď je čtvrt na dvanáct,“ řekl jsem.
Mário Perták: Madona s Jezulátkem
... a on, jakoby čekal, až dokončím svý ántré, až usadím tu svou nechtěně vojenskou prdel do nepohodlnýho sametovýho sedadla a udělám si to svý vojenský pohodlí, tak potom začal zpívat ty svý písničky, ty písničky s pouhou kytarou, kvůli kterým pak taky musel utéct z Československa, ty svý antimilitaristický a protiinvazní písničky, ze kterých mi utkvěl v paměti hlavně onen závěrečnej verš: Nasrat, jó nasrat!...
Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Přísloví vyřčená babičkou Růženkou byla pronášena stejně důležitě a významně jako moudra tety Kateřiny z Jirotkova románu Saturnin. Kdysi jsem nerozuměla jejich přenesenému významu a ve své dětské obrazotvornosti si je vysvětlovala doslova a dopísmene. „Ta Máňa by si pro kus žvance nechala koleno uvrtat!“ rozlíceně líčila babička jakousi nemilou příhodu staré babičce, v té době už hluché jako poleno, o jedné naší lakotné tetě z přízně.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.