Literatura – Povídky
Emília Molčániová: Nedorozumenie / Pomsta / Veľmi úzka spolupráca
Práve som vychádzal z cukrárne, keď som uvidel pri aute mladú policajtku, ako vypisuje pokutu. Pristúpil som k nej, reku, stratím slovo a možno ju presvedčím. „Pekný deň, pani nadstrážmajsterka, máme pekné počasie, však?“ „Komu aký,“ ďalej sústredene vypisovala pokutový blok. „Taká pekná dáma a taká nahnevaná, nože sa trochu usmejte,“ pokúšal som sa jej opraviť náladu.
Stanislav Moc: Narozeniny
Seděli jsme u Lea na farmě a popíjeli dobré zázvorové pivo, které nám Ruby nosí vždy o přestávce našeho tenisového klání. Ruby je Leova manželka a někdy si s námi i zahraje. Leo moc nehraje, tedy s námi ostatními, nejsme pro něj dost dobří, jsme prý jen parta smíšků, zatímco on bere tenis vážně. A to mu je 77 let! Právě dnes, v úterý 24. března!
Antonín Suk: Každý má v životě své místečko
Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.
Vladimír Cícha: Kapři jako sumci
Když strýčka ještě v roce 1948 zbavili uniformy Sboru národní bezpečnosti, do kterého vstoupil, když jej omrzelo věnovat se krejčovskému povolání, tak se po nějakém čase se svojí ženou odstěhovali na tehdy Státní statek Zdonín, už v šestnáctém století založený dvůr v kraji kolem Nymburka. Snad pro změnu, abych netrávil každé prázdniny ve Slapech, jednou nebo dvakrát pobyl jsem několik týdnů na tom statku, kde strýček pracoval jako účetní a tetička v kanceláři. Strýček byl vždy schopný a podnikavý, a tak zřejmě snadno získal kvalifikaci účetního, když byl vysvléknut z uniformy strážce pořádku, která mu velmi slušela, ale pořádky, které měl střežit, dostaly poněkud jiný význam a podobu.
Oáza / Serjoža a Nataša
Správa, ktorú predniesol magister Vábnička, referovala o narastajúcej zločinnosti v meste. Mestské predstavenstvo bolo zúfalé, vyskúšalo už mnoho opatrení a žiadne poriadne nezabralo. Nuž, komu niet rady, tomu niet pomoci a pritom to Jožo myslel vtedy s ľuďmi dobre. Ale začnem od začiatku. Jožo Úžľabina mal šťastie, na čo siahol, to sa mu darilo.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (1/4)
Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil.
Jan Jurek: Zajímavý rozhovor
Seděl na betonové zídce rozpálené od poledního slunce a v náručí dřímal černého kocoura. Tomu klukovi hádal osm nejvýš devět let. Mimoděk odtušil, že by k němu přece jen mohl jít a prohodit s ním pár slov. S dětmi si měl vždycky co říct. (Kéž by totéž mohl říci o dospělých). Mimo to se všechno zdálo lepší než nečinně čekat na svého otce, který právě debatoval s dědou kluka, kterého nikdy předtím neviděl.
Luděk Ťopka: Piniperdus piniperda
Sehnu se k tlumoku pro termosku se studeným čajem, když tu vidím, jak kolem něho pospíchá malý, strakatý a čiperný příslušník toho bezbřehého hmyzího moře. Pohybuje se trhavě, uhání tryskem, zastaví se zahýbe anténkami, zase se rozběhne na kmitajících nožkách, prozkoumá kousek trouchnivějící kůry a opět vyrazí, aby nakonec zajel pod ležící kládu.
Emilía Molčaniová: So ženami to treba vedieť / Chlapi, mám riešenie!
„Zdravím, chlapci! Jožko, prines nám tri pivá! Tak, konečne si vychutnám to ticho.“ „Pišta, tu, v krčme, že je ticho? Veď je tu ako v úli, všetci sa prekrikujú jeden cez druhého…“ „Ale je to predsa len balzam na uši. Vy neviete, chlapci, čo musím doma počúvať. Tá moja, keď príde domov, huba sa jej nezastaví, už som z toho chorý.
František Mendlík: Síla názorné agitace
Toho kalného mrazivého rána stojí na seřadišti čtyřčlenná družstva spojařů. Je zima, do rána napadal čerstvý sníh. Na seřadišti stojí vojáci opatřeni ušankami a vaťáky.Vždy čtyři muži vedle sebe připomínají posádky tanků. Akorát za nimi nestojí kamarád tank, u nohou mají cívky s namotanými zelenými dráty. Jeden voják – jedna cívka, jedna cívka – jeden kilometr.
Přání
Vstal o hodinu později, než vstával obvykle, ale den mu připadal stejný, jako předcházející dny. Přistoupil k oknu. Sníh byl špinavý a rozbředlý jako včera a teploměr za oknem měl stejně vyznačenou stupnici, jako každý den ráno. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou vánoce a že je dnes Štědrý den. Je to jako normální sobota, pomyslel si a začal se oblékat.
Emília Molčaniová: Ženích / Okno
„Máte to tu voľné?“ „Nech sa páči.“ Čo sa vypytuje, či nevidí, že som v kupé sama? Títo výrastkovia… No, má už nejakých 25 a bisťu, aj fešáčisko je. Sadol si oproti, skoro sa nám dotýkajú kolená, má nohy dlhé ako deň na Jána. Koľko má? 190 centimetrov? Vyberiem si z tašky knihu, to robí dojem, bude si myslieť, že som ešte študentka…
Ivo Fencl: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů
„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."
Antonín Suk: Opravdoví loupežníci
O „rezavých loupežnících“ už jsem už vyprávěl a o tom, že mě mladá maminka lákala z lesa domů výstřely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svůj slib z minula a povyprávět, jak to všechno souvisí. Někde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupežníků. Jenže – kde? Pátral jsem já, hledal cestář i strýc Jirka – a výsledek žádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napořád!