Literatura – Povídky
Ivan Kolařík: Opuštěný manžel
Já však na otřesnou zprávu zareagoval tím, že se mi roztřásla brada, oči se mi zalily slzami a, než mohla žena cokoliv vysvětlit, padl jsem koleny na horký písek a horem pádem jsem se zapřísahal, že se budu pokaždé přezouvat, zvedat prkýnko u záchodu, nemluvit sprostými slovy, že budu po sobě uklízet a nebudu v její přítomnosti nikdy více popouštět uzdu tělesným potřebám, jen ať mě, pro boha, neopouští.
Michal Čagánek: Babička na prodej ...
Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho. Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky.
Antonín Suk: Emil
Z Prahy k nám do vsi jezdil Emil. Byl právoplatným členem naší společnosti. Však tehdá soudruzi předepisovali, jaké složení má každá jedna základní organizace myslivců mít! Přesně na procenta se vědělo, kolik musí mít kádrů a upotřebitelných psů a kolik smí mít intelektuálů a ostatních nekádrů. Náš Emil pracoval s elektrikou a ucpával mezi námi místo dělníků ze závodů. Říkali jsme si sice, že je trochu šouplý, ale byl náš.
Zdislav Wegner: Kaliště (1/2)
Skočil jsem do vody po hlavě. Blízká šachta proměnila řadu rybníků v Suché v kaliště. Rákosí s hnědými palicemi ještě čnělo z vody, ale bylo temně zbarvené jako voda kolem. Tráva ustoupila od břehů, a jen tento poslední rybník se podobal tomu, čím býval snad po staletí. Před chvílí z něj nějaký kluk vytáhl na vlasci omotaném kolem zápěstí okouna.
Stanislav Moc: Na Marhounka rád vzpomínám
Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře, až zčerná. „Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!“ řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti.
Ivana Kraus: Z deníku fotbalisty
Na přátelský zápas jsem se těšil. Hosté přijeli v nové, poněkud neobvyklé sestavě, s velkým počtem náhradníků. Zápas začal zostra a zdálo se, že to bude velmi vyrovnaný boj. Avšak hosté hráli surově a faulovali naše hráče.
Ivan Kraus: D 58
Divadelní soubor jsme založili proto, abychom měli nějakou zábavu a taky aby byla příležitost setkat se s holkama. Soubor se jmenuje DEVĚT 58, protože je nás celkem devět. Druhé číslo vyjadřuje letošní rok. Název souboru je nápodobou divadla D 34. Navrhl ho Petr, který se vyzná v historii divadelní avantgardy. Členy souboru jsou krom něho, mne a tří muzikantů - Martin, Helena, Renáta a Jana.
Luděk Ťopka: Pytláci? Ne, vrazi!
Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků.
Anastázia Mahovská: Kurnik šopa
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě. Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
Jan Jurek: Miky a Magda
Leží vedle sebe. Miky a Magda. Po dlouhé době jsou zase sami. Miky si Magdu přivine a spolu s ní se dívá do holého stropu. Po chvilce se zeptá… Miluješ mě? Magda se na Mikyho naléhavě podívá. Přece víš. Proč se na to ptáš? Abych se ujistil, že neodejdeš. A kdybych odešla? Pak nevím, co bych dělal.
František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti
Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"
Jan Jurek: Dobře míněná rada
„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není docela dobře možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet.
František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá
Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.
Ivan Kraus: Otec jde do školy
Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.