Vstal o hodinu později, než vstával obvykle, ale den mu připadal stejný, jako předcházející dny. Přistoupil k oknu. Sníh byl špinavý a rozbředlý jako včera a teploměr za oknem měl stejně vyznačenou stupnici, jako každý den ráno. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou vánoce a že je dnes Štědrý den. Je to jako normální sobota, pomyslel si a začal se oblékat. Z kuchyně uslyšel matčiny kroky, zvuk tekoucí vody a pískot konve na mléko, pohlédl na hodinky a otevřel dveře.
„Ahoj mami…“
„Už ti dělám snídani…“ ohlédla se od sporáku a nalila do hrnečku kakao. Kývl hlavou a vešel do koupelny. Potom se posadil ke stolu a díval se na ni, jak pečlivě pokládá tvarohové koláčky na ozdobný talíř.
„Potřebovala bych ještě něco koupit ve městě… Jen pár maličkostí…“
„Já tam skočím,“ odpověděl, „taky musím ještě něco sehnat…“
„Prstýnek pro mě?“ zeptala se s předstíraným údivem.
„Ano, přesně tak,“ zasmál se „prstýnek pro tebe.“ Byla to jejich stará hra a každé vánoce se opakovala. Matka už od mládí toužila po zlatém prstenu, ale bylo to přání nesplnitelné, to věděla jistě, víc než cokoli jiného, vždycky bylo zapotřebí koupit mnohem důležitější věci a právě z té vysněné představy se po letech stala hra pro zasmání. Oblékl si kabát a vyšel z domu, do tváře ho uhodil studený vítr, sklonil hlavu a vyhrnul si kožešinový límec. Začínalo sněžit. Když procházel okolo holých kaštanů, pohlédl na dřevěnou lavičku a znovu začal myslet na tátu. Často na něho vzpomínal, ale od včerejšího dne, od toho telefonického rozhovoru, na něho musel myslet téměř stále…



Telefon zazvonil přesně ve dvě hodiny, zvedl sluchátko a na druhém konci se ozval kovově zkreslený, ale přece jenom známý hlas..
„Libore, jsi to ty…?“
„Táto…vydechl překvapeně „Liborku, poslouchej mě dobře…“ hlas se vytrácel v praskání a šumění telefonních drátů,… „přijedu…“
„Co říkáš…? Vůbec tě neslyším…“
„Že zítra odpoledne k vám přijedu…“
„To je dobře, tati…To je moc dobře…“
„Ale Libore, mamince ani slovo, slyšíš mě?“
„Ano slyším…“
„Mám pro vás moc velký překvapení…A těším se…“ hlas se začal znovu ztrácet, pak ve sluchátku cvaklo a ozval se obsazovací tón.
„Já taky, tati,“ řekl rychle, ale už jenom pro sebe. Jemně položil sluchátko do vidlice a chvíle na ně upřeně hleděl.



Z města se vrátil před obědem, na stůl vyložil nákup a s taškou v ruce odešel do obývacího pokoje. Dárky pro matku schoval do skříně a lesklý zavírací nůž, který koupil tátovi, zastrčil do kapsy. Zkoumavě se rozhlížel po místnosti, když uslyšel, že před domem zastavuje auto. Přistoupil k oknu a uviděl tátu, jak vystupuje z taxíku a přechází k domovním dveřím. Vzápětí se vůz začal otáčet a v předsíni se ozval zvonek. Upustil prázdnou tašku na zem a vyběhl z pokoje, aby ho přivítal. Na chodbě narazil na záda matky, která přidržovala otevřené dveře a užasle se dívala na otce, který stál venku na schodech.
„Dobrý den…“ pozdravil rozpačitě.
„Vašku…Co ty tady děláš…?“ zeptala se a v hlasu jí zazněla výčitka.
„Přijel jsem se podívat… Na Libora…“
„Tak na Libora…A zrovna dnes…?
„Myslel jsem…Přece každé vánoce jezdím…A je Štědrý den a já jsem vám přivezl také velké překvapení…“
„Jenže já tě tentokrát nemohu pozvat dál,“ nechtěla už slyšet žádné argumenty, nechtěla slyšet nic, co by ji mohlo zviklat v jejím rozhodnutí, „nezlob se, ale jsme už dva roky rozvedeni a já mám taky právo na svůj život…“
„Jistě, to chápu. Ale já jsem ti právě dnes chtěl říct, že se u mě hodně změnilo…“
„Ty mě nechápeš…“ přerušila ho, „my už totiž nežijeme sami, víš?“
Otec sklonil hlavu. „Ano, ovšem, mohl jsem to tušit.“
Libor se pohnul a proklouzl jí pod rukou. „Ale mami, vždyť je to můj táta…?! Přece tady snad může s námi zůstat aspoň do zítřka, když tamten je do středy v Maďarsku…?“
„To není žádný tamten…“ okřikla ho, „ne, prostě to nejde. Promiň Vašku, ale je to hlavně tvoje vina…“
Libor je pozoroval s pocitem naprosté bezmocnosti, s tímhle nepočítal a vůbec to nemohl pochopit, co se to tady děje, říkal si bezradně, to přece není možné…
„Tak se nezlob, že jsem vás tak nečekaně přepadl,“ řekl otec mírně, „a tohle si dejte pod stromek,“ podal jí několik balíčků a přinutil se k úsměvu.
Libor sáhl po kabátu. „Jdu s tátou na chvíli ven,“ prohodil přes rameno a střežil se na matku pohlédnout.
A co oběd, chtěla se zeptat, ale pak raději zavřela dveře.
Šli vedle sebe a mlčeli.
„Na maminku se nezlob, Liborku,“ řekl otec po chvíli, „víš, že jsem musel jezdit hodně po montážích, a proto jsme se vlastně rozvedli, protože maminka prostě na mě neuměla čekat. Ale právě před týdnem jsem s tím natrvalo skončil… , to mělo být pro ni jedno z těch překvapení, víš…Ale nesmíš jí to zazlívat, synku. Takový už je život… Je ti čtrnáct let a jsi už velký kluk, tak to musíš pochopit… Važ si maminky, máš jenom ji…“
„Mám taky tebe, tati…“
„Ano, máš taky mě,“ odpověděl zamyšleně, ale z jeho slov zazněl jakýsi smutek.
Přicházeli na náměstí a otec zamířil k hotelu. V šatně si uložil kabát a zastavil se u recepce.
„Tati,“ řekl Libor šeptem, „snad tady nechceš zůstat…?“
„A kam jinam mám jít? Teď už zpátky nepojedu…“
Z místnosti za recepcí vyšel podsaditý muž s nakřivo uvázanou kravatou.
„Přejete si, pánové…?“
„Jednolůžkový pokoj, kdybyste měl,“ řekl otec a z kapsy vytáhl peněženku.
Muž se zasmál. „Mám jich deset, pronajmu vám třeba celý hotel. Máme prázdno…Na Štědrý den máme vždycky prázdno…“
Posadili se v restauraci ke krajnímu stolku u dveří a oba cítili, že všechna přání, o kterých chtěli mluvit, radost ze setkání a všechno to, co si chtěli říci, náhle vyprchalo kamsi do ztracena. Rozhlíželi se okolo sebe a pojednou se v tomto cizím, neosobním prostředí báli jakékoli důvěrnosti.
„Jak to jde ve škole…?“ zeptal se otec.
„Je to dobrý…“ odpověděl, ale ve skutečnosti to ani trochu dobré nebylo. Už dlouho byl nespokojen sám se sebou, se školou, s matkou a hlavně s tím cizím mužem, který s nimi žije a jmenuje se Karel, ale on stále neví, jak mu má říkat a tak mu raději neříká nijak. V podvědomí věděl, že mu vlastně nechce říkat vůbec nic. Tady je můj táta, myslel si téměř zoufale, a to je nejdůležitější ze všeho, tak proč s ním musím sedět tady u toho stolu v nějakém hotelu? Nedokázal si na tu otázku odpovědět, ale když se na něho podíval, cítil jakousi hlubokou, dosud nepoznanou lítost, která mu sevřela hrdlo. Vzpomněl si na léto před třemi roky, kdy spolu ještě bydleli v jednom bytu, protože matka se tehdy ještě snažila umět čekat na jeho návraty a také neznala toho Karla. V paměti se mu vybavil ten den, kdy seděl s tátou na lavičce pod kaštany, dívali se na zapadající slunce a mlčeli, protože chtěli mlčet, a každé slovo by je rušilo. Přivolával si ten obraz často, většinou když usínal sám v ložnici, ale teď mu z té představy bylo do pláče.
Rozloučili se k večeru na chodbě před restaurací a v jejich tvrdém chlapském stisku bylo cosi dojímavého.
„Zítra ráno sem přijdu, tati,“ řekl Libor a naprázdno polkl.
„Budu tě čekat, synku…Přijď…“ otec se rychle odvrátil a pomalu vystupoval po schodech k prázdným hotelovým pokojům.
Když večer seděl s matkou u svátečně prostřeného stolu a rozdával ozdobně zabalené dárky, necítil žádnou radost, necítil vůbec nic. Lhostejně odsunul několik knih, po kterých celý rok toužil a sáhl po malé krabičce, na které rozeznal tátovo písmo. MAMINKA – bylo napsáno na obalu, přisunul ji po stole k matce a díval se, jak s údivem rozbaluje papír a otevírá červené víčko s vyrytým monogramem. V černém sametu se třpytil zlatý prsten s tmavě rudým kamenem a jeho broušené plošky se matně leskly němou výčitkou.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jiří Menzel
	Milan Markovič
	Jan Vodňanský
	Ivo Šmoldas
	Helena Štáchová
	JUDr. Ivo Jahelka
	Ivan Rössler
	Jaroslav Vízner

Další autoři »