Ticho
Rubrika: Literatura – Povídky
| Do toho okresního města přijela Milka opět po dlouhé době. Vystoupila z autobusu a vydala se napříč náměstím, přímo k fontáně, kde se posadila na lavičku. Rozhlédla se okolo sebe a začala vnímat tu atmosféru, pachy a vůně ulic, chodící lidi i jejich hlasy. Vždycky se chtěla alespoň na chvíli sžít s tím jiným světem, než se vydá na nákupy. Když se včera večer, unavená po celodenní práci, konečně posadila v obývacím pokoji do křesla, pohlédla na manžela, ležícího na gauči. V jednu chvíli netušila nic a v dalším okamžiku se již rozhodla. „Kájo, zítra po obědě pojedu do města…“ „Pročpak…?“ zeptal se, ale oči nechal zavřené. „Jen tak…,chtěla bych něco koupit dětem, až k nám přijedou, abych pro ně měla nějaký dárek k narozeninám a taky něco na sebe…“ „Jen jeď Miluško… Vezmi si peníze támhle v kredenci a něco hezkýho si kup…“ řekl a chytil se za žaludek. „Mě zase zlobí ty vředy. Asi se z toho zblázním….“ „Tak já tě zítra taky objednám k doktorovi… tohle už není normální…“ Muž neřekl nic, ale chvílemi zkřivil tvář bolestí. Věděl sám, že normální to skutečně není. Už několik měsíců ho trápily bolesti v oblasti žaludku a jen pozvolna se to vždycky zlepšovalo, za dodržování přísného pitného a dietního režimu. Vstala z lavičky a pomalu kráčela na pěší zónu, kde po obou stranách byly obchody. Nejdříve se u každé výlohy zastavila, prohlédla si vystavené zboží a teprve podle toho, zda ji něco za sklem oslovilo, se rozhodla, zda do obchodu vejde či nikoliv. Chvíli postála u prodejny s oděvy a pak rovnou vkročila do dveří. Líbila se jí ochota prodavaček, na ramínkách pověšené halenky, sukně a kostýmky, bože, tolik krásy najednou, říkala si a mezi prsty jemně promnula každou jednotlivou látku, která ji zaujala. Pomalu procházela okolo regálů. Jako vždycky, kdykoliv si měla koupit něco na sebe, zase byla nerozhodná… komu se mám líbit, vždyť už na mně ani nezáleží…pomyslila si, ale vzápětí se v duchu okřikla, vždyť ještě nejsi tak stará, co to je, padesát let a když už není nikdo, komu by ses měla líbit, tak alespoň sama sobě, mít hezký pocit z těch barev a novotou vonících látek…. Vyšla z obchodu a v tašce si odnášela dvě krásné halenky a jeden svetřík, byla ráda, že se může svobodně rozhodovat, vyzkoušet a pak koupit cokoliv, co se jí padne do oka. Vedle navštívila galanterii, kde si vybrala několik zipů na kalhoty, knoflíky do zásoby a ještě pár drobností, v knihkupectví požádala o tři knížky, které ji zaujaly již při pohledu do výlohy, v obuvi se jí líbily střevíce pro běžné domácí práce, chvíli je nerozhodně obracela v ruce a nakonec si je také odnášela sebou a vlastně v každém krámku bylo něco, co by si chtěla koupit, ale to rozhodně nešlo, tolik peněz zase u sebe neměla. Prošla celou pěší zónou, na středisku objednala manžela na vyšetření, na poště poslala několik dopisů, v trafice se zastavila pro noviny a pak se pomalu vracela zpět. Vešla do samoobsluhy, kde si dala do vozíku pouze potraviny, které neměli ve vedlejší vesnici v konzumu, ale i tak to byly dvě plné tašky. Nesla v každé ruce jednu a nahoře přidržovala dvěma prsty meruňkový kompot, který koupila manželovi jako dietu na jeho žaludeční vředy. Když vycházela z prodejny ven, srazila se na chodníku s jakýmsi mužem. Jak měl rázně nakročeno, nejprve tělem narazil přímo do ní, pak zakopl nohou o její tašku a nakonec, jak ztrácel rovnováhu, se musel sám zachytit jejího ramene, aby neupadl. Kompot s meruňkami se jí vysmekl z prstů, spadl na zem, sklenička se rozbila a meruňky zůstaly ležet na zámecké dlažbě chodníku. Oba stáli a hleděli na tu spoušť. „Proboha…“ řekl muž zkoprněle, „mladá paní, já se vám moc omlouvám. Je to moje vina… Šel jsem zamyšleně a nedával pozor….“ Podívala se na něho. Byl docela pohledný, vysoký, asi v jejím věku, mírně prošedivělý, v černé kožené bundě, s rozhalenkou u krku. Tvářil se nešťastně a zdálo se, že neví, co si má s tou situací počít. „Ne, neomlouvejte se… „ slyšela sama sebe s údivem, „byla to moje vina, vyšla jsem ven a nerozhlídla se, jestli někdo jde po chodníku…“ „No jo, ale co s tím teď uděláme?“ „Já zajdu do krámu půjčit si nějakou lopatku a uklidíme to. Pohlídáte mi tady ten nákup? Provinile se kousal do spodního rtu a pak mlčky přikývl. Od pokladní si přinesla lopatku z umělé hmoty a ruční smetáček a pak společnými silami chodník uklidili. „To je tedy trapas…“ řekl muž, když odevzdala vypůjčené věci a vrátila se zpět, „jak vám to ale vynahradím?“ Sáhl do náprsní kapsy pro peněženku „já vám ten kompot zaplatím, ano?“ „Prosím vás…“ odporovala rezolutně, „přece mi tady nebudete dávat peníze….“ Opět jí pohlédl do očí a pak se jeho tvář rozjasnila. „Tak víte co? Já vás pozvu tamhle do kavárny na kávu…,ne,ne, neříkejte nic…“ řekl rozhodně a nedbaje na její protesty, vzal obě tašky do jedné ruky a pak spolu vešli do malé kavárničky, která byla uprostřed pěší zóny. „Něco takového se mi už dlouho nestalo…“ řekl, když už seděli u stolku a zamíchal si kávu lžičkou. „Stávají se i horší věci…“ odpověděla, „ale takhle se kvůli mně zdržovat, to jste vážně nemusel…“ Podíval se na ni zamyšleně, chvíli mlčel a palcem přejížděl po okraji talířku. „A proč ne? Jste hezká žena, velmi zajímavá…a nakonec, kdoví, třeba se to mělo stát a vůbec…, všechno zlý je k něčemu dobrý… co my víme…?“ Nebyla zvyklá na lichotky, s údivem cítila, jak ji rudnou tváře, až z toho zrozpačitěla. „A odkud vlastně jste…?“ zeptal se muž, „ještě jsem vás tady nikdy neviděl“ Trochu váhavě a ještě s jistými rozpaky mu vyprávěla, že bydlí v malé vesničce asi dvacet kilometrů od tohoto města, Zadní Dvůr se to jmenuje, jestli jste o tom někdy neslyšel, ona to ani není vesnice, ale taková malá osada, jenom osm domků a z toho polovina jsou chalupáři, co tam jezdí pouze na víkend…Nyní už mluvila s mnohem větší jistotou, uvolnila se a všechno napětí z ní spadlo…,to víte, já moc do města nejezdím, není čas, máme spoustu starostí a práce, na venkově je vždycky co dělat, vlastně se člověk od rána nezastaví, ale už jsem tam přes třicet let a nelituji…. zvykla jsem si na to ticho, klid a pohodu.… „Chápu…“ pokývl hlavou a v jeho očích se objevilo teplo. Díval se na ni zamyšleně, měl zkoumavý a silný pohled, rozpačitě sklopila víčka a upravila si pramen vlasů, který ji spadl do čela. „Já bych asi v takovém prostředí žít nemohl…“ promluvil znovu a prázdný sáček od cukru smotal do roličky. Snažil se z ní pak udělat kroužek a přitom jí povídal o sobě a o tom, že pracuje v místním podniku jako mistr, jak stále potřebuje mít okolo sebe lidi, obchody, zvuky města, a jak musí mít pocit, že je tady pro něj k dispozici kavárna, restaurace, kino a pošta, knihkupectví, lékárna i doktor, já vím, co řeknete, člověk to třeba celý rok nevyužije, ale ten pocit, že jsem součástí toho všeho, musím mít …,nevím proč, ale tam u vás na vesnici by mi to asi moc chybělo… „Chápu…“ usmála se a v jejích očích se objevil šibalský ohníček. „Ale my tam zase nejsme někde na konci světa… Máme tam taky televizi, dokonce i satelit na střeše, v koupelně nám teče i teplá voda a autobus kdykoliv zastaví u křižovatky, když mu zamáváme na znamení… Na stráni pod lesem jsou krásně červené jahody, pak alej třešní, tři keře špendlíků a černé ostružiny….A v rybníku je spousta žab a já tam mám také svého oblíbence žábáka Lojzíka… tohle taky všude neuvidíte…“ Zasmál se, uznale pozdvihl levé obočí a pokýval hlavou.  „Ano…jistě, chápu, určitě to má svoje kouzlo…Když to tak hezky vyprávíte, docela vám to i závidím…“ Ještě chvíli si povídali, on jí vyprávěl o svém městě a jeho atmosféře a ona o životě na vesnici a jejím tichu, kdy člověk téměř slyší tlukot vlastního srdce. A pak už musela jít, poslední autobus odjížděl za sedm minut, strachovala se, aby ho ještě stačila… Rozloučili se před kavárnou docela prostým podáním ruky, rád jsem vás poznal mladá paní, já vás také, mladý pane, oba se tomu zasmáli a bylo to milé a pak už najednou seděla v autobusu, který jí odvážel vstříc tomu klidu, míru a pohodě. Bylo to všechno zvláštní, ta chvilka, která uběhla při jednom vypití kávy a pak i to rozloučení…. hezké a zvláštní… Dívala se na ubíhající stromy podél silnice a náhle uvnitř v duši pocítila zmatek. Jakoby se kdesi porušilo určité porozumění a harmonie…. , jakoby cosi krásného měla a vzápětí ztratila….,ještě dříve, než to stačila uchopit. Autobus zastavil na křižovatce a pak už kráčela po cestě podél rybníka a žáby ji na uvítanou zpívaly svůj koncert, tak jako každý den, každý měsíc, každý rok. Nahoře mezi domy se mezitím vůbec nic nezměnilo, všechno zde bylo stále stejné v tom podvečerním soumraku, rekreační chalupy opuštěné, u Maryšků stál na zahradě stejně červený Opel bez zadního kola a u Vosmíků mlčky běhal stejný pes a vrtěl ocasem, když procházela okolo něho. Ani doma se nic nezměnilo, Dan ji přivítal radostným štěkotem, Micka se jí na dvoře dvakrát otřela o nohy a pak si lehla na záda, králíci ve svých kotcích zadupali a ve chlévě její milovaná klisna Majka zafrkala a zachrastila řetězem, všechno bylo stejné a neměnné, i v obývacím pokoji na ni čekal manžel, který jako dopoledne, stále ještě ležel na zádech a držel se za břicho. Dívala se na něho se soucitem a bylo jí ho líto. Když si ho v osmnácti letech brala, bylo mu třicet, krásný pohledný mladík s kudrnatou hřívou a dnes tu ležel starý muž s utrápeným obličejem a s vlasy bílými jako sníh, bože můj, zakroutila na tím kontrastem hlavou a nevěděla, jak by mu vlastně mohla pomoci… Když pozdě v noci usínala sama v ložnici, cítila se v tom naprostém tichu nesmírně sama a opuštěná. Ani nevím, jak se vlastně jmenuje, pomyslela si ve tmě, chvíli před tím, než usnula. Následující den byl pátek a Zaďák ožil. Odpoledne přijeli všichni chalupáři, ozývaly se tlumené zvuky zavíraných dveří aut, pak hudba z rádia, hlasy lidí, na rozdíl od dřívějších víkendů jí to bylo docela milé, podobalo se to zvukům města, na okamžik zabloudila vzpomínkou i do kavárny, ale pak už se ozval první pozdrav přes plot od sousedů, ahoj Mili, večer přijďte na klobásky, budeme dělat oheň… Večer se pak dívala do plamenů ohně, až po krk zabalená do kostkované deky jako žena indiánského náčelníka, usmála se tomu přirovnání a pak si před oči opět přivolala prostředí kavárny a ucítila vůni kávy…probírala se tou sbírkou zmatených, ale milých vzpomínek a najednou se lekla… Zprvu si ten nápad nechtěla ani připustit, ale přišlo to zcela neočekávaně, až ji to v duchu vyděsilo. Náhle pocítila touhu ho znovu uvidět, opět si prožít tu chvilku souznění a harmonie a pokusit se uchopit zatím neuchopitelné…Až z toho na chvíli zatajila dech… A od toho okamžiku ji to přání už neopustilo, začala se tou myšlenkou vážně zabývat, přemílala ji v hlavě po celou dobu u ohně, až si toho všimli i ostatní, s tebou dneska Milčo není žádná zábava, co ti je? Mávla rukou, ale nic, trochu mě bolí hlava, chápali to a pak zpívali trampské písně, a ona tu myšlenku rozvíjela celý večer, pak i v noci před spaním, myslela na to celou sobotu i neděli a přitom cítila, jak se ta touha stává každým okamžikem větší a její představy zřetelnější. Během následujících dnů si připravila svůj plán. Logicky si vyvodila, že když pojede do města ve stejný den, bude na stejném místě ve stejnou hodinu, tak pokud bude mít štěstí, mohla by ho tam zase potkat. Stejný den byl čtvrtek, už se ho nemohla dočkat a ten čas se vlekl tak neuvěřitelně pomalu, bylo to k zoufání, jak každá hodina ubíhala opravdu hlemýždím tempem. Karel se podivil, když mu ve středu večer oznámila, že zítra jede zase do města, proč tak najednou znova…,vždyť víš, odpověděla, chci koupit ty dárky pro děti k narozeninám, minule tam nic vhodného neměli, chci se znovu podívat, pokývl hlavou a v podstatě mu to bylo jedno, se svými bolestmi se opět uzamkl do svého světa nemocí. Konečně přišel ten vytoužený den, ráno už nemohla dospat, vstávala o hodinu dříve a při snídani si plánovitě vybavovala stejnou lavičku, stejné obchody i stejnou cestu, pak vyšla ven, aby nasypala slepicím, zastavila se u králíků, Majku pustila do výběhu a čtyřem ovcím otevřela zadní vrátka od stodoly, byla to každodenní rutina, která už zbyla jenom na ní, ale nevadilo jí to, dopoledne začala vařit oběd a jak se blížila hodina odjezdu, její podvědomí se začalo plnit neklidem a pochybnostmi…..Co když tam nebude, co když ho nepotkám? A když ho potkám, co mu vlastně řeknu? Po obědě zašla do koupelny, osprchovala se a pak se na sebe chvíli dívala do zrcadla. Na vějířky jemných vrásek okolo očí nanesla zvláčňující krém, konturovací tužkou si zvýraznila rty a jinou zase oči, pečlivě si učesala vlasy, přestříkla je ztužujícím lakem a v podstatě byla sama se sebou docela spokojená. Ze zrcadla se na ni dívala stále ještě velmi pohledná tvář s tmavými vlnitými vlasy a s jiskrou v očích…Jste velmi hezká a zajímavá žena, vzpomněla si na jeho větu v kavárně a náhle zatoužila slyšet ji znovu a znovu, poslouchat i jiné podobné krásné věty, které jí nikdo neřekl už nejméně třicet let. Dychtila po každém milém slově, určeném jen pro ni, až jí z toho mlčení a věčného ticha bez lásky a bez něhy bylo kolikrát do pláče. Celou svou bytostí si zoufale přála slyšet, že jako žena ještě pro někoho něco znamená, že ji má někdo rád, že po ní touží, ale na celém světě nebyl nikdo, kdo by pro ni něco takového vyslovil. Autobus zastavil na stejném místě jako minule, opět se vydala napříč náměstím a usedla na stejnou lavičku u fontány. Nejraději by se už rozběhla na pěší zónu a procházela jí sem a tam, dokud by ho nepotkala, ale musela se brzdit a být rozumná, takhle by to rozhodně nešlo, domlouvala své nedočkavosti, chovám se jako poblázněná studentka… Původně si naplánovala vejít do všech obchodů ve stejném pořadí, v jakém je navštívila před týdnem, ale nyní na to neměla ani pomyšlení… Nemohla by se soustředit na zboží, už třikrát v rozmezí dvou minut pohlédla na hodinky a čas ubíhal tak nekonečně pomalu…Seděla na lavičce a před očima se jí zcela zřetelně odvíjel děj toho, co bude následovat, až se potkají… Nejdříve si podají ruku a on ji pevně stiskne, tak jako tehdy při loučení. Měl tak teple příjemnou dlaň, pevný, ale přitom něžný stisk, z něhož jí zůstal báječný pocit ještě v autobuse cestou domů. Pak si pohlédnou do očí a oba se usmějí radostí nad shledáním a on jí věnuje ten svůj okouzlující úsměv s teplem v očích, z něhož jí přebíhalo po těle až mravenčení. Pak spolu půjdou do stejné kavárničky, v níž byli minule a dají si vonící kávu se šlehačkou. A on si pak ze sáčku od cukru začne zase točit tu svoji roztomilou roličku a z ní pak kroužek, který si bude jako papírový prstýnek obtáčet okolo malíčku. A přitom si budou povídat o sobě, o svých přáních a touhách a ona bude dychtivě naslouchat jeho hlasu, všem hezkým větám z jeho úst, které pro ni tolik znamenají, že už ani nedoufala, že je ještě někdy uslyší… Opět se podívala na hodinky, od posledního pohledu právě uplynula další minuta, pak už to nevydržela, zvedla se z lavičky a snažila se jít pomalým krokem na okraj pěší zóny, ačkoliv netrpělivost, touha a očekávání jí ovládaly natolik, že by snad i běžela. Zvolna procházela prostředkem ulice a pátravě se dívala na oba chodníky. Minula kavárnu, v níž tehdy seděli a při tom pohledu se jí rozbušilo srdce. Pak za ní zůstala prodejna s oděvy, poté hudebniny, vedle papírnictví a nakonec samoobsluha, před níž se poprvé setkali. Podívala se na chodník, ale po rozlité kompotové šťávě už nebylo ani památky. V paměti si vybavila chvíli, kdy společně uklízeli zbytky meruněk a skla a on voněl krásnou kolínskou a omamnou vůní přitažlivého muže, samoobsluha už také zůstala za ní, blížilo se zdravotní středisko, pak trafika a pěší zóna skončila. Pomalu se obrátila a zklamaně se začala vracet zpět. Míjela stejné obchody v opačném pořadí, už byla pomalu v polovině ulice a kolem ní chodili stále jen zaujatě nevšímaví lidé, když v tom okamžiku ho spatřila. Stál vedle dveří do obchodu s obuví, tmavovlasý, po stranách trochu prošedivělý, ve světle modré košili a světlých kalhotách a báječně mu to slušelo. Díval se na opačnou stranu a v ní se úplně všechno zastavilo. Nebyla schopna pohybu a přece se k němu každým krokem nezadržitelně blížila. Už byla od něho pět metrů, pak tři metry, její rty se pohnuly do úsměvu, srdce se jí radostí a těžko ovládaným štěstím rozbušilo a oči dostaly teplý a něžný výraz…,když v následující chvíli vyšla ze dveří obchodu plavovlasá žena v béžovém kostýmku. „Tak miláčku, už jsem tady a můžeme jít…“ řekla a podala mu tašku s hranatou krabicí, v níž bývají nové boty. Pak se zavěsila do jeho paže a odcházeli od ní, na opačnou stranu, směrem k náměstí. |
Ilustrace © Anna Kocmanová: Zasněná
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ladislav Gerendáš |