Antonín Suk: Každý má v životě své místečko
Rubrika: Literatura – Povídky
Antonín Suk (1936) – absolvent lesnické i hudební školy, bývalý hajný na dvou polesích u Sázavy a Želivky. Toho času ve výslužbě a po dvou bohudíky úspěšných operacích jinak doposud nezchátralého těla se přestěhoval na chalupu v malé vesničce Zlučín poblíž jihočeského Kovářova do míst, odkud pochází jeho manželka a kde poblíž v Zahořanech provozuje milou hospodu jeho nejmladší syn. O své vzpomínky – bude-li zájem - se rád podělí se čtenáři PN. |
Vickovice Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky. Asi tak mi stále vrací ten dřevěný baráček, pokrytý drobným šindelem, že se to podobalo spíš perníkové chaloupce než provozní budově s nějakým inventárním číslem, svoji náklonnost. A právě z ní jistě pramenila i spokojenost, na kterou teď často s lítostí vzpomínáme. Vzala nás hájenka pod svoji střechu – se vším, co jsme si mohli přát. Tady ještě přes dvůr táhly sluky, stačilo si v pravý čas sednout na zápraží. Srnčí se páslo hned za plotem, divocí holubi houkali každé ráno svoji notečku do oken, na půdu pravidelně chodila na vizitu kuna od Přeměny a za plotem v nebezpečné blízkosti kurníku čarovaly lišky. Staré, shrbené jabloně na dvoře se snažily, aby náš malý Honzík věděl, jak chutná čerstvé jablíčko ze stromu, a ořech mimo strážní službu také svou úrodu odevzdával. Žel bohu, měl z těch jeho ořechů nejvíce užitku Dan. Pes ležel pod ořechem, a když padaly, chroupal je i se skořápkami. I zahrádka zde byla. Babička si na ni navezla víc jak padesát plně naložených koleček země. Byla to zelenina, papriky, ředkvičky … Před okny trůnily velkokvěté jiřiny a na dvoře nezbytná bílá, skoro planá růžička. Podle silnice ke vsi rostly stromky se švestkami a špendlíky. I na třešně zde bylo místo. A ti lidé v té době! Byla to natolik kompaktní společnost, že se to bude zdát dnešnímu člověku až nepravděpodobně. Klíče od domu tam sice byly, ale stejně se většinou nezamykalo. Taky proč? Soused sousedu nic neukradl a přišel-li někdo cizí, hlídala ho celá ves. Když někdo umřel – nebylo to často z toho mála, kolik nás tam bylo – šla na pohřeb celá ves. Šlo-li o svatbu, koláče a cukroví zase pekli v každé chalupě. Doslova zde platilo, že jsme jeden druhému viděli do talíře. Kouzelné na tom bylo, že jsme si – ne tak jako nyní – navzájem nezáviděli. Spíš jsme tomu druhému přáli to nejlepší, ne jako frázi, ale doopravdy! Kde však ty doby jsou. Z té společnosti, o které se zmiňuji, zbylo ve vsi asi tak pět lidí. Škoda! Ale my budeme stále vzpomínat, jak jsme bydleli ne ve vesnici Vickovice, ale ve „VSI“ a na naší hájence. A tom jak a odkud nás tam vítr zavál, napíšu příště. Pokračování příště... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2010.