Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady
Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.
Miroslav Sígl: Nová kniha Vladimíra Votýpky o šlechtě
Představuje nám z dlouhé a slavné tradice hraběcího rodu snad jediného člena, který byl v době komunistického vládnutí vykázán na těžké práce do šachty Nelson – ano, sem na Teplicko v severních Čechách, kde v lednu 1934 došlo k neblaze proslulému výbuchu uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, odkud pochází i slavný portrét Karla Hájka, mokráte ve světě oceněný.
Zkušenosti nad zlato
Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!
Vladimír Cícha: Okamžiky blaha
Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.
Vladimír Cícha: Kovotechna, n. p.
Večer jsem se zeptal otce, kdy k nám zase přijde strýc Pepa. „Nevím, možná brzy, proč se ptáš?“ „Kvůli té Kovotechně, pamatuješ, jak jsi říkal, kdybych po průmyslovce už nechtěl dál,“ řekl jsem a podal otci dopis z fakulty. Otec četl. Pak pravil: „Kádrový profil! Co tím chtějí říct?“ „Nevím.“ „Nemůže to být kvůli těm dvěma čtyřkám v prvním ročníku?“ tázal se otec. „Profil je profil a čtyřky jsou čtyřky. O těch tam není řeč. Hm ...a jak ty o nich víš? Nikdy ses mě na výsledky ve škole neptal!“ „Máti mi pověděla. No dobrá, zavolám Pepu hned zítra.“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (16)
Jednou jsem přijel na Bronte a byli tam dva kluci z Melbourne, také emigranti z roku 1968. Jeden z nich, tmavý kluk s černým knírkem se nechal v Austrálii přejmenovat na Omar Sharif, ale česky se jmenoval Slávek. Druhý se jmenoval Jarda. V Praze pracoval v karlínském divadle jako kulisák. S tím jsem se skamarádil hned.
Tomáš Zářecký: Díky za každý nový trn
Na Velký den kaktusů si vezmu stranou každého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on většinou mlčí), pečlivě ho opráším, prohlédnu a jak jen to je možné, zbavím ho všech škůdců a neřádů. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si totiž vždycky to nejnepřístupnější místečko a dostaňte si je odtud!
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.
Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky
Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Na začátku bylo peklo
Probudil jsem se brzo, bez budíku, protože jsem tak navyklý. Venku byla ještě tma, ale souhvězdí Orion nad východním obzorem už nezářilo tak intenzivně. Neklamná známka, že slunce už brzo vyjde. Zmáčkl jsem tlačítko na klíčích a dveře od garáže se začaly zvedat. Hned na to se z nich vyřítil synův pes Mutley. Máme ho na hlídání, protože syn má dovolenou a honí v Sydney holky.
Petr Kersch: O přezouvání
Sleduji na televizní obrazovce, jak manželé Bushovi stoupají po schodech Buckinghamského paláce, očekáváni Jejím Veličenstvem Alžbětou II. a princem Filipem. Ano, už jsou tam. Stisky rukou. Laura se usmívá. Alžbětina ústa pronášejí něco královsky vznešeného, George v postoji pistolníka připraveného tasit proklatě nízko zavěšené kolty na kohokoliv, kdo by dámy ohrožoval, princ - manžel se sklopenou hlavou pozoruje prezidentovy polobotky.
Rudolf Křesťan: Pozitivní myšlení
Když nám před patnácti lety ukradli auto, byl jsem z toho (stejně jako ono) celý pryč. Při letošním opětovném odcizení byl náš vůz zase celý pryč, ale já už ne. Z minula jsem si pamatoval, že tehdejší vztek a pocit bezmoci byl na nic. Proto jsem si teď řekl, že se nebudu užírat, když už tak mi bylo neznámým padouchem zase užráno deset metráků hmoty.
Egon Wiener: Čokoláda z Londýna
Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji. Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil.