Literatura – Na pokračování
Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.
Sloupky Jiřího Menzela (9)
Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)
Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.
Sloupky Jiřího Menzela (8)
Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (20)
Vypnula jsem pračku a chvatně se oblékala. Přitom jsem na ní vyzvídala podrobnosti. Moc mi toho neřekla! V letu jsem tedy na kousek papírku načmárala vzkaz dětem, nebo Lubošovi, pokud bychom se zdržely, a pak běžela k autu, které stálo před našimi vrátky. Máma už seděla uvnitř. Celou cestu do nemocnice jsem ji utěšovala, že to nic není, jistě jen taková drobná příhoda, jaká se stává silnějším chlapům.
Josef Blažek: Existuje ostrov (8)
Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“
Josef Blažek: Existuje ostrov (4)
„Půjdeme!“ prohlásil zničehonic neznámý a mně se mocně zachtělo s jeho bezejmenností skoncovat. Láhev na stole byla prázdná. Neznámý vyskočil a ani se po mně neohlédl. Zřejmě automaticky předpokládal, že se jeho impulsivnímu rozhodnutí podřídím. Sundal z věšáku bundu a soukal se do rukávů, které, a to jsem si všiml až teď, byly zdobené koženými třísněmi.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (4)
„Bylo odstartováno, tak plaveme!" Následoval pokyn mým společníkům, aby se ponořili do kalné Visly. Oba plavci se ke mě přidali a vzduchem se k nám donesla vlna potlesku. Plavali jsme volně prsa, seřazeni do trojúhelníku, já na špici, jako host. Na mostě Poniatowského se zastavily tramvaje i auta. Ohlédl jsem se a zjistil, že polští kolegové vypadli z tempa a nestačili nasazenému rytmu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (37)
V čase, kdy se mi nabízela možnost prožívat znovu, už potřetí, onen závan štěstí z narození dítěte, z jeho srdcervoucího pláče, zatnutých pěstiček, když spinkalo, a tepla, jež jsem cítila pokaždé, když jsem si je přitiskla k svému obnaženému prsu, jsem se musela zabývat problémy, které mi zkracovaly noci a neskutečně odčerpávaly klid dne.
Sloupky Jiřího Menzela (25)
Říká se, že tenis je bílý sport, že je to hra gentlemanů, bez podvádění a faulů, a to je jeden z důvodů, kromě jiných, proč se mi tenis líbí. Tenisti mi zkrátka vždycky připadali, jako určitá šlechta mezi sportovci, bez uřvaných a neobjektivních fandů, bez skutečných i předstíraných faulů a bez hulvátského pokřikování do hřiště i na hřišti.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (5) Apačská nevěsta
Vůdce mormonských vystěhovalců Royce Oatman měl tři děti. Třináctiletou dívku Olive, jedenáctiletého chlapce Lorenze a sedmileté děvčátko Mary Ann. Vydal se v čele výpravy do údolí řeky Rio Gila a v krytém voze si vezl rodinu a veškerý majetek. Doufal, že se svými mormonskými souvěrci vytvoří v úrodném pruhu země podél řeky prosperující a spokojenou komunitu. Zaslechl varovné zvěsti o tom, že Apači vykopali válečnou sekeru, ale vidina života utvářeného podle společného náboženského přesvědčení všechny obavy zaháněla.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (5)
"Byl tady ten tvůj kamarád, co vypadá jako Jarka Adamcuj," zvěstovala mi babička, sotva jsem otevřel dveře. Ona si babička už nepamatuje lidi, a tak je připodobňuje k těm, které znala doma na vesnici. Ten Jarka Adamec byl hubenej, a tak ho napasovala na Peťana. "Nechal ti tady dopis," dodala. "Dopis? Odkdy si s Peťanem dopisujem?" vrtalo mi hlavou.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (5)
Zábava, jak se říkalo v Radňově tancovačce, se na pile skutečně konala. Stalo se tak navzdory přísnému úřednímu zákazu veškerých zábav. Porušení svých nařízení trestali Němci velmi krutě: často dokonce popravou. Obava z následků, když si strýček Jina usmyslel uspořádat muziku s tancem, byla tedy víc než oprávněná.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (4)
Dědeček s babičkou měli šest dětí. Čtyři dcery a dva syny. Dcery se provdaly, opustily se svými muži samotu v Radňově, ale kupodivu se do rodného hnízda brzy navrátily. Nejstarší Marie se záhy nastěhovala se svým mužem učitelem do radňovské školy, hned na okraj vesnice, což prý pro ně nějak zařídil dědeček, aby bydleli poblíž rodině.