V pravé poledne
(4)

Zbytek starého roku jsme strávili při televizi, a přestože byl program docela pěkný, asi bych druhý den nevěděl, co se hrálo. Noc jsem prospal poměrně klidně. Já se probudil, když už na ulici bylo denní světlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ďadek se holil v koupelně a Ela s babičkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projížděla v jeho přikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motorků jsem poznal, že jsou to přesně ta, co našel před týdnem pod vánočním stromečkem. Jacek na rozloženém křesle potichoučku odfukoval, ještě spal. U snídaně jsem byl duchem již na Visle. Už včera se rozhodlo, přesněji, rozhodla babča, že Tomášek s ní zůstane doma. Ale jedno jí to rozhodně nebylo. Viděl jsem na ní, že by si moc přála být u toho. Ale Tomášek byl ještě moc malý, nic by z toho neměl, a byl by při všem tom zmatku jenom na obtíž. Do síťovky jsem strčil gumové střevíce, plavky a vyrazili jsme. Ulice byly pusté, i nádraží. Do vlaku nás nastoupilo všehovšudy osm.

„Nevím, jak tohle dopadne. Nakonec budeš na břehu sám,“ řekla Ela skepticky, když se rozhlédla po prázdném vagoně.

Vystoupili jsme na zastávce Varšava – Povislí. I Varšava byla liduprázdná, vyspávalo se po včerejší noci. Na mostě Poniatowského postávali jenom policisté v šedých uniformách. Bylo něco po jedenácté, když jsme došli k domku WOPRu. Dovnitř jsem šel už  sám. Sedělo tam několik lidí, mezi nimi moji dva spoluplavci, připomínající svou schlíplostí pacienty u zubaře. Nejradši by asi vzali roha. Podali jsme si ruce a pozdravili. Tajemník Plócienik uděloval poslední instrukce vodním záchranářům a přidělil jim vysílačky. „Mám s tím vaším plaváním trochu starosti,“ obrátil se na mně a podával mi ruku. „Ani Silvestra jsem si pořádně neužil. Ale i to je k něčemu dobré, mám jasnou hlavu a nebolí. Pojďte, ukážu vám šatny. Na pláži na vás čekají novináři z týdeníku Sportowiec.“ Jak se ukázalo, chtěli naštěstí vyslechnout pouze moje dva společníky, o kterých nevěděli skoro nic, a já se v klidu převlékl. Když tito dva plavci přišli do šatny, přiznali, že mají trochu strach. Snažil jsem se je uklidnit, ale zdálo se, že na klidu jim přidala spíš plechovka lodní vazelíny, kterou se patřičně namazali i zmazali. Vypadali jako lodníci ze strojovny nějaké zámořské lodě, a to nejen vzhledem, ale i zápachem, který se kolem nich šířil. Zmazaní silným nánosem černé vazelíny, dostali i lepší náladu. Věřili, že jim vrstva smradlavého tuku pomůže, a to je upokojilo. Nabídli, abych si vzal taky, a moc se divili, že se odmítám tímhle smradem nabalzamovat.

Bylo tři čtvrtě na dvanáct, když jsme vyšli ke startu na pláž Saská Kenpa, kde přešlapovalo asi padesát lidí. Šli jsme za sebou jako Tři králové, já vepředu a ti dva černí vzadu. Studený vítr zvedal jemný písek. Pohled na kalnou řeku s víry nebyl zrovna příjemný. Voda měla tři stupně, vzduch dva. Přesto už stály na mostě i na protějším břehu davy lidí, a to nás trochu zahřálo. Za pět minut startujeme. Upevnili jsme na sebe opasky, na kterých visely podlouhlé balíčky v igelitovém obalu – bezpečnostní opatření a podmínka plavby, nafukovací záchranný pontonek. V případě potřeby stačilo stisknout balíček mezi koleny nebo jím udeřit o vodu, a ponton  se sám nafouknutím rozložil. Uprostřed Visly stál malý parník, na jehož palubě přešlapovali novináři a pozvaní čestní hosté. Po hladině řeky se pohybovaly dva rychlé čluny říční bezpečnosti.

Konečně. Přesně ve dvanáct odstartovala vystřelená červená světlice varšavskou premiéru novoroční plavby napříč Vislou. Stáli jsme už všichni tři po kolena ve vodě, když se ozval výkřik: „Stát, stát! Ještě neplavte. Musíte počkat, není tu ještě televize. Běží tamhle po pláži. Musí být u toho. Asi zachrápali.“

Na chvíli jsme se všichni zarazili a podívali se směrem k přibíhajícím postavičkám. Měly to k nám dobrých pět set metrů. Asi po dvouvteřinovém váhání, jsem hlasitě rozhodl:

„Bylo odstartováno, tak plaveme!“ Následoval pokyn mým společníkům, aby se ponořili do kalné Visly. Oba plavci se ke mě přidali a vzduchem se k nám donesla vlna potlesku. Plavali jsme volně prsa, seřazeni do trojúhelníku, já na špici, jako host. Na mostě Poniatowského se zastavily tramvaje i auta. Ohlédl jsem se a zjistil, že polští kolegové vypadli z tempa a nestačili nasazenému rytmu. Po několika dalších tempech odpadli. Chvíli jsem čekal a pozoroval, jak k jednomu z plavců připlula doprovodná pramice. Vzhledem k tomu, že zůstali stát, pokračoval jsem v plavbě sám, jen se svým doprovodem. Nasadil jsem prudké záběry a snažil se plavat přímo ke břehu, protože jinak bych se nedostal pod první oblouk  mostu, a hned za mostem ke břehu, kde byl cíl – prudká voda by mě ihned zanesla o několik desítek metrů níž, tak silný byl proud. Těsně před mostem začali všichni diváci tleskat. Zamával  jsem jim. Podařilo se mi dostat až pod první oblouk mostu. Musím ho podplavat na druhou stranu těsně kolem chladné zdi podpěrného pilíře, porostlého slizkým žabincem. Davy přeběhly na druhou stranu a mávaly mi na rozloučenou – a nové davy mě vítaly na břehu parníkového přístaviště. Začal jsem zabírat ještě mohutněji, ale bylo to málo platné: Voda mě snesla tak o deset metrů níž, než byl cíl. Asi tři metry od břehu se mi podařilo postavit na kamenité dno. Silný proud řeky a velké balvany na dně mi braly rovnováhu, takže jsem musel pořádně balancovat, abych sebou neplácl zpátky do vody, která by mě unesla zase o nějaký ten metr níž. Ale nestalo se to a já stanul – přesněji: spočinul všemi čtyřmi končetinami – na druhém břehu Visly. Vzpřímil jsem se na zadní a vydal se nazpátek k vyznačenému cíli. Dolní část navigace byla prázdná a já pouze za doprovodu fotoreportérů mohl projít až k schodům, kde na mě čekala moje rodina, organizátoři a diváci, kteří nešetřili potleskem. První gratulace byla od mé ženy, druhá od přešťastného tchána a hned za ním od Jacka. Pak se hrnuli ostatní. Pocítil jsem bolest na chodidle – přidržel jsem se Ely a prohlédl si nohu. Byla rozříznutá. Stalo se to asi při vylézání z vody.  Nechával jsem za sebou červené šlápoty, vystoupil jsem po schodech na horní břeh, kde čekal tajemník WOPRu Plócienik. Oficiálně mi blahopřál, předal pamětní diplom se znakem WOPRu uprostřed a pamětní pohár s vyrytým nápisem:
Pro účastníka závodu Plavba přes Vislu – na Nový rok, od ZG. WOPR W-wa. – 1. 1. 1972.

Pak mi nabídli silnou deku, ale já ji odmítl, neboť jsem se cítil báječně. Jako druhý připlaval nejmladší účastník Benedykt Ryszawa. Bylo na něm znát, že o reprízu by zájem neměl. Upřímně jsem mu pogratuloval. Za chůze k autu jsme odpovídali na dotazy několika novinářů a nechali se fotografovat. S velkým zpožděním doplaval nejstarší a poslední plavec Marek Oborski. Později jsem se dozvěděl příčinu jeho zpoždění – uprostřed řeky ho vzala parádní křeč do nohy a doprovod mu musel provádět ve vodě ruční masáž lýtka, aby mohl vůbec doplavat.

Usadili jsme se ve voze a auto se pomalu rozjíždělo po hlavní silnici, souběžné s Vislou. Řidič jel opatrně a nepřetržitě troubil, aby nám diváci uvolnili cestu. Auto vyprovázelo i bzučení televizní kamery. Pociťoval jsem radost a štěstí, spojené s dávkou hrdosti ne nad tím, že jsme přeplavali, ale že to byl malý člověk z malého Československa, který tohle všechno způsobil.

Na druhý den v neděli se od časného rána začalo s přípravou večerního odjezdu do Prahy. Ela, jako vždycky, balila radši sama a já s Tomáškem překážel. Nervozita byla pro mne spojena s každým odjezdem – představa těch neprospaných hodin v noci ve vlaku mě děsila, nikdy jsem si na to nezvykl.

V nočním rychlíku jsme se usadili ve volnějším kupé a Tomáš za chvilku usnul. My se ženou podřimovali. V ranních hodinách rychlík dorazil na hraniční přechod Mezilesí-Lichkov. Od hranic jsem stál v uličce vagonu. Mladý muž, který přistoupil v Chocni a stál vedle mne, si pročítal zadní sportovní stránku Svobodného slova. Přes rameno jsem zahlédl tlustě psaný titulek: Židek byl v dobré kondici. Scházela mi odvaha požádat o půjčení novin a taky se mi nechtělo věřit, že by se snad jednalo o přeplavání Visly. Uvažoval jsem, že jde asi o shodu jmen, a dal se do pozorování zasněžené krajiny za okny vlaku. Na okraji řídkého lesa stála polorozbořená nízká chatrč, široko daleko žádné jiné stavení.

Vybavily se mi vzpomínky na Oldřicha a jeho otužování v čase 2. světové války. Nebylo to jednoduché. Byla to doba, ve které se téměř veškerý společenský život zastavil, a stejně tomu bylo i u sportu. Otužování se provádělo soukromě, a tak s Liškou zůstali jen ti nejvěrnější: Jan Sedlák, Miloš Soukup a František Šámal. Tito čtyři nenapravitelní pokušitelé se po celou zimu každý čtvrtek scházeli u Vltavy pod mostem v Praze-Tróji. Převlékali se v tehdejší půjčovně loděk. Nejhorší na celém jejich počínání bylo, že zdržování se pod mosty a u pilířů bylo trestné a mohlo je stát i život. Těžko by se německým okupantům vysvětlovalo, že se jedná o plavecký sport.

Na sklonku války své koupání opravdu málem zaplatili životy. Nízko nad Vltavou letělo americké letadlo, aby shodilo na holešovickou elektrárnu několik bomb. Když kluci uviděli americký bombardér, bylo pozdě. Letoun shodil sedm bomb a jedna spadla do vody nedaleko nich. Pocit to byl strašný a reakce bomby ještě horší. Exploze způsobila desítky gejzírů a tělem otužilců projíždělo silné palčivé bodání. Všichni mysleli, že se loučí se životem, a ve skoro nulové vodě jim bylo důkladně horko. Naštěstí k další repríze už nedošlo a přeživší otužilci upalovali z vody na břeh a rychle domů. Strach z hloubkařů byl tak velký, že se tenhle čtyřlístek přestěhoval do Modřan na místo, kterému dali název Na výspě. I tam se ovšem setkali s americkým hloubkařem, který, jako by chtěl odčinit počínání svého kolegy, shodil z letadla jen nějaké balíčky. Část balíčků spadla do Vltavy, něco zůstalo ležet na břehu ve sněhu. Po rozbalení našli čokoládu.
Příběh s bombardováním nebyl jediný, kdy měl Oldřich v čase německé okupace řádně nahnáno a kdy prožíval pocity strachu. Datovalo se to od doby, když se někde doslechl, že němečtí lékaři dělají v koncentračních táborech pokusy na lidech – kolik vydrží za silného mrazu. Vysvlékli je do naha, vyhnali na mráz a měřili čas, jak dlouho vydrží živí. Jiné vězně zase ponořili venku do kádí s ledovou vodou. Museli zůstat ponoření po krk, dokud nezemřeli prochlazením. Tyhle bestiální pokusy pochopitelně sloužily vojenským zájmům a účelům, ale strach Lišky byl oprávněný; stačilo, aby někoho napadlo zkusit, jak dalece je odolný proti chladu a mrazu otužilec. Přišly chvilky, kdy se mu při zazvonění zvonku u dveří prudce rozbušilo srdce. Ženě Mařence se o tomto nebezpečí nikdy nezmínil.

Rychlík přijel do Prahy bez zpoždění a na nádraží nás netrpělivě čekala pražská babička s dědou. Hned nás také informovali, že už o všem vědí z rozhlasu, něco se dočetli i v našich novinách. Ještě z haly nádraží jsem telefonoval Oldřichovi Liškovi do zaměstnání, abych mu sdělil, že jsme právě dorazili do Prahy, a jakmile odnesu zavazadla domů, že se u něj zastavím. Ani mě nenechal domluvit a hned mi blahopřál k plaveckému úspěchu v Polsku. Dočetli se to v ranním tisku a všechny je to překvapilo. Po cestě z nádraží domů na Žižkov jsem vyslechl vyhodnocení memoriálu Alfreda Nikodema. Tenhle legendární plavec pocházel z dvojčat. Jeho bratr byl ovšem daleko robustnější, a Alfredova od narození štíhlá postava byla příčinou toho, že se o něm říkalo, že utekl hrobníkovi z lopaty. Svého silnějšího bratra přežil o dvanáct let.

Když dospěl v muže, měla ještě Rakousko-Uherská říše na moři své loďstvo, u kterého nastoupil jako kadet. Deset let strávených na lodi dalo Nikodemovi možnost proplout všechna moře, včetně Severního, a naučil se dobře plavat i skákat ze stožáru. V zemích severních moří se setkal se sekcí Zimní záchrana tonoucích. Tuhle zkušenost použil o pár let později po první světové válce v APK klubu při založení Záchranné sekce tonoucích, spojené se sportovním otužováním.

Mezi jeho neřesti patřila latinka a dobré vínko, na které chodíval na Staroměstské náměstí. U všeho, co vyprávěl, se tvářil převelice vážně a málokdo poznal, jestli to je pravda nebo ne. Jednou takhle u vínka začal nenápadně:
„Před rokem, když jsme měli plavat o Vánocích ve Vltavě, stal se u nás doma malér. Spíme, a o půlnoci někdo tluče na dveře. Manželka šla otevřít a ve dveřích stála vyděšená sousedka: 
" Paní Nikodemová, co se to u vás děje? Nepraskla vám voda? Od večera pořád teče."
Manželka ji uklidnila: "Všechno je v pořádku. Musíte prominout a aspoň tuhle noc to nějak vydržet. On totiž manžel zítra plave přes Vltavu a teď leží ve vaně. No a aby byla voda pořád studená, tak si ji připouští, aby byl ráno fit.“

Bohužel, neměl jsem tu čest Nikodema osobně poznat. Zemřel 30. října 1949, a v té době mi byly čtyři roky. Jeho ostatky byly uloženy na Vyšehradě, naproti hrobu spisovatelky Boženy Němcové, se skromným nápisem na černém mramoru Alfred NIKODEM, sportovec.

Za všechno co jsem se o této legendární postavě dozvěděl, vděčím jeho žáku Oldřichu Liškovi. Když je dnes porovnávám, zjišťuji, že dvě věci měli společné. Ta první byla láska k vodě, druhá abnormální smysl pro humor. U Oldřicha jsem měl možnost pozorovat to skoro denně. Míra jeho humoru neznala hranic, byl to gejzír nápadů a nedokázal zkazit žádnou legraci.

Rád vzpomínám na jeho humorné vyprávění o dětství, kdy bylo vyšší mocí rozhodnuto, že se stane otužilcem. Vyprávěla mu to jeho maminka Antonie:

„Když jsi se narodil, porodní bába tě nedopatřením místo do teplé vody namočila do škopíku se studenou. Leknutím vykřikla a mě taky řádně vylekala. Pak mě uklidňovala, abych si z toho nic nedělala, že z tebe stejně jednou bude otužilec. No, a vidíš, stalo se. Později, mohlo ti být tak tři a půl roku, jsem tě chtěla vykoupat v rybníce, ale začal jsi řvát jako tur na celé kolo a mrskal nohama i rukama na všechny strany. Náhodou šel kolem pan farář a povídá: - Matko, co to s tím děckem provádíte? – Povídám: - Ale kluk ničemná nechce a nechce do vody, podívejte se jak vyvádí a jak řve. – Podíval se zamyšleně na mě, potom na tebe, a řekl: - Matko, nechte ho, možná jednou bude plavat tak dlouho, až vás to bude mrzet.“

Na rozdíl od Oldovy maminky měli moji rodiče pro mé sklony ke studené vodě pochopení. Jako  by to bylo dnes si vzpomínám na nedělní výlet s tatínkem k Berounce v Mokropsích.  Nebylo mi ani dvanáct a o Nikodemovi jsem slyšel jenom z vyprávění, takže to nebyl on, kdo by mě inspiroval ke koupání v ledové vodě. Přestože byl březen, bylo vedro a Berounka mě strašně lákala. Jelikož tatínek nebyl proti, vysvlékl jsem se do trenýrek a s chutí skočil do asi desetistupňové vody. Bylo mi báječně, hůř ale bylo tatínkovi na břehu. Několik lidí se do chudáka pustilo a div mu nenamlátilo za to, že nahnal takhle malé dítě do tak studené vody.
Problémy se mnou byly i ve třinácti na dětské ozdravovně ve Vrchlabí. Zde jsem v noci tajně utíkal do zahrady plné krásně bílého sněhu, labužnicky se v něm svlečený válel a koupal se v polozamrzlém potoce. Personál ozdravovny druhý den zkoumal záhadné bosé stopy dospělého člověka ve sněhu – měl jsem totiž číslo nohy čtyřicet dva. Rozrytý sníh, na břeh vyházený led z potoka a převeliké stopy, byly dlouhou dobu záhadou.
Až jednou to prasklo. Trest, který mě měl stihnout, byl krutý: Do čtyřiadvaceti hodin opustit ozdravovnu. Na poslední chvíli mě zachránil pediatr, jehož prohlášení bylo rozhodující:
„Celý měsíc trvalo, než jste přišli na to, kdo se vlastně v tom sněhu rochtá, a za tu dobu se Václavovi nic nestalo, ani koupání neodstonal. Sám poznal, co je pro něj zdravé.“
Konečný verdikt byl, že mohu v ozdravovně zůstat.

O rok později jsem své otužování přenesl pod Švermův most v Praze na Vltavě a denně si chodil zaplavat na stejné místo. Začal jsem s koupáním od září a kamarádi hlídali šaty na břehu vedle mostu. Všechno probíhalo normálně až do jednoho dne. Kalendář ukazoval poslední den listopadu. Já byl uprostřed Vltavy mezi kachnami a plaval si pod mostem sem a tam. Byl jsem ve vodě asi třicet minut a na mostě se začali zastavovat chodci. Napadla mě hloupá klukovina pořádně se nadechnout a ponořit se pod vodu. Doplaval jsem pod vodou pod most až k jeho pilíři a tam nějakou dobu zůstal schovaný. Co se dělo na mostě, mi později vyprávěli kamarádi. Několik lidí, když vidělo, že jsem nevyplaval, běželo do dopravní budky VB u letenského tunelu, odkud byla přivolána říční hlídka VB a na místo hlášeného utonutí i pražská kriminálka. Samozřejmě mi strašně vynadali.

Mé rozjímání nad minulostí přerušila Ela konstatováním, že už jsme doma.

Za několik dní mi přišel balík s reportážemi od Visly.
U varšavské veřejnosti a v polském tisku měla zimní plavba velký ohlas, dokonce bylo rozhodnuto založit Klub otužilců a plavba napříč Vislou se měla stát pravidelnou akcí. V obálce s razítkem redakce Sportowiec jsem našel oficiální pozvání k účasti v Mezinárodním mořském plaveckém maratónu přes Puckou zátoku, který se bude konat v srpnu. Potěšilo mě to. Ze čtení mě vyrušil příchod Oldřicha Lišky. V jedné ruce beranici, v druhé aktovku, ze které vypadla šála. Šibalsky se usmál a uložil ji nazpátek. „To Mařenka. Pokaždé, když jdu ven, tak mě kontroluje, jestli mám tu onuci na krku. Jak jsem za dveřmi, šup s ní do tašky. Zatracená šála. Takhle ji musím tahat pořád.“

Pak vyndal tlusté desky a dali jsme se do přípravy plaveckého maratónu v Lipně, u jehož založení byl jako kmotr. Lipenské jezero s velkou vodní plochou poskytuje bohaté možnosti dlouhých tratí, dokáže být vlídné, ale taky záludné. Jednou při časném ranním startu byla řídká mlha – předpokládalo se, že se za nějakou dobu po startu zvedne. Zhoustla naopak natolik, že nebylo vidět vůbec nic a byly slyšet jen povely doprovodníků. Když se konečně zvedla, zjistilo se, že plavci na přední pozici zabloudili a plavou směrem k rakouským hranicím. Navigační loď měla dost práce, aby urychleně navedla závodníky na správný směr a nedošlo k narušení teritoria rakouských hranic.

Ten večer jsme s Oldřichem probrali také předběžný plán stavby nové klubovny v Braníku, a já tenkrát ještě ani sám netušil, s jakým nápadem na něj o něco později vyrukuji.