Literatura – Na pokračování
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (12)
Vtom se ozvala rána a voda zase výrazně stoupla. Oba jsme měli na sobě kožichy a já jsem se začal zabývat myšlenkou, jak ho při prolomení ledu shodím a kterým směrem budu plavat ke břehu. Situace se stávala kritickou. Do konce pořadu zbývalo asi osm minut. Ostré praskání se ozývalo stále častěji, to jak diváci ustupovali na tu část ledu, kam voda ještě nedosáhla. Hrozila už přelitím na sedadla židlí.
Josef Blažek: Existuje ostrov (5)
Dick vstoupil do světla svíčky z tmavého koutu. „Jdou po nás,“ řekl klidně, ale rozhodně. „Kdo?“ „Nevím víc než ty. Jen to, že někomu o tebe moc jde. O tebe. O to, aby ses vrátil.“ „Kam?“ „Do chvíle před návštěvou knihkupectví. Aby ti bylo jedno, že existuje ostrov.“ „A existuje? To, co o něm vím a co jsem ti řekl, to je hodně málo. Skoro nic. Žádný důkaz…“ „Podívej,“ řekl Dick, „tady máš odpověď.“
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (12)
Jednoho dne na konci května 1945 se v Radňově konečně objevil tatínek. Jeho příjezd jako hrdiny z pražských barikád vzbudil na pile i ve vile velké nadšení, nastalo opět mohutné pusinkování, nejvíc asi s maminkou a taky trochu se mnou, byť mi bývalo veškeré líbání protivné. Tatínek se hned se sebral, ani kravatu nesundal, a aby se přivítal se vším příbuzenstvem a všemi blízkými lidmi, utíkal na pole za ostatními, kteří zrovna sekali krmení a nakládali na fůru.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (7)
Jednou přišel do hodiny výtvarky pan učitel Maděra a z kabinetu přitáhl velikou krabici. "Našel jsem na půdě maňásky. Co byste řekli tomu, žUčitel Ježek patří mezi naše úhlavní nepřátele. Je to mohutný chlap s jízlivýma očima a ještě jízlivějšími poznámkami na adresu bezbranného žactva.
Stanislav Moc: In vino veritas (2)
Míchání různých vín se v angličtině jmenuje blending, doslova míchanice či splynutí. V Minchinbury jsme také blendovali vína, ale hlavně proto, abychom dokázali udržet stejnou chuť, protože každý ročník byl přece jen trochu jiný. Dávno přede mnou, ba i před manažerem Donem, který také ve fabrice nebyl tak dlouho, namíchali v jednom tanku víno, které se jim moc nepovedlo.
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (2)
Ale sníh nepřestal hustě padat ani po obědě a sotva tatínek dojedl poslední kousek zelí a knedlíku, výmluvně začal pokukovat po tepané lopatě. "Na dvě hodiny lehnout!" poručily však děti nesmlouvavě. Byly tak vycepované ze školky. "Jako obvykle!" A šly řádit. Koulování v zákrutách chodbiček ale omrzelo. "Co radši proházet spojku k Jakubovi?" navrhl Marvin s výrazem tuneláře a Klárka se pro spojku nadchla. Děti tedy vyměnily polní lopatky za velikou tátovu lopatu a odhodlaně uchopily násadu - každý z jedné strany. Na jednom Marvinem pečlivě vybraném místě zaryly ostří do stěny a mnoho následujících minut zaujatě hloubily.
Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (4)
Jak dlouho jsem spal, nevím, ale byl to patrně jen lehký spánek, protože mne náhle probudilo krátké a blízké zavrčení motoru, pak zvuk způsobený dopadem nějakého tělesa a ticho. Vzápětí se ale rozlehl, lesem nářek. Vyskočím z lavice a s hrůzou čekám strašnou leteckou katastrofu, ale místo toho vidím, jak po Tomáškově hlavě leze ohromný černý brouk, roháč.
Luděk Ťopka: Výlet do Novohradských hor
Můj průvodce odstavil tu motorovou plechovku na kraji polní cesty, přešli jsme silnici a usedli na lavici z dubového půlkuláče, kterou na břehu, právě proti částečně zalesněnému ostrůvku, postavil nějaký dobrodinec, nebo možná rybář. Jarda si zapálil cigaretu, a já uchvácen tou scenérií, jen zíral mlčky na tu hladinu, jemně čeřenou lehkým vánkem, a na několik kačen šmátrajících zobáčky pod vodou, zdvíhajíce přitom své zadečky v komických stojkách.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (2)
"Jde se na Políčka!" zavelel Brďa, když se doloudali ještě další kamarádi. Nacvičenou trasou přes popelnice, betonovou zeď, sousední "ohradu" stavebního podniku a plechová vrata vyrazila partička kluků v modrých a hnědých teplákách na smetiště u dráhy, kterému se říká Políčka. Tady je naše eldorádo, ale patří nám "Vodtraťákům" celá čtvrť od trati až ke škole a ke starýmu hřbitovu, jejíž spojnicí je dlouhá ulice, která se ke Komendě jmenuje Šafaříkova a dál Purkyňova
Iveta Kollertová: Nenadálý odchod
Občas vešel do pokoje a začal mi cloumat s chromými koleny, bolelo to, děsně. Roura z kamen, vypadlá ze zdi a kouřící do pokoje, byla doprovázena slovy: „Tobě se blbě dejchá, tak si otevři okno, ne?“ I moje prosba, jestli by nezatopil, byla komentována slovy: „Tak si dojdi do lesa a přines si dříví.“
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část
Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.
Sloupky Jiřího Menzela (18)
Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.
Iveta Kollertová: Blízká setkání nechtěného druhu
Pan hrabě, paní Kuchařová, která u mne proseděla celou noc, když jsem jen chrčela při zápalu plic. Dodnes mne mrzí, že jsem jí dostatečně nepoděkovala za veškerou péči. Další pacientka, stará paní, kterou ke mně dali po ablaci prsa. Ve dvě ráno na mne chtěla zaútočit holí a křičela, že mne spráská.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě
Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.