Vzpomínkové romaneto
Kapitola IV. Podivné rozloučení s barmanem, krátké nepříjemné setkání s Anuškou a mizejícím chodníkem a pak se s vypravěčem ocitáme ve ztraceném bytě „Půjdeme!“ prohlásil zničehonic neznámý a mně se mocně zachtělo s jeho bezejmenností skoncovat. Láhev na stole byla prázdná. Neznámý vyskočil a ani se po mně neohlédl. Zřejmě automaticky předpokládal, že se jeho impulsivnímu rozhodnutí podřídím. Sundal z věšáku bundu a soukal se do rukávů, které, a to jsem si všiml až teď, byly zdobené koženými třísněmi. „Kdo jsi?“ vyrazil jsem ze sebe již bez zaváhání. Zarazil se. „Víš toho o mně hodně,“ pokračoval jsem, „chci znát aspoň tvoje jméno.“ Dodal jsem stále stejně rozhodně, ale už mírněji. Podíval se mi do tváře a neusmál se, když odpověděl. „Ty toho o mně víš víc, než si myslíš. Ale jméno… říkej mi zatím třeba Dick. Ano, Dick Staš. To je moje jméno.“ Při jeho slovech jsem pocítil závrať vzpomínky, ale ta zmizela dříve, než jsem ji stačil ochutnat.“ „Jdeme!“ Dick stál už ve dveřích. Dick? Nebo stále ještě neznámý? Rozhlédl jsem se ještě po prázdném lokále. Valentýn stál za pultem, leštil sklenici a pokyvoval hlavou. Myslel jsem, že se tak s námi loučí. Taky jsem mu pokývl a zvedl se a zamířil ke dveřím. Dick stál už na chodníku, přidržoval dveře a netrpělivě s nimi kýval a vyluzoval tím nepříjemné vrzání. „Máte pravdu,“ zakrákoral za mnou Valentýnův hlas, až jsem opět strnul v úleku. Jeho hlas zněl za mými zády a já se bál na něj otočit. „Máte pravdu,“ opakoval ještě hlasitěji, „celý den čistím tuto jednu sklenici. Jenom tu jednu. Správně jste si všiml, že všechny ostatní stojí na polici zaprášené. A já si jich ani nevšimnu. Čistím jen tu jednu, co je čistá dokud…“ Konečně jsem se otočil. Valentýn držel sklenku dvěma prsty před sebou a zvedal ji do výšky. „…dokud neodejde opravdu poslední host.“ Zamrkal. A pustil sklenici na podlahu. Zvuk tříštěného skla se zdál trhat uši i prostor kolem nás. „Nashledanou. Nebo sbohem?“ S posledním Valentýnovým slovem zhaslo světlo. Oslepeného tou náhlou změn zmocnila se mne úzkost a vyběhl jsem bez dechu otevřenými dveřmi. Našel jsem je bez pomoci zraku podle skřípání veřejí, na kterých „vyhrával“ zcela klidný Dick. „On prostě musí šaškovat až do konce.,“ povzdechl Staš, když jsem se tlačil zpocený strachem kolem něj na sychravou, temnou ulici. Vrazil jsem do té paní nechtěně, ale o to víc tvrdě. „Nemehlo!“ zaječela nepříjemným vulgárním hlasem a v krátké době už podruhé zazněl třeskot rozbitého skla. Dick mě odtáhl od ječící ženy a rychlým krokem mě odváděl ulicí dolů. „Hulváti! Vy ďáblové jedni!“ ječela, „Co? Stará ženská vám nestojí ani za slovíčko, co?! Všechno se vylilo, všechno je pryč!“ Ječivý hlas přešel do brumlavého bědování. „Neotáčej se,“ zasyčel mi do ucha Dick, „Já ji znám. ta by nepřestala řvát, dokud bys u ní stál. Anuška. Každý ji tu zná.“ Po něčem mi klouzaly podrážky. „Olej,“ řekl Dick. Zas jako by mi četl myšlenky. „Teď se mě raději drž,“ chytil mě za loket. Pevně, jako bych měl omdlít. Vzápětí se mi opravdu zamotala hlava. Dlažba se zdála chvět a prohýbat jako trampolína. Pak to zase zničehonic přešlo a chodník i hlava byly jako dřív. „Kdysi se tu stala taková nepříjemnost. Chodník na krátkou dobu přestal existovat. Občas je to dodnes znát. Tady naproti nemocnici…Tak. A jsme tady.“ Masivní vysoké dřevěné dveře s oprýskaným nátěrem. Schodiště ve žlutém světle žárovky. Pak dveře bytu mrkající na nás obrázkem oka nalepeným zevnitř na sklíčko kukátka. Jeden pokoj s kuchyňským koutem. Šumění tekoucí vody ve dřezu, třísknutí hliníkové konvice o sporák, zasyčení plynu a škrtnutí sirkou. Tak hlasité. Dick se v malém bytě pohyboval s jistotou domácího. „Já to tady znám,,“ zašeptal jsem pro sebe, „ale bylo to tu trochu jiné. „ „Moc jiné zase ne. Je tu jen pár mých věcí navíc, jinak je všechno původní.“ Posadil jsem se na vrzavou židli. To je totiž tak. V tom bytě jsem byl víckrát jako student. Bydlel tu kamarád. Pak jsem se doslechl, že emigroval. Vzpomněl jsem si ještě potom několikrát na jeho byt, ale když jsem ho jednou ze zvědavosti hledal, nejenže jsem ho nenašel, ale zjistil jsem, že nemůžu najít ani dům, ve kterém byt byl a ztrácím i jistotu, zapomínám, ve které ulici a ve které části města dům stál. „Jsou různé způsoby mizení,“ Dick přede mne na stolek z dřevěné bedny postavil hrnek černého čaje, „A vše, co zmizelo, může se různým způsobem zase objevovat. Někdy si toho lidé všimnou, ale většinou ne. A když si toho všimnou, tak zase o tom často nechtějí vědět. Protože bolest, která doprovázela zmizení, se vrací při opětovném objevování. Ztracené věci se bolestivě prořezávají do světa, ze kterého vypadly. A prořezané vytlačují věci, které je mezitím v našem životě nahradily. A to bolí. Věci, lidé, city, myšlenky… všechno. To všechno někde je a čeká. A pak to přinese bolest, kterou jsme potřebovali, abychom se sami prořezali někam dál. Ale to je asi nesmysl… teď jde o tebe. Ty sis začal všímat toho, co se děje, toho, o čem mluvím, jenom trochu a už je na tobě vidět, jak tě to bere. Tak si vypij ten čaj. Jsi zelený jak sedma.“ „Ano! Zelený jak sedma. Maminka říkala sedmica. A sestřenice mi tvrdila, že to úsloví pochází z toho, že první čísla časopisu Sedmička měly zelenou obálku. Dlouho mi trvalo, než jsem si to úsloví spojil s mariášovou kartou. A jiná sestřenice zase, ze které je dnes obyčejná panička, dokázala vyprávět příběhy o neskutečnu, ve kterých jsme vystupovali všichni, my děti, co jsme ji poslouchali. Ty příhody se děly v tomto světě, když někdo přehodil kouzelnou páku, která jen tak někde trčela ze země. Stačilo tu páku přehodit a bizarní, fantastická a mrazivě hrůzná skutečnost dětských spontánních hororů triumfovala nad jasně osvětleným známým světem. Nic jsme v té době nevěděli o Alence v říši divů ani o surrealismu, a přesto jsme to všechno prožívali…“ „Dost!“ zařval Dick a zacpával si uši, „Chceš se zabít? Nemůžeš na to jít tak hrr. Nejsi už dítě, neunesl bys to. Teď si odpočiň a dopij čaj a já ti pak něco vysvětlím.“ Čaj mě zahřál v žaludku, když jsem si lokl. Opěradlo křesla zasténalo. Přivřel jsem oči. Dick cvakl vypínačem a pokoj se ponořil do příjemného šera. Svíčka na stolku rozlévala klidné žluté světlo. Stíny ukryté v koutech nám nahlížely přes rameno, natahovaly pařátky a znovu se vracely do temnot za nábytkem. Nikoho svými pohyby neznepokojovaly. Vedle knihovny, kde Dick něco kutil, zeleně zasvítilo magické oko starého radiogramofonu. Tichý hukot elektronů v prastarých lampách a vůně zahřívajícího se prachu v nitru přístroje. Co mě mohlo více uklidnit? Oči se mi zavřely a přes praskot polen v krbu (kde se tu vzal krb? Aha – gramofon!) se prodrala melodie. Bouřila a rozechvívala osrdí bezmocným trpkým žalem. Nosový hlas zpěvačky okysličoval trochu zatuchlý vzduch pokoje. Pootevřenými víčky jsem pozoroval Dicka. Kýval se do rytmu zpěvu, jakoby klátivou chůzí měřil nábřeží, navigaci řeky Hudson a zdáli blikaly neony města bílých lidí. „Ty desky,“ mumlal jsem jazykem omámeným únavou, „ty desky se ztratily.“ „Jak vidíš, já jsem je našel. Jsou tu všechny. I ten indický swing, ten s ulomeným okrajem. I Destinové Rusalka, kterou ti ten pán tehdy přidal zadarmo.“ „Padesát desek za sto padesát korun. Nevěřil, že ty písně znám. i když jen z jazzových povídek. A popřál mi, abych někdy zažil tak krásnou a svobodnou dobu jako on, když ty desky poslouchal.“ „Mám je tu všechny. A všechny knihy, které se ti kdy ztratily. Je tu i tvůj první „román“ ve školním sešitu. Jsou zde i všechny sny, které jsi snil, i vztahy, kterés neprožil. Stačí jen zůstat a číst si, poslouchat, znovu číst a milovat. Nic se nemůže ztratit…tak jako rukopisy nehoří, tak platí, že můžeš mít vše zpátky. Stačí jen…“ „Co? Podepsat se?“ „Ani to ne. Stačí jen uspat vzpomínku na něco, co stejně není. Na ostrov, který není… ať tedy zmizí v zapomnění..“ Tichý smích. Otevřel jsem oči. To přece nebyl Dickův hlas! Někdo prudce zabušil na dveře. „Otevřete! Víme, že jste tam!“ „Rychle!“ Okno se otevřelo tak prudce, že se jedna tabulka s třeskotem vysypala. „Zdrháme!“ Zaváhám jen chvilku a skáču do tmy.
Paty mě prudce zabolely a energie pádu se mnou ještě smýkla bokem po asfaltu. V ústech známá chuť krve, kousl jsem se do rtu. Jinak se zdá všechno v pořádku. Stojím, můžu jít, i když se celý třesu a všechno mě bolí. Belhám se zpět ke vchodovým dveřím. Nějak mi nepřijde divné, že jsem v úplně jiné části města. Stoupám po schodech do patra ke dveřím s neuměle namalovaným červeným křížem. Prohlíží mě zdravotník, tváří se sebejistě. Jen když si myslí, že ho nevidím, je jeho tvář plná zmatku a strachu. Jenže on mě přece nemůže prohlížet. Ten zdravotník, to jsem přece já! V posledním ročníku medicíny. Přivedli mi tehdy na koleji kluka, který v opilosti vypadl z okna. Vím, že tehdy se to skutečně stalo a ten, koho jsem ošetřoval jsem nebyl já. Přece poznám sám sebe! Tolikrát jsem se viděl v zrcadle! A najednou tu mám sám sebe vyšetřovat. Zkusím se tedy sám sebe dotknout. Skutečně jsem narazil na hladký chlad skleněného zrcadla. Opírám se o ně a ono se s praskotem rozletí…. …a rozbitým oknem proletím do známé místnosti, kde hoří svíčka, hraje gramofon a ve stínu vedle skříně sedí Dick. Jak dlouho jsem byl pryč? Gramofon dohrává, jehla s hlasitým lupáním naráží znovu a znovu na poslední drážku. Držím hrnek. Čaj jsem asi vypil. Hrnek je prázdný. Na dně pár mokrých čajových lístků.
Pokračování za týden.... Předchozí díly najdete zde |