Vzpomínkové romaneto

Kapitola VIII.
Krčma „U kotvy“ a zjevení kapitána. Vypravěč odolá a nevyzradí tajemství.

Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem.
Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál:
„Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“
Byl jsem skutečně zadýchaný. Po těch stresech jsem potřeboval chvíli oddechu. Mávl jsem rukou a zůstal stát. Opřel jsem se rukama o kolena, zavřel oči a lhostejně sledoval fialová kola za očními víčky. Omdlím? Probrala mne vůně rumu. Silver mi podával čutoru. Napil jsem se zhluboka a cítil jsem, jak mi rum posiluje unavené srdce.
„Proč mi pořád říkáte Jime? A co to bylo s tou tramvají?“
„Na kterou otázku chceš odpovědět nejdřív? Jime ti říkám, protože jsi Jim. Tady a v této chvíli jsi Jim. Jako ta tramvaj byla tím, čím byla. Jsi Jimem tím, že tě tak oslovuju. A tramvaj byla tím, čím byla, protožes ji takovou viděl.“
„Viděl?“
„No tak jestli chceš, taks ji takovou viděl, protože sis ji takovou představoval.“
„Chcete říci, že cokoli si představím, stane se skutečností? Třeba…“
„Nech toho, Jime!“
Polekal jsem se přísného tónu v jeho hlasu a zapraskání křoví. Přestal jsem si představoval šavlozubého tygra a Silver mi znovu podal polní láhev.
„Na. Ještě se napij. Máš moc vydrážděnou fantazii, Jime. Město za městem tě sem dopravilo, protože tě zde chtělo mít. Všechno ostatní, co se kolem děje, to je tvoje věc. A jen tvoje.“
„A co nepřátelé? Ti černí muži?“
„Taky tvoje věc. Víš, Jime, když něco opravdu chceme, když něčemu opravdu věříme, nic nás nemůže zastavit. Jen my sami.“
Znělo to tak jasně. Ale…
„Ale co když přesně nevíme, co chceme?“
„Bingo, Jime! To je ten problém.“
„Jestliže tedy nevím, co chci…“
„Stačí se rozpomenout. Chceš přece do krčmy „U kotvy“, ne? A ta je tady.“

Skutečně. Aniž jsem si uvědomil jak, zmítavou chůzí jsme došli k přístavišti. Přímo před námi na okraji mola stála dřevěná hospoda. Nade dveřmi malovaný plech vývěsního štítu. Škvírou pode dveřmi se dralo žluté světlo. A cinkot sklenic a opilé pozpěvování zvaly k odpočinku. Cítil jsem už v chřípí štiplavou vůni tabákového kouře a domácké aroma zvětralého piva. Sáhl jsem po klice. Silverova ruka na rameni mě však ještě zadržela.
„Čeká se tam na tebe, Jime, chlapče. Mám tě rád a tak si pamatuj: čekají na tebe, protože od tebe něco chtějí. Nedávej jim všechno hned, dokud oni něco nedají tobě.“
Než jsem se stihl cokoli zeptat, otevřel dveře a strčil mne do světla petrolejových lamp. Modravý kouř naplňoval lokál, takže chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. Navzdory kouři se mi ale dýchalo lépe než venku. Stačil jsem si ještě všimnout lesku mosazné pípy, barevných vinět lahví za barem, lodě ve velké láhvi pověšené nad pultem a už mě obstoupilo osazenstvo lokálu. Hosté i tlustý číšník ve špinavé zástěře.
„To je on,“ zněl šepot kolem.
„Cíl! Řekni cíl! Kde je ostrov?“ postavil se mi čelem malý muž na křivých nohou. Snad aby nahradil svůj nízký vzrůst, výhružně zvedl paže a rukama v pěst mi hrozil. Taky na mě cenil řídké zuby. Pocítil jsem v mžiku takový odpor, že jsem ho prudce udeřil do hrudi a srazil tak mezi stoličky u pultu. Zavyl, bleskově byl zpět na nohou a vytasil dýku. Kruh hostí se rozestoupil, aby udělal místo očekávanému zápasu. Dodnes nevím, kde se to ve mně vzalo. Finský nůž mi pevně seděl v dlani, jeho hrot mířil na protivníkovo břicho a matná čepel vzbudila v divácích zaujaté mručení. Protivník očividně znejistěl, ale než jsem stačil cokoli udělat, ležel na zemi, držel si pohmožděné rameno a na jeho dýce ležící na podlaze stála černá holínka číšníkova.
„Ven!“ zařval na křivonohého zápasníka. Toho hned uchopily ruce okolostojících hostů a už letěl otevřenými dveřmi do noci.
„Promiňte, pane,“ uklonil se mi číšník, „ale mužstvo je podrážděné, protože nezná cíl cesty. Snad by je uklidnilo, kdybyste řekl, kam se popluje.“
Moje zaváhání si vyložil chybně: „Ten parchant je samozřejmě mimo hru. Slyšíte?“ obrátil se k ostatním: „Za pokus o vzpouru je Jockey-John vyloučen z posádky. Stát se to na palubě, osobně ho pověsím na ráhno.“
Odpovědí mu byla souhlasná slova a pokyvování. Jak vidno, byli všichni členy posádky. Ale posádky čeho?
„Pane,“ pokračoval číšník, „mužstvo by uklidnilo, kdyby se dozvědělo, kam poplujeme…vrtíte hlavou, dobře. Ale kapitánovi přece musíte říci…“
„Kapitánovi? Kde je kapitán?“
Snad se aspoň od něj dozvím, o co se tu jedná.
„Kapitán přece…“ zarazil se číšníkem, „ten přece přišel s vámi. Tady je.“
Silver stál u dveří a šklebil se na mě. Svým viklavým krokem kráčel ke mně. Rozdával pozdravy kolem a přitom mluvil na mě:
„Dobře jste zametl s Jockey-Johnem, ale povím vám, kdybyste ho nevyhodil vy, udělal bych to já sám.“
To už stál půl metru ode mne, šedýma očima fixoval můj upřený pohled a mrkl.
„Jockey-John moc mluvil. Zbytečně mluvil. Jako jedna ženská. Nikdy bych ho na palubu nevzal.“
Došlo mi, o čem mluví. Kdo to je, tento Silver? Poznal jsem Andrejova slova. Schválně je opakuje, abych ho poznal… Kde ovšem vzal ten obličej a jednonohou postavu, to ví snad jen bůh.
„Já jsem se pane, plavil v jižních mořích už v dobách, kdy vám, odpusťte pane, teklo ještě mléko po bradě. Na velrybářských lodích, na clipperech z Frisca do Kantonu. Vozil jsem zlatokopy do Austrálie. O nohu jsem přišel na Fidži a přisámbohu, viděl jsem z paluby, jak si ji divoši na břehu opékali k večeři. Zažil jsem dny lásky na Tahiti a mezi domorodci byste dodnes našel takové, co mají ryšavé vlasy po mně. Měsíc jsem visel s lodí v bezvětří tři sta mil od Velikonočního ostrova. Na Markézách mě chtěli zvolit králem a na Timoru mě chtěli Portugalci oběsit. Rovníkové slunce ze mě vysálo skoro všechnu vláhu a ledovce Antarktidy rozdrtily mou loď při hledání legendárního průlivu Jane. Není nikdo, kdo by znal tento oceán lépe než já. Řekněte mi jen slovo a já budu vědět, kde váš ostrov leží.“
Rozhostilo se ticho. Napětí rostlo. Co mi to říkal Silver venku? Ale toto přece není Silver, je to Andrej, můžu mu důvěřovat…
„Řeknu kapitánovi, kde leží ostrov. Ale ne dříve než vyplujeme.“
Zklamání bylo skoro hmatatelné a následné vzteklé vytí málem vyrazilo osleplá okna krčmy.
„Ticho!“ zařval do nebezpečného hluku Silver a práskl do své dřevěné nohy karabáčem.
„Nebo chce ještě někdo za Jockey-Johnem? Čím méně nás bude, tím větší budou podíly. Není-liž pravda, pane?“
Přikývl jsem. Číšník se usmíval, když mi přinášel podnos a na něm velký pohár grogu. Ani nevím, jestli jsem ho vypil celý. Myslím, že stačil jen doušek a upadl jsem do hlubokého spánku.
To, že se mnou někdo zmítá a háže, se mi asi nezdálo.


Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde