Emília Molčániová: MHD – to je ono | Problém bude inde | Pôžička
Pokazilo sa mi auto. Toho som sa najviac obávala, pretože som bez neho neurobila po meste ani krok. Hrozila som sa cestovania mestskou hromadnou dopravou. Stačilo mi počúvať tie chýry, ktoré kolovali ako postrach verejnosti. A teraz je to tu. Musím zakúsiť nepohodu, utrpenie, možno aj boj o holý život. Celú noc som nedokázala od strachu ani zaspať a lúčila som sa so životom. Pred dvadsiatimi rokmi ma seklo v krížoch a odvtedy chodím zohnutá takmer do pravého uhla. Prešla som stovkami rúk našich i zahraničných odborníkov, kadejakých šarlatánov a nič.
Ladislav Neužil: Řízek / Odplata
Pracoval jsem v jednom větším průmyslovém podniku, v ekonomickém oddělení. Zvláštními exponáty tohoto oddělení byli dva pracovníci, Milan a Ríša. Byli to kolegové, ale především rivalové. Nikoho nenechali v klidu, ani sebe navzájem a nikdo si před nimi nebyl jistý, že mu něco neprovedou. Neustále vymýšleli nějaké lumpárny a předháněli se v tom, která jimi vymyšlená je lepší. Jakmile se někde objevili, všichni byli okamžitě ve střehu.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Nejstarší náměstí
Vůbec nejstarší náměstí Říma nalezneme přirozeně mezi bělavou „remingtonkou“ a mezi Koloseem. Vydáte-li se od psacího stroje ke Koloseu, objevíte vlevo fóra císařské, určené spíše pro reprezentaci, jakési „pěší zóny“ antického Říma. Zato vpravo je fórum římské, Forum Romanum, kde kypěl život snad od nepaměti.
Josef Fousek: Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál
V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (19) Skok přes propast
U pramenů řeky Chubut na východní straně And založili přistěhovalci z Walesu zemědělskou osadu. V roce 1883 je postihla strašná neúroda způsobená dlouhotrvajícím suchem. Kolonisty pronásledoval neustálý pocit hladu způsobený strašnou bídou. V té době kolovaly v okolí pověsti, že se v Andách nacházejí zlaté doly, ve kterých kdysi dávní Inkové dobývali vzácný kov a přepravovali ho po stezkách na sever do svých podivuhodných měst.
Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?
Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (36) Július Satinský
S Júliem Satinským jsem se setkal osobně tváří v tvář jen třikrát a pokaždé byl obklopen malou společností, v níž dominoval v roli Velkého vypravěče. Nestalo se mi mnohokrát v životě, že jsem se před někým smál jeho vyprávění tak, až mne z toho rozbolelo břicho; vybavuje se mi v tuto chvíli jen jeden dlouhý a překrásný večer u pana Wericha a pak mé poslední, neméně dlouhé setkání s panem Satinským na rozhlasovém festivalu Radio Prix Bohemia v Poděbradech. Věděl jsem tehdy, že tento skvělý herec a glosátor událostí nás obklopujících na tom není zdravotně dobře a že se musí šetřit, jenomže on byl toho večera k nezastavení.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (22)
V autobusu mě napadla, myslím, vynikající věc! (IQ 128, ne?!!!) Takže když jsem z něho po dvou hodinách drkotavé jízdy na Florenci vystoupila, nehnala jsem se rovnou do Kotvy a Bílé labuti, abych co nejdřív měla tento úkol za sebou, ale vydala jsem se do centra města a vcházela do různých bank a peněžních ústavů, kde jsem si důkladně obhlížela, jak tam jsou jejich zaměstnankyně oblečeny, jak chodí, jak jednají s klienty.
Milan Turek: Vzkříšení Božím pozdravením
Křesťanských pozdravení je mnoho a ještě více se jich v minulosti používalo. „Pochválen“ zaznívalo nedbale z mnoha úst, uctivě bylo vysloveno Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a odpovědí bylo „Až na věky věků. Amen.“ Sundání čepice, klobouku, širůšku, beranice bylo běžné pro každého muže, který šel kolem kostela, kříže nebo svatého obrázku či sochy. V kostele a na hřbitově to bylo samozřejmostí. Ženy a děvčata svá pozdravení vyjadřovaly pokřižováním.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (7) - Jaroslav Štercl
No a teď jak to vlastně začalo. To je na věci to nejinteresantnější. Tedy, abych tak řekl, tohle všechno zavinila tzv. sběrová loterie. Každý z nás totiž sbíral, sbírá nebo bude sbírat. Sbírat je totiž velmi ušlechtilý sport. Tak například: sbírají se poštovní známky, sbírají se cigarety, ve válce — poněvadž bylo málo bytového prostoru — sbíraly se jenom špačky, sbírají se autogramy známých osobností, sbírají se unavený po Silvestru.
Milan Richtermoc: Otazníky kolem autora Malého prince
Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, nastoupil kapitán Antoine de Saint-Exupéry do aktivní vojenské služby přesto, že nemusel. Dokonce byl lékařskou komisí uznán za neschopného bojových letů. Přesto se 4. září hlásil na letišti v Toulouse–Francazalu. Po intervenci vlivných přímluvců byl zařazen k vojenské letce 2/33, pověřené leteckým průzkumem.
Ivan Kott: Jak zůstat mladým i po osmdesátce
Koncem roku 2004 začala redaktorka Bronislava Janečková natáčet pro stanici Český rozhlas Vltava cyklus vzpomínek Prof. FRANTIŠKA DVOŘÁKA, který byl posléze převeden do písemné podoby a nyní v nakladatelství Lidové noviny ...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (12)
Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.
Stanislav Moc: Český bál
Mločí Hlavy hráli krásně Glen Millera “In the mood” a my jsme z radosti, jak se nám podařilo oklamat pořadatele, začali už dopředu vykopávat. Jako kdybychom tančili v kole s manželkami. Bohužel jsme však netančili, ale jen oběma rukama drželi mezi sebou esku za ucha a při tom přecházeli takovou úzkou římsu, která nás dělila od schodiště, které vedlo dolů na pódium a do sálu pod ním.