Ivan Rössler: O nejpodivuhodnějším dobrodružství
21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí. Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další. Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu.
Ivan Kraus: Na obědě
Do restaurace jsme chodili všichni velmi rádi. Číšníci z nás však obvykle příliš nadšeni nebyli, protože se skoro vždycky přihodila nějaká věc, která personálu nesedí. Dali nám, když nás viděli, ten největší stůl, který byl zrovna volný, a nedůvěřivě sledovali, jak se dohadujeme o místa. Šlo hlavně o to, aby matka seděla tak, aby viděla na celou restauraci, stejně tak jako ve vlaku, kde musela sedět ve směru jízdy.
Sloupky Jiřího Menzela (15)
Darebáci všech sort, od primitivních vylupovačů aut až po rafinované bankovní šejdíře, pochopili, že tato demokratická společnost nezná pohrdání, nezná vyvržence, je měkká a zbytečně ohleduplná k evidentním lumpům. Tím více se rozmáhá jejich drzost, s jakou se ohánějí dobromyslnými paragrafy. Kde je pokání, kde je stud, kde je lítost po špatných činech. Kde je soucit s obětmi. Tak nevím…
Ivan Kolařík: Policejní dar (1.)
“Matko, bolševikům dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie, musím se ject podívat do rodný země jak jsou na tom jejich policejní orgány,” oznámil jsem radostně ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření. “Ivane, pro Bůh, nikam nejezdi, víš že jsou tam orgány zlý, ještě si tam něco nadrobíš a oni tě strčí do lochu,“ zareagovala žena a dodala: “Co si počnu, budeš-li lepit pytlíky na Borech?
Jaroslav Vízner: Zdřímli jste si? Nechte se "nakopnout".
Bylo to jako sklenice studené vody v horkém létě, jako probuzení do jarního jitra. Znám to město docela dobře a přece jsem našel hodně navíc. Je třeba se občas nechat "nakopnout". V osmdesátých letech, kdy jsem Londýn objevoval, jsem se už měl možnost po Evropě porozhlédnout. Nejdříve s Divadlem Na zábradlí a pak, žil jsem v Ženevě, příliš klidné... občas jsem ji "vyměnil" za Paříž.
Jitka Dolejšová: Deník z báječné dovolené
Hurá, jsem v cíli své vytoužené dovolené! Po dlouhé únavné cestě autobus konečně zaparkoval před prosklenými dveřmi útulného hotýlku a vyvrhl kufry a bílá těla klientů na rozpálenou dlažbu palmové promenády. Obklopila mne nezaměnitelná vůně blízkého moře. Měla jsem skvělý nápad, dopřát si tuhle báječnou dovolenou jako dárek k dvacetinám. Potřebuji si konečně pořádně odpočinout.
Miloslav Švandrlík: Kritika ředitele Hryzaty | Co zmůžeš proti pokroku
Josef Hryzata chmuřil své ředitelské čelo. Tvářil se, jako by požil libru drceného skla. Svíral křečovitě zápisník a v očích se mu objevil výraz tatranského sviště, napadeného orlem. Josef Hryzata, úhrnem řečeno, upadl do nálady krajně ponuré. Nelze se mu divit. Kritika, která pravě dopadala na jeho hlavu, byla tvrdá a nekompromisní. Bez ohledu na jeho mocenské postavení ředitele.
Iveta Kollertová: Bolestivý verdikt
Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.
Miroslav Sígl: Je máj – Máchova Lori je ospravedlněna
Náš velký básník se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná. Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, „že buď všechno, anebo nic...“
Michal Čagánek: Pošli tátu
Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.
Miloslav Švandrlík: Tatínek se kutálel / Modrojasný potůček
Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potůček. Voněl palůvkou a tyživcem, voda byla chladná jako mračník právě vytáhnutý z ledového žizu. Byl krásný letní den. Makůvky, horské tífky a batužníky pronikavě voněly. Ze zátočiny vyběhlo děvče. Bylo oděno v lehké kmunkové šaty, na hlavě mělo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (18)
Vrchlabské gymnázium bylo před válkou a pochopitelně i za války německé, a jako česká škola bylo zřízeno na podzim v roce 1945. Zpočátku mělo jen šest tříd, v dalších dvou letech počet tříd vzrostl na desítku, ale pak po geniální reformě v roce 1948 opět klesal a v době mého nástupu ty třídy byly už jen čtyři! Jejich latinské názvy – kvinta až oktáva zanikly a byly nahrazeny římskými číslicemi I. až IV.
Hana Langová-Vepřeková - Jitka Stošická: TAPISERIE ART PROTIS
S tapiseriemi Art protis jsem se setkala v roce 1976, kdy jsem začala pracovat v brněnském atelieru, který provozoval závod Vlněna. Vše, s čím jsem se setkávala ve svém „zaměstnání“ mě fascinovalo a naplňovalo touhou být také tak dobrá a stvořit také tak krásné věci, jako byly ty, jež vytvářeli umělci z tuzemska i zahraničí, se kterými jsem se měla možnost denně setkávat a měla tu čest jim pomáhat.
Jan Drocár: Tři ženy z jednoho rodokmenu (1)
Možná za devatero řekami a možná za devatero horami, žili, byli čtyři muži. Tři králové a jeden veliký kníže. Stenkil kraloval ve Švédsku a Erik v Dánsku. Vsevolod byl velikým knížetem kyjevským a Vratislav králem českým. Možná se někdy setkali a možná nesetkali. Možná si posílali jen poselstva a možná ani neposílali. Možná o sobě pouze věděli. My víme, že měli něco společného.