Miloslav Švandrlík: Přijde Mutějíček?/ Vytáhl mě Hejblík

Rubrika: Literatura – Zábava

Přijde Mutějíček?

Každý večer, krátce předtím, než usnu, si říkám: „Teď by měl přijít Mutějíček a požádat mě o ruku mé dcery!“
Při této představě se vždycky slastně zachvěji. Neboť je jasné, že bych s Mutějíčkem vyrazil dveře.
Vypadalo by to asi takto: Mutějíček by se dostavil ve svátečním oděvu a v ruce by třímal kytku. Jeho nesympatická tvář by se chvěla obavami a vyprahlé rty by cosi naléhavě ševelily. Z jeho poněkud nesouvislého projevu bych pochopil, že mě snažně prosí o ruku mé dcery, neboť zjistil, že bez ní nemůže žít.
Zachechtal bych se. Zachechtal bych se tak strašlivě, až by Mutějíček zbledl jako křída. Připadal by si jako zlatohlávek před zašlápnutím.
A já bych pravil: „Nadarmo jsi, Mutějíčku, vážil cestu až sem! Neboť věz, že má dcera nerostla pro takového bezcharakterního chlapa, jako jsi ty! Ne, ne, Mutějíčku! Proto jsem ji nevypiplal, proto jsem si od huby neutrhoval! Než bych svolil, aby si vzala tebe, raději bych ji svrhl se střechy hotelu Internacionál!“
Po mých nesmlouvavých slovech by se Mutějíček vrhl na kolena. Pravděpodobně by tvrdil, že jeho život je v mých rukou. Po tvářích by mu kanuly slané slzy. Plazil by se přede mnou.
Já však bych byl nesmlouvavý. Snad i trochu krutý. Moje pravice by ukazovala k východu. Ani by se nezachvěla. Mutějíček by zavrávoral a vyhrožoval sebevraždou.
Nyní bych pocítil potřebu zbavit svůj byt této skvrny lidské společnosti. Uchopil bych Mutějíčka za límec tvídového saka a štítivě bych ho vyhodil na ulici přímo pod trolejbus. Darebák by opsal ve vzduchu ladný oblouk a přistál by přesně pod přední pneumatikou.
Nedávno mě napadla druhá varianta: Ulicí by se potloukal vzteklý buldok a zakousl by se mu do stehna. Mělo by to tu výhodu, že by Mutějíček dlouho umíral.
Povaluji se v posteli a koušu do polštáře. Teď by měl přijít Mutějíček a požádat mě o ruku mé dcery!
Ale Mutějíček nepřijde. Ani ho to nenapadne.
Za prvé proto, že žádnou dceru nemám.
A za druhé proto, že se před měsícem oženil s Adélou Zurdajovou z naší třídy. 
Vytáhl mě Hejblík

I význačný činitel se může topit. Tak například já jsem význačný činitel, a topil jsem se. Aniž bych o to stál, klesal jsem ke dnu. Polykal jsem vodu a před očima se mi dělala veliká zelená kola, která dostávala nádech stále fialovější. V uších mi zněly varhany.
Potom mě vytáhl muž jménem Hejblík. Poděkoval jsem mu a manželka mu dojatě tiskla ruku jménem celé rodiny.
Za týden mě Hejblík navštívil. Řekl, že jeho kluka nechtějí vzít na průmyslovku a že jistě nestrpím, aby se se synem mého zachránce takhle zacházelo.
O něco později se dostavila paní Hejblíková a žádala na mně poukaz do některých západočeských lázní.
Pak se Hejblíkovům vdávala dcera. Musel jsem jít za svědka a přinést četné svatební dary. Při této příležitosti jsem se seznámil s veškerým příbuzenstvem. Byl jsem žádán, abych zavedl plyn do Kamenného Duvákova, abych vyměnil správce pivovaru v Mrakojetíně, abych upravil pravidla kulečníku a povolil honbu na jeleny i na Hromnice, abych se zasloužil o naše bramborářství tím, že učiním jednoho z Hejblíků ředitelem státního statku a abych zakázal vyrábět jed na krysy.
Celá rodina pochopitelně toužila po prostorných bytech.
Babička chtěla naslouchátka z Jižní Kalifornie, dumavý strýc zamýšlel zrušit chodské nářečí a zavést místo něho esperanto, krvežíznivý synovec žádal radikální vyhubení chocholoušů a brkoslavů, zatímco prateta chtěla účinkovat v divadle Na zábradlí.
Vyskočil jsem od Hejblíků oknem a nedbaje na dvakrát zlomenou pravou nohu, odskákal jsem domů, kde jsem se zabarikádoval.
Kdyby náhodou byla v nejbližších dnech zavedena letecká doprava mezi Kamenným Zbožím a Golčovým Jeníkovem, kdyby se na Sněžce začaly pěstovat okurky, nebo kdyby byl váš jezevčík předvolán k povinnému očkování proti paratyfu, vězte, že za to nemohu já, ale Hejblík! 

Ilustrace © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 07. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.