Jaroslav Vízner: Krávy a krávy aneb Dnes jsme volní, nekažme si to a umožněme jim to také

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Za minulého režimu jsme vlastně žili jako ony. Krávy uzavřeny ve chlévech a my, občané, v hranicích naší země. Když se nějaké krávě náhodou podařilo utéct na vzduch, dostala maximálně holí na záda. Když zatoužil po "čistém nadechnutí" člověk...
Nám už delší dobu překročit hranice hranici nic nebrání a ne každý si toho váží. Krávy jsou na tom dodnes většinou nedobře. Ven se dostanou jen málokteré. Ta většina, držena v chlívech, by si toho jistě vážila.

Přál bych každému být při tom, když je k jaru po dlouhé zimě, tam kde je nedrží jen u žlabu, poprvé pustí na louku. Jsou radostí bez sebe, skotačí jako malé děti.
Radujme se z naší volnosti!

Nechtěl bych tvrdit, že jsem byl na českém a moravském venkově všude, ale málokde jsem viděl na loukách volně se pasoucí, šťastné krávy. A louky máme, vždyť o tom zpívá i naše hymna.
Stát celý život u žlabu a na řetězu ... kdo by to vydržel?
Četl jsem kdysi v Respektu, že se u nás stále dají najít místa, kde jsou krávy, jakmile se po narození udrží na nohou, dány do těsných kotců, kde se ani otočit nemohou... co taková chudinka dělá, když jí to svědí vzadu, či na boku. Druha tam nemá, aby ji podrbal ... Tak tam stojí bez pohybu celý svůj kratičký život... dlouhých let se prý nedožije. Když už nemůže stát, pošlou ji, na první a jedinou cestu v životě v podobně těsném náklaďáku, na jatka. Na její místo hned postaví jinou, nedávno narozenou...

Neříkám, že by naše krávy měly žít jako ty indické, co se procházejí, kde je napadne. Neviděl jsem tam nikoho, kdo by jim to vyčítal. Jsou přece posvátné. Překáží-li některá třeba autu, řidič klidně počká, až přejde. Nebo ji ochotně objede, usmyslela-li si ležet uprostřed ulice.

Rozpomínám se, jak se nám přecházelo ulici před léty. Ani ta kráva neměla přednost... A to se jim v chlévech pouštěl Bethoven, aby více nadojily.
Přál bych těm našim, českým, aby mohly žít, když ne jako posvátné, alespoň jako krávy švýcarské.
Krávy je tam vidět od jara do podzimu na lukách, všude kde je hospodář. Švýcarský chovatel dá svému skotu to nejlepší.
K tomu každá má svůj vlastní zvon, vybraný u zvonaře tak, aby stádo při společné cestě na pastviny krásně zvukově ladilo. "Chomouty", na nichž jsou zvony zavěšené, jsou dovedně zdobené a každá kráva má na něm své jméno.
V zimě jsou zvony zavěšeny na trámech pod střechou nebo pod pavlačí.
Z jara se doposud slaví svérázný, krásný svátek. V gruyerském nářečí se mu říká POYA. “Fó poyi” (Už je třeba jít, nebo “Už brzo musíme nahoru”), je v předjaří všude slyšet v kantonu Fribourg, hlavně kolem města Gruyère. Je to region i město známé svým lahodným sýrem a dvojitou smetanou (double crème).
Proč je jejich mléko tak lahodné? Protože se krávy pasou od chvíle, kdy zmizí sníh, až do konce podzimu na šťavnatých lukách. Hospodář pastvinu vlastní, nebo si ji najímá na okolních kopcích či horách. Odebere se tam se svým stádem, hned jak roztaje sníh, a zůstane tam, než zase sníh napadne. Pak se stěhují domů. Tomu se říká Desalpage. Jarní stěhování je zmíněná Poya. Má docela prozaický základ. Nahoře je tráva chutná a výživná a ta, co vyroste dole, se seče, suší a ukládá do stodol, aby bylo v zimě pro stádo dosti dobrého krmení.
A tak vznikla tradice oslavit jaro a úspěšnou přípravu na velké stěhování. Také rozloučení s rodinou společnou slavnostní večeří. Rodina zůstává většinou dole, na statku.
Měl jsem štěstí, že můj projekt, velmi náročný na čas, natočit o tom film, byl v ženevské televizi přijat a já jsem strávil řadu týdnů v Gruyèi. V jednom roce přípravou, v druhém natáčením a byl tak svědkem té nádherné “transhumence”, neuvěřitelného stěhování stád.
Stádo je vymydlené a vyšňořené, nejen zvonci, ale i květinami. První jede žebřiňák tažený koňmi, naložený tím, co bude nahoře zapotřebí, za ním třeba pár koz a vepř. Potom celé stádo v čele s prvním pastevcem a vedoucí krávou. To místo si musí vybojovat při prvních jarních procházkách.
Sledovali jsme stád několik. S jedním jsme zůstali na cestě celou noc. Odešli po večeři v půl deváté a na pastvinu jsme dorazili v osm hodin ráno. Nádherná a fascinující noc, kdy "hudba" pěkně sladěných zvonců zahání únavu a budí pocit sounáležitosti. Nahoře, v právě probuzeném slunci všechno odpočívá po únavné, ale fascinující noci. Chtělo se mi tam s nimi zůstat celou sezónu. Blíže k nebesům, jak říkají.

Také u nás jistě žije pár šťastných krav. Ale asi moc jich nebude. My jsme dnes volní všichni. A tak si to nekažme a umožněme jim to také.

OHLASY NA ČLÁNEK


Zvířata na naší planetě, tak jako každá živá bytost, jsou našimi rovnocennými partnery, a jak s nimi zacházíme a jednáme, se odráží i v samotném chování nás lidí mezi sebou. Žádná hierarchie, kterou jsme si vymysleli pro legalizování svých činů by neměla existovat, poněvadž je neospravedlnitelná.
Zkrátka a jednoduše, každá živá bytost má právo na důstojný život a slušné zacházení.

Václav R. Židek, Kolín nad Rýnem
zidekvaclav(a)googlemail.com
15.července 2008


Vážený a milý pane Jaroslave Víznere,

chci Vám poděkovat za nevšední a neopakovatelný zážitek při čtení a hlavně po přečtení Vašeho příspěvku. Každým řádkem a každým slovem jste dokázal vylíčit skutečnost našeho světa v našem malém Česku. Ale Váš lidský, duchovní záběr je dokázal v této nádherné čtvrtě vykreslit velkou alegorii lidského uvažování. Ukázal jste jací jsou lidé vlastně poddruhem v celé živočišné říši, v celé fauně. Negativní jevy a skutečnosti našeho světa a tak zvané vyspělé společnosti mne nesmírně skličují, hlavně proto, že nemáme dost sil tyto negativní procesy vymýtit anebo alespoň změnit.
Přesto nejsem pesimistou a dělám vše pro to, abych se jím nestal. Váš příspěvek je mi v této snaze velkou podporou.

Milan Dubský, Praha 
mdubsky(a)chello.cz
14.července 2008


Vážená redakce!
Když jsem si přečetla, co pan Vízner nedávno napsal o krávách a jejich údělu na tomto světě, vzpomněla jsem si, že mne před pár lety jejich osud taky nenechal v klidu. Snad se i našim kravám už daří dobře, i když takové úcty, jaké se těší například ve Švýcarsku, se jim opravdu u nás nedostává.

Svatava Cihlářová, Brno
13. července 2008

Lidi, lidi! To neznáte lidi! Jo, bejvávaly doby, to si pamatovala ještě moje bába, že je ráno z celý dědiny posbírali a vyvedli na pastvu tam na ty louky pod lesem. To byla lebeda! Tráva hustá, šťavnatá a jen křupkala. Pak se zalehlo do stínu a dělalo se mlíko. A když se večer vracely do chlíva, nemohly vemena ani unést, tak byly plný .    
Jenže tohle moje máma znala už jen z vyprávění. Lidi si jich nějak přestali vážit či co. To jim hodili do žlabu pár kopek ucuchtaný povadlý trávy, hnůj kydali, až když nebylo kam lehnout, a protože bylo míň mlíka při tom jejich „starání“, nalili do konve pár litrů vody od pumpy, co stávala u hnojníku. No a my dneska už ani nevíme, jak vypadá slunko, místo slámy máme pod paznehtama železnej rošt a o trávě se nám jen zdá. Cpou do nás jakýsi nechutný granule, mlíko máme řídký a je ho málo, kdybysme jím měly živit vlastní telata, nejspíš by pošla .
A z toho ze všeho jsme už doopravdy šílený! My, krávy!


Právě jsem dočetla vynikající a pravdivé zamyšlení o poměrech, panujících u nás při chovu krav. Vzpomínám si, jak jsem jako malá jezdila s maminkou skrz naskrz naší krásnou vlastí a faktem je, že "živé krávy" jsem viděla pouze na hranicích. Byly černobílé a já se s úžasem ptala, jak to, že běhají jen tak venku. Do té doby jsem je viděla pouze jednou při jakési exkurzi do nedalekého tehdejšího JZD. Stály v řadách, smutné velké oči nás sledovaly a ozývalo se pouhé řinčení řetězů a zařízení na dojení. Nemusím snad popisovat vzduch a hromádky něčeho pod nimi. Smutné smířené krávy, smutný pohled.
Bohužel, když si člověk tak uvědomí, že naše zemička rozlehlé travnaté pláně vlastně ani nemá a pokud ano, najdeme na nich lyžařský areál nebo zanedbané pole, nabízí se tu otázka.. proč je lidi chovají, když pro ně nemohou udělat takové podmínky, jaké si zaslouží?
Děkuji za tento článek, psal jej člověk, který se umí dívat kolem sebe.

Zdraví Jana Attaková, 13.07.2008 
janaattakova(a)seznam.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2008.