Ondřej Suchý: A večer bude biograf (13)
Komisař Maigret a detektiv Sherlock Holmes. Jsou bezesporu nejslavnějšími postavami detektivek, nejenom literárních, ale i filmových. První zmínky o filmovém Sherlocku Holmesovi jsou již z roku 1903; jméno jeho představitele se, žel, z té doby nezachovalo, a tak prvním hercem, který Holmese ztělesnil, byl Ital Ambrosio v roce 1908. Od té doby hrálo už postavu velkého detektiva nespočetné množství herců...
Petr Pučelík: Jiří Máška - český recesista, provokatér, malíř a snílek
Český výtvarník Jiří Máška odešel do emigrace v roce 1984. Rok se protloukal na velrybářské lodi, kde ho těžká fyzická práce v neustálém chladu a vlhku přiváděla na pokraj zoufalství, ale vydržel. Vyškrábal se z nejhoršího a postavil na vlastní nohy. Američany v lásce nemá, považuje je za snoby a sobce, a tak se nakonec usadil v Hondurasu. Přesněji řečeno na honduraském ostrově Roatan v Karibském moři, na kterém žije 70 000 stálých obyvatel a celoročně pobývá asi 5000 turistů. Když tam postavil pivovar a věrnou repliku slavné pirátské lodi „Černá perla“, byl už někde jinde. Stal se z něho úspěšný podnikatel a malíř, který v New Yorku prodá pětadvacet svých obrazů ročně.
Milan Turek: Vystavovala v kostele turínského plátna
Zdálo by se snazší zmáčknout spoušť fotoaparátu než namalovat obrázek nebo popsat děj. Je mnoho lidí, kteří si pořizují snímky pro radost, méně však těch, co by mohli obrázky z magické skřínky potěšit ostatní. Mladá liberecká fotografka Hanka Palečková není profesionálka, přesto její zanícená vášeň pro zachycení krás přírody a lidských výtvorů ji vyzvedla mezi nejlepší fotografy v kraji.
Helena Dohnalová: Kam s nimi?
Spisovatel Jan Neruda se dostal do čítanek, když řešil,kam se starým slamníkem.My ženy v průběhu generací řešíme, kam s malými dětmi a tento problém se dostane maximálně na pátou stranu sobotní přílohy. Dnes se už moc neví, co dříve dělaly ženy se svými potomky, když měly plné ruce práce.
Jan Řehounek: Procházka českými městy
Čtenáři, kteří si pamatují již dvě předchozí knihy výtvarníka s duší poety Roberta Kessnera – Intimní doteky Prahy (2002) a Něžná vyznání Praze (2004), budou okamžitě vědět, že jde o publikaci, v níž se autor vyznává ze svého niterného vztahu k nádherným zákoutím nejprve Prahy a nyní tří desítek měst rozesetých po naší vlasti, a to povětšinou perem, pastelkami a pastely či štětcem.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (63)
Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili na zimní odpolední čaje každou neděli, a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.
Miroslav Sígl: Tisk a novináři v letech 1966 - 1970 (5)
V časných ranních hodinách byla zachycena ze švýcarského rozhlasu povzbudivá citace listu Neue Züricher Zeitung: Obdivuhodná odvaha a neslýchaná obratnost, s níž dokázaly československé rozhlasové stanice informovat vlastní národy a celou světovou veřejnost o průběhu sovětské intervence, musí být i nám ve Švýcarsku podnětem k vážnému zamyšlení.
Lenka Nováková: O zatuchlosti utěrek
Mezi našimi přáteli není žádným tajemstvím, že v Novákovic rodině se vaří. Taky se ví, že vaří všichni, respektive vaří každý večer jeden a pečlivě se střídáme jeden po druhém. Co už se neví je, že dobrovolná služba zahrnuje taky uklízení a mytí nádobí. Automatická myčka na všechno nestačí a pánvím tak jako tak nesvědčí, takže se domývají ručně a ručně se taky utěrkou utírají.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (3)
Zdálo se mi, že se Bílá paní na Okoři uchechtla. Zatočila se mi hlava. Tohle velké město nadějí, pádů, úspěchů, umění, jazzu, divadel a spleti všech světových národností, křižovatka tuláků celého světa, mne strašilo několik let. Přiznám se, že jsem po něm toužil, skoro jako po cestě parníkem. Spatřil jsem mnoho měst, ale N. Y. se mi zdál nedostupný.
Torzo anděla
Potápěči našli v rámci opravy mostních pilířů a ledolamů Karlova mostu na dně Vltavy torzo anděla. Prý se jedná o barokní část sochy sv. Václava, která stála na mostě po počátku 17. století, ale během povodně v roce 1784 spadla se strženou částí mostu do řeky.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Svět krajináře Josefa Miloty – konstanty hodnot
Přišel jsem do jeho domu v dni zahaleném převisem inverze, ale už na nedlouhém chodníku si mě podmanil dojem z muže po všech stránkách tvořitele či spolutvořitele. Jeho dílem je prostorný dům, architektura zahrady, kde každý strom a každou bylinu zná pod jménem latinským, dílem ne posledním bezpočet krajinomaleb, a jeho spoludílem je také padesátileté vydařené soužití s manželkou Jaroslavou. Řeklo by se: šťastlivec, velký šťastlivec, šťastlivec k nepoměření.
Vlastimil Marek: Svět mohou zachránit jen ženy
Píšu a mluvím o tom už hezky dlouho, ale konečně se na toto téma jasně a stručně vyjádřil i muž, který má osobní zkušenosti z vysoké politiky, a jemuž snad uvěří i skeptici. Časopis Regenerace mé zamyšlení otiskl již před mnoha lety: „Vážené čtenářky,“ psal jsem tehdy, „jste to vy, které můžete změnit svět. Umíte to, co my muži nezvládáme.
Miroslav Sígl a Karel Helmich: Dobrou chuť (4)
Intimní kotlety ve dvojí variantě | Na tuto krmi musíte být pouze dva, mít malý stolní gril a již jeden den předem s láskou naklepané kotletky. Maso zasypete kořením, opět podle vlastní chuti, pokapete sojovou omáčkou a zalijete olejem. Ponecháte připravené v ledničce asi den. Maso nasaje mnoho chutí a bude křehké. Přitom může být nejen vepřové, telecí, jehněčí či kuřecí.
Egon Wiener: Miláček Múzy a Štěstěny – Alfons Mucha
Ač nadpis zní archaicky, těžko lze skutečnost slovy vyjádřit jinak. Slávu a uznání miláčka Štěstěny mezi pretendenty kreslení a malby získal koncem 19. století v Paříži krajan Alfons Mucha. Po zásluze. Už první plakát, který zhotovil pro divadlo De la Renaissance ukazující krásnou herečku Saru Berhardtovou v titulní roli – Gismondy, byl naprosto fascinující. Paříž se plakátu nemohla nabažit. Jak rostla sláva herečky, rostl i její dvorní malíř. Vše bylo jiné, nové, dosud nevídané, ve velejemných barevných tónech.