Publicistika – Co je psáno...
Dobromila Lebrová: Alois Jirásek, spisovatel a dramatik
Alois Jirásek byl za svého života uznávaným spisovatelem, ale hlavně byl oslavován po vzniku Československa, protože jako první podepsal prohlášení 222 českých spisovatelů ze „17. května 1917 Manifest českých spisovatelů za svobodný stát Čechů a Slováků“, jehož autorem byl Jaroslav Kvapil. V době války to vyžadovalo hodně odvahy.
Václav R. Židek: Vzpomínka na Eduarda Ingriše (2)
Jsem nesmírně vděčna za to, že jste započal v Pozitivních novinách akci, aby byla umístěna pamětní deska na Smetanově nábřeží 12. Já sama jsem se o tom zmínila již před několika měsíci panu Gabrielu Goesselovi z Českého rozhlasu, který vydal CD Eduarda Ingriše "Chci věčně vzpomínat". Ten byl také pro, ale od té doby jsem už nic na tohle téma neslyšela, až jsem se vše dověděla z Vašeho článku a pak i další podrobnosti po telefonu od Vás.
Dáša Cortésová: Jaká byla (a je) skupina Czerwone Gitary (15)
Každý, kdo navštívil tuto zemi, měl v podvědomí, že je pod stálou kontrolou, sledován nebo odposloucháván. Jednoho večera po úspěšném koncertu se skupina sešla v kapelníkově apartmá, aby to společně oslavili. Při tomto posezení došlo i na debatu okolo odposlechů. Slovo dalo slovo a všichni začali pokoj prohledávat, ale nikde nic.
Vladimír Kulíček: In memoriam Odřicha Lišky
Podmínkou je, aby taková osoba měla NĚCO! Něco, čím zaujme, co je nevšední, ale co by někdo jiný těžko napodobil. Může evokovat piroteskní figurku jakoby vystřiženou z povídek Ignáta Hermana, Jana Nerudy nebo Boženy Němcové. Je-li navíc podložena nezměrnou touhou po dosažení něčeho, na co tak úplně nemá, ale v takové snaze vyniká silná vůle, jíž nelze vykonat mnoho užitečného, pak může být docela snadno cíle dosaženo. Takovou postavou byl Oldřich Liška.
Dáša Cortésová: Jaký byl orchestr Slávy Kunsta (14)
Václav Rezek své sólo dvakrát zopakoval a potom doktor Pixa řekl: „Pozor, připravte se, teď!“ (Musím podotknout, že v té době nebyly mobilní telefony.) Všichni s napětím očekávali první zvonění a ono nic. Tak se pokračovalo v zábavném programu a ono pořád nic. Pak přišla zpráva z režie, že ten nápor volajících diváků nevydržela telefonní ústředna a vyhořela.
Ivan Kraus slaví sedmdesátiny! Gratulujeme!
To, že se Ivanův skutečný kmotr jmenoval František, byla ovšem náhoda. Náhoda byla i to, že v roce třicet devět platily zákony, které náhodou už dnes neplatí, ale tehdy se za ně platilo životem. Zákony proměnily Ivana v I-Ivana a jeho matka proměňovala obsílky z úřadů v popel, aby se v popel neproměnil Ivan.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak jsem vzdělán
Dovolte mi představit úvodem Josefa Hlinomaze, jako (ne)vzdělance. Jistě jste již postřehli, že tento kumštýř, který hrál skvěle loupežníky, vandráky a darebáky, má tendenci představovat se jako blbec. Nechce vniknout do jízdního řádu, "čumí" na mistry logaritmických pravítek, které zatím předstihly počítače, ale také ví, jak ještě uvidíte, že Leonardovi nebylo třeba ozdobných hodností.
Jan Maruška: Hraběnka Kristina
Elegantní, vzdělaná, umělecky založená dáma, hovořící plynně pěti jazyky (ale blbě čéésky, jak sama říká), optimistická, se smyslem pro humor. Je potomkem velmi rozvětveného rodu Colloredů, jehož kořeny sahají až do 10. století. Údajně nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, jehož syn Liobard se v 10. století usadil v Itálii a stal se praotcem rodu Colloredo.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (8)
Víte jak vznikl August? Když ještě nebyli manéžoví dělníci, veškerou práci dělali artisté. Bud před svým výstupem nebo po něm si oblékli parádní livrej, nasadili paruku, natáhli si bílé rukavičky, obuli lakované střevíce a šli pracovat do manéže. Mezi artisty byl v té době krasojezdec Tom Belling, Angličan, jenž si rád přihnul.
Petr Bende: Hvězda
Každý člověk má ve svém životě mnoho voleb, kterou cestou se dát. Vždy se někam vydá, a i když se to zprvu zdá, že přešlápnul, tak třeba za pár let si řekne: Ještě, že jsem se nevrátil. Z toho plyne, že vše je tak, jak má být. Buďme přirození a mějme se rádi, pak se nám všem bude společně žít v pokoji.
Ivan Rössler: Pocta Markovi Ebenovi
Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov. Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Miloslav Švandrlík - Václav Židek: Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda
Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chůze ze stanice Metra Opatov jsem se vřítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul čas Kefalínova mládí z románu „Černý baron od Botiče“, ale ne na dlouho. Dnešní přítomnost mi nemilosrdně připomněly pyšně se tyčící věžovce, zoufalé vykřičníky postkomunismu pražských sídlišť, a to hned těsně za hranicí těchto, jakoby strachy přikrčených domků.
Boris Jachnin: Pan Jan Werich hrál "o sto pět"
Už před delším časem vešlo ve známost, co při této příležitosti jenom připomenu, a totiž, že Jan Werich hrál v šedesátých letech i ve dvou zahraničních - rozuměj západních - filmech. Ten první byl snad uveden i českou televizí a je to Pětadvacátá hodina (1967) známého francouzského režiséra Henriho Verneuila (1920-2002), kde Jan Werich hraje velitele koncentráku a jeho nešťastného vězně představuje Anthony Quinn (dále se objevují Sir Michael Redgrave a v malé roli Olga Schoberová).
Josef Krám: Byl Ferda Mravenec v Rychnově aneb Kant po Rychnovsku
Ondřej Sekora se dostal do Rychnova 13. července 1926 jako redaktor Lidových novin, aby pro ně zpravodajsky pokrýval cestu Tomáše Garrigua Masaryka do východních Čech 10. – 13. 7. od Chlumce nad Cidlinou po naše město, kde prezidentova návštěva vyvrcholila. Ověření faktu, že O. S. v Rychnově byl, mělo trochu komplikací.