Kristina Colloredo-Mansfeld. Elegantní, vzdělaná, umělecky založená dáma, hovořící plynně pěti jazyky (ale blbě čéésky, jak sama říká), optimistická, se smyslem pro humor. Je potomkem velmi rozvětveného rodu Colloredů, jehož kořeny sahají až do 10. století.

Údajně nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, jehož syn Liobard se v 10. století usadil v Itálii a stal se praotcem rodu Colloredo. Rod se dvakrát významně rozštěpil.
Kristina pochází z Vicardovy větve Colloredů, jehož nejznámějším představitelem byl Rudolf Josef I. kníže Colloredo (1706 – 1788), který shromáždil obrovský majetek a zdědil Opočno po svém otci Jeronýmovi, zakladateli Vicardovy větve rodu.
Rudolf Josef I. byl jednou z nejvlivnějších osobností habsburské monarchie. Měl osmnáct dětí, což v té době, kdy byla vysoká porodnost, nebylo výjimečné.
Připomeňme, že Marie Terezie měla šestnáct dětí, manželka Leopolda II. povila osmnáct potomků.
Víte čím byl Jeroným Colloredo-Waldsee? Nejvyšším dědičným truksasem, neboli jídlonošem. V době, kdy se šlechta z mocenských důvodů trávila navzájem, to bylo jistě nejvýznamnějších pracovních zařazení.
Česká větev Colloredů, tzv. Bernardova, zanikla v roce 1859 smrtí Františka Colloredo. Z toho, co jsem si stačil o rodu přečíst, vím, že Colloredové byli vesměs obratní vyjednavači, uznávaní diplomaté, politikové, znalci a sběratelé umění a náruživí chovatelé koní.

***

Byl krásný podzimní den, slunce se dralo těžkými mraky a ozařovalo barevné koruny vzrostlých stromů v zámeckém parku. Na setkání s hraběnkou Kristinou jsem se sice moc těšil, ale strach, abych se nedopustil společenského faux-pas, byl silnější. Přemýšlel jsem usilovně, nač se zeptám.
Zámecká 5, chodím kolem domu, nikde nikdo. Kupkův dům dlouho nejeví známky života. Za oknem se mihne dáma, otevřou se dveře a jako první vyběhne pes.
„Promiňte… excuse me… posílá mě Derek, váš syn,“ snažím se Kristině připomenout.
„No, já vím… I am terribly sorry… je tady bordel…včera jsem byla na party…sit down, please, ale tam ne, tam leží pes...“
Kristina mluví anglicky, často sklouzne k češtině. Během návštěvy si ani na chvilku nesedne, po telefonu řeší problém, který má její syn na benzínové pumpě, hovoří s dalšími lidmi, volá paní Valáškovou, vaří čaj, jde pro album, které nakonec nemůže najít.
Je milá a vůbec nevypadá, že má v Čechách nějaké problémy. Chápu, že se jí nechce o sporu s českým státem moc mluvit. Dovídám se, že její největší vášní je jízda na koni. Občané východočeského města v předhůří Orlických hor ji často vídají v zámeckém parku. Je to „jejich“ paní hraběnka a drží jí palce, aby se do Opočna vracela jako majitelka. Kristina vede už letitý boj za navrácení majetku, který byl zabaven jejímu otci dr. Josefu Leopoldovi. Kde je tedy problém?
„Just a moment… počkejte, zavolám paní Valáškovou,“ říká důležitě a volá kamsi mobilním telefonem.
Paní Růžena Valášková zná paní Kristinu tak jako málokdo. Jako dvanáctiletá doručovala do opočenského zámku pečivo, zejména v době podzimních honů a veselic.

Josef II. kníže Colloredo-Mansfeld byl náruživý cestovatel a lovec. Jeho sbírka obsahovala řadu trofejí a etnografických předmětů z Afriky a Severní Ameriky, z nichž jsou některé vystaveny v opočenském zámku.
Josef neměl žádné děti, adoptoval čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma, který předčasně zemřel ve věku 39 let. Jeden ze synů, Josef Leopold, otec Kristiny, dostal Opočno. Kristina se tam narodila v roce 1940.

Když byl Kristině rok či dva, vozila ji tehdy sedmnáctiletá Růžena Valášková v kočárku zámeckým parkem. V té době sice Colloredo-Mansfeldové bydleli v zámku, ale nepoměrně velkou část zabrali Němci.
„Doktor Josef“, jak se mezi lidem říkalo Josefu Leopoldovi C-M, byl jedním z prvních signatářů Deklarace české šlechty, a to hned dvakrát: proti zabrání Sudet a proti okupaci Československa (1938 a 1939). Deklarace zdůrazňovala loajalitu šlechty s rakouskými a německými kořeny československému státu. Opočno bylo, podobně jako další majetek Colloro-Mansfeldů v Rakousku a Francii, zkonfiskováno výnosem Říšského gestapa 16. února 1942.

Doktor Josef musel nastoupit na nucené práce do továrny na letecké motory v Hradci Králové a odstěhovat se definitivně ze zámku. Dostal malou, napůl plesnivou vilku v Rozběřicích.
Podle archívních zápisů pomáhal doktor Josef těm, kteří pomoc potřebovali. Byl mezi nimi Žid – porodník, který pomohl na svět Kristině. Staral se o dva britské piloty, kteří se ukrývali v dřevorubcově stavení na panství. Bratr paní Valáškové jim nosil chleba z Valáškovic pekárny, jistý pan Franc nějaké maso. Potravinové lístky ochotně poskytoval ze svého přídělu doktor Josef.
Po válce se původní majitel hned vrátil na Opočno. Jeho návrat vřele uvítali místní obyvatelé. Od úřadů však nedostal potřebná potvrzení o československém občanství a chování za okupace. V roce 1947 opustil dr. Josef Československo a usadil se v Kanadě. Zemřel v roce 1990.

Paní Valášková udělala odmlku, ruce jí poklesly do klína. Kristina, která mezitím pobíhala po domě, vyřídila několik telefonátů a uvařila další porci kávy, přerušila vyprávění paní Valáškové:
„Paní Valášková je… jak se to řekne… pesimist… vy Cesi jste vůbec… you like to be in the mood pool… rádi se babráte ve stesku. Prostě soudy tady jsou těžké, ale my se nevzdáme."
Paní Valášková ještě rozhodně řekne: „No, paní hraběnka má ještě hodně času, je mladá, ale já tady zítra nemusím být a kdo jim to řekne?“ Těžce se zvedne ze židle a odejde do svého domku naproti.

Je čas se rozloučit. Paní hraběnka se chystá na cestu, zítra odjíždí do Rakouska. Cestuje mezi Rakouskem, Kanadou, Řeckem a Českou republikou.
Ještě nám paní hraběnka ukazuje obraz, který sama namalovala a píše pozdrav čtenářům Pozitivních novin. Je potěšena, že je v Česku médium, které „se nebabrá ve stesku“. Ona je velmi pozitivní, i přes všechny neúspěchy s navracením majetku její rodině.
Na druhou stranu oceňuje, že zámecký inventář a interiéry jsou v dobrém stavu a zámek je hojně navštěvován. Ne nadarmo se říká, že nejlépe se o majetek stará ten, komu ve skutečnosti patří.
Nechť soudy rozhodnou spravedlivě.