HUMOR NA PRKNECH VARIETÉ, V MANÉŽI A KOLEM MARINGOTEK

Jedním z generálních ředitelů Čs. cirkusů a varieté byl také Luděk Kovanda (1925 -1980).
Když jsme se potkali, pochopitelně jsme hovořili především o cirkusu a varieté. Luďka jsme měli rádi také pro jeho osobitý humor. Vydal dokonce ve spolupráci s Františkem Janurou publikaci, v níž jsou nejen vtipy, ale i krátké humorné příběhy z cirkusového a varietního prostředí. Některé z nich vám zde nabízíme.

Velký český cirkusový ředitel Karel Kludský rozuměl mimo jiné i cirkusové reklamě. Povídá se o něm, že: Jednou na turné Jugoslávií táhl cirkusový průvod Bělehradem od nádraží k „placu". Průvod uzavírali miláčci Karla Kludského - dvaadvacet slonů. Když šli přes tržiště, pustili se sloni do zeleniny a ovoce z okolních stánků a potrava v nich mizela jak sníh po jarním sluníčku. Trhovci řvali, obyvatelé se smáli, mahutové se marně snažili odtrhnout tlustokožce od čerstvých pochoutek. Vtom se na scéně objevil Karel Kludský, dal mahutům pokyn, aby nechali slony řádit podle libosti, sám šel v jejich stopách a na místě bez smlouvání likvidoval škody trhovců ve výši, kterou si řekli.
Druhý den totiž přinesly všechny bělehradské deníky články o sloních hodech na tržišti a celý Bělehrad tak věděl o příjezdu cirkusu a jeho hlavní atrakci - dvaadvaceti slonech.

Víte jak vznikl August? Když ještě nebyli manéžoví dělníci, veškerou práci dělali artisté. Bud před svým výstupem nebo po něm si oblékli parádní livrej, nasadili paruku, natáhli si bílé rukavičky, obuli lakované střevíce a šli pracovat do manéže.
Mezi artisty byl v té době krasojezdec Tom Belling, Angličan, jenž si rád přihnul. Tak si často oblékl livrej někoho jiného, která mu byla velká nebo malá, nazul si větší boty a vůbec se takříkajíc vymódil. Samozřejmě měl kvůli tomu konflikty s ředitelem a nebyl vyhozen jen proto, že byl výborný jezdec.
Jednou ale Belling vypil víc než jindy. Oblékl se jako hastroša navíc si místo bílé paruky vzal zrzavou, patřící jedné z krasojezdkyň. Pak se potácivým krokem odebral do manéže. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu; co vzal do ruky, to mu padalo, a jenom všude překážel. Ostatního odháněli a sem tam slízl i nějaký pohlavek.
Rozzuřený ředitel byl rozhodnut tentokrát Bellinga vyhodit. Ale najednou ho upoutal smích obecenstva, které se bavilo Bellingovou nešikovností, jeho oblečením a lstivostí, s jakou uhýbal pohlavkům. Ředitel zpozorněl.
V tu chvíli zaměstnanci balili veliký koberec. Belling jej chtěl také uchopit, ale ztratil rovnováhu a upadl. Jeho navztekaní kolegové ho do koberce zabalili a vynesli ven. To už ovšem obecenstvo přímo bouřilo smíchy a vytrvale tleskalo... Ředitel cirkusu sice Bellingovi napařil pokutu za opilství, ale současně mu nařídil, že od této chvíle bude dělat na každém představení opilého „manéžáka", za což mu bude přiměřeně zvýšena gáže...

Z klece v zimovišti Čs. cirkusů utekli dva šimpanzi a usadili se u komína obytné budovy. Po delší námaze seje podařilo zlákat dolů a opět zavřít do klece. Příhoda tím ovšem neskončila. Druhý den přišel na ředitelství cirkusů dopis, v němž jeden občan z Horních Počernic napsal:
„Cirkusy jsou kulturní zařízení a nemělo by se trpět, aby po střeše jejich zimoviště pobíhali opilí kominíci! "

Karel Kludský byl, jako většina cirkusáků, pověrčivý. Jeho největším talismanem byl pudl Max. Kludský skálopevně věřil, že když je Max u cirkusu, jdou obchody dobře, ale jakmile se zatoulá, návštěva klesá. Jednou skutečně, jako s uděláním, Max zmizel a cirkusu se přestalo dařit. Kludskému byla příčina hned jasná, a proto pověřil svého sekretáře Voldřicha, aby Maxe za každou cenu našel.
Voldřich byl mazaný a z příkazu si pamatoval hlavně to „za každou cenu". Maxe našel hned na předchozí „štaci" u přednosty stanice, ale s návratem k cirkusu nijak nepospíchal. Naopak, vydal se zpět cestou, kterou přijel cirkus, a z jednotlivých měst posílal telegramy: „Maxovi na stopě stop pošlete peníze stop." Po čtrnácti dnech se i s Maxem vrátil. Přivítání bylo slavné. Za své neocenitelné služby dostal Voldřich vedle pochvaly ještě slušnou peněžitou odměnu.

Jeden z velkých světových klaunů Grock byl proslulý svým zvoláním: „Není možné!"
Jak píše ve svých pamětech, bylo to za jeho hostování v pařížském cirku Medrano, kdy už bral docela slušné gáže. „Během představení mně můj partner pošeptal: „Máme po gáži, ředitel zmizel i s pokladnou."
Přirozeně mě ta zpráva nijak nepotěšila a zoufale jsem zvolal: „Není možné! " A protože jsem v představě nenávratně ztracené gáže zapomněl na přítomnost diváků, zvolal jsem to hezky nahlas a vzpamatoval mě až bouřlivý smích obecenstva... Honem jsem si vzpomínal, čemu se vlastně ti lidé smějí... no a od těch dob se na zvolání „není možné" otřásaly smíchem galerie cirkusů i hlediště varieté."
Před vstupem do manéže artistka svému partnerovi:
„Luisi, teď se ohnu a ty se honem podívej, jestli mi pod minisukní nekoukají ty krajkový kalhotky. Tak rychle, co vidíš?"
„Co vidím? Že sis ty krajkový kalhotky zapomněla v maringotce...“
„August, jste doopravdy tak hloupý, že nerozeznáte osla od koně?“
„Copak jsem vám někdy řek' koni, pane řediteli?“
Diváci v cirkuse se popadali za břicho. V bufetu prodávali zkaženou zmrzlinu.

Inspektor manéže k novému augustovi:
„August, zezadu jste mi nějak povědomej. Nekopal jsem vás už v některém cirkuse do zadku?“
Vypráví šéf vzdušného čísla:
„To jsme vám jednou vzali do skupiny holku, to vám byla ženská, něco ohromnýho, dočista krev a kroupy - no hotový jelito.“
„Pane řediteli, pane řediteli! Jestlipak víte, co dělá pes, když stojí na třech nohách?“
„Ale August, to se přece nehodí, tady před diváky...“
„A proč ne? Přece dává pánovi pac!“
„Nezlobte se, August, ale nemůžu vás angažovat“, dí pan ředitel klaunovi, který přišel žádat o angažmá.
„Ale proč?“
„Protože bych nerad ve svém cirkuse slyšel sprosté nadávky.“
„Ale já přece vůbec nenadávám, natož sprostě.“
„Vy snad ne, ale určitě by nadávalo obecenstvo, až by vás vidělo v manéži.“
„August, proč nosíte mimo představení jednu botu černou a druhou botu hnědou?“
„Abych je rychle vonosil, já mám totiž ještě jeden takovej pár doma.“
„Pane řediteli, pane řediteli! Kdyby tu před vámi ležel na jedné hromádce rozum a na druhé hromádce peníze, kterou hromádku byste si vzal?“
„Ale, August, to je přece jasné, rozum!“
„No, já bych si vzal peníze.“
„To jsem nevěděl, že jste tak chamtivý, August!“
„To víte pane řediteli, každej si bere to co mu chybí!“
Ptá se August cvičitele psů: „Jestli víte, pane Vlčák, kdy může dostat vlčák infarkt?“
„???“
„No, přece, když se mu vytvoří lidské podmínky!“
„Představ si Bepo, že jsem během pěti minut zabil deset much. Čtyři samečky a šest samiček.“
„Prosím tě, a jak jsi je rozeznal?“
„Klidně, ty samečky jsem zabil u piva a ty samičky na zrcadle!“
Ředitel: „Ale Bipo, jak jste mohl poradit Bepovi, aby si vzal proti kašli ricinový olej? Copak to proti tomu pomáhá?“
„To bych řek, a jak! Podívejte se na Bepa, jak se drží sloupu a bojí se zakašlat.“

Beda Lak, všestranný artista, žonglér, kouzelník a humorista, chodíval před polednem do známé kavárny U Nováků. Jednou se po Praze roznesla zpráva, že Beda Lak nečekaně opustil tento svět. Redaktor jistého deníku volal hned do kavárny U Nováků. Pan vrchní vzal sluchátko, vyslechl onu smutnou zvěst a potom pravil: „Momentíček, já se jdu pro jistotu podívat. Víte, on si pan Lak před minutou objednal druhé pivo, tak abych ho nenes zbytečně...“

Manželka jednoho postaršího, trochu tělnatějšího drezéra, který si dal rád po obědě dvacet, se jednou celá udýchaná vracela z většího nákupu. Vešla do maringotky, hodila tašky na stůl, unaveně dopadla na židličku a spustila:
„Ty chlape jeden líná. Co jsem byla pryč, nic jsi neudělal?“
„Ale jo. Zrovna před chvílí jsem nalakoval tu židličku, co na ní sedíš.“

Pokračování příště...