Publicistika – Zbývá dodat...
Dobromila Lebrová: „Moje“ osobnosti
Nějakými kolotoči osudu jsem se předloni stala autorkou Pozitivních novin. Vzala jsem si úkol velice zábavný: pro každý týden připravit životopis někoho, kdo se v tom týdnu narodil nebo zemřel. Sdělila jsem, že si budu vybírat mezi těmi, kteří mají daný týden kulaté nebo půlkulaté výročí, že dávám přednost osobnostem, které už nežijí, jsou třeba i polozapomenuté - a jelo se... A tak se stalo, že jsme se v Pozitivních novinách dostali až ke sté osobnosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (4)
Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.
Vladimír Kulíček: Poselství babky kaštanářky
Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (44)
Nevím, komu se ty tyto mé střípky vzpomínek dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých lze s jistotou říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožky. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější. Třeba tu, kdy byl do čela našeho ústavu v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter.
Ladislav Gerendáš: O divácích a trémě
Často se nás lidé ptají, zda máme na jevišti trému. Odpověď není jednoduchá... Máme. Intenzita trémy je totiž závislá na velikosti zatížení umělce, na stupni jeho připravenosti k výkonu, na jeho momentálním zdravotním stavu ...
Jan Řehounek: Politik
Ideálního politika si jistě představuje každý úplně jinak. Spousta lidí bude jmenovat určitě T. G. Masaryka, jiní vyloví z historie císaře Karla IV., světoběžníci sáhnou přes Velkou louži pro prezidenta Lincolna, feministky si vzpomenou na Marii Terezii. Najdou se i tací, kteří budou jmenovat třeba Františka Josefa II. či Napoleona. Ti první proto, že za France Josefa jsme měli v našem soustátí moře, ti druzí s odůvodněním, že Napoleon by s rozvratníky a rejpaly, co si demokracii představují jako cochcárnu – každý si dělá co chce, udělal krátký proces. Gilotina a šmik!
Milan Dubský: Jen tak na okraj - Oslovování a oslovení občanů
Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.
Vladimír Vondráček: Prázdniny s vnoučaty
Letos naše tři více než čtyřicetileté děti usoudily, že je na čase, abychom převzali prarodičovskou prázdninovou štafetu a poradovali se alespoň týden společně se všemi pěti vnoučaty najednou. Nakonec naštěstí bylo moudře usouzeno, že nejmladší holčičce, které ještě nejsou ani tři roky, by se stýskalo po mamince a tatínkovi více, než po její desetileté sestřičce. A tak se chrástecká chalupa a její okolí stalo na první prázdninový týden malým dětským táborem.
Milan Dubský: Srdce, rozum a svoboda
Také by se dalo říci zkušenosti, vzdělání a svoboda. Ale to je jen vyjádření stejného jinými slovy. Každý z nás lidí může mít na nějaký určitý jev, děj, příhodu či proces svůj názor. Ten se může lišit a začasté se liší od názoru jiného, druhého člověka. Podle svého názoru se pak „svobodně“ rozhodujeme pro něco, či docházíme k nějakému závěru k tomu či onomu problému, dění a aktuálním úkolům nejen jednoho dne, ale i delšího období, někdy i celého života.
Miroslav Sígl: Smetanův Lamberk zněl áriemi z Prodané nevěsty
Co může být povznášejícího pro ctitele hudby Bedřicha Smetany, než slyšet jeho zpěvy v místech, kde se zrodily!? Stalo se tak minulou sobotu (15. května 2010) za přítomnosti velkého množství návštěvníků, a to nejen obyvatel obce Obříství, ale přijeli hudbymilovníci a turisté také z Prahy a mnoha okolních obcí, aby zde na Lamberku byli uvítáni starostkou obce Jitkou Zimovou.
Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena
Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (77)
V dalších letech jsem se snažil něco napsat a udat „někam“ vždy před volbami a po nich, ale už bezúspěšně. Většinou jsem upozorňoval na to, že náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivně jsem navrhoval optimálnější varianty. V nich šlo o to, jak to zařídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, protože nepřekročí pětiprocentní hranici. Nabízel jsem řešení, že by na volebních lístcích bylo možné označit nějakou alternativu, aby se ani jeden hlas „propadlé“ strany nedostal straně, s níž volič naprosto nesouhlasí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (8)
Z kulturních akcí za války mi utkvěla v paměti četná „bytová“ loutková představení, která „produkovali“ rodiče hned dvou mých spolužáků. Někdy jsme si mohli i sami zahrát a vlastně i doma jsem měl malé loutkové divadélko s několika loutkami. A pak samozřejmě představení jičínských ochotníků s nezapomenutelným Kašpárkem.
Milan Lasica: Navrhujem sťažovanie sobášov
Počul som, že ktosi v parlamente chcel presadiť zákon, alebo nariadenie, alebo čojaviemčo o uľahčovaní rozvodov. Asi v rámci absolútnej liberalizácie, ktovie. Aby účastníci skrachovaného manželstva sa hádam ani nemuseli unúvať na súdne pojednávanie. Aby stačilo, keď si doma jedného dňa povedia že dosť a tým by bolo manželstvo anulované.