Miroslav Sígl: O etice, morálce a svědomí v dnešních médiích

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Nad desetiletou existencí Etického kodexu novináře, který jako otevřený dokument schválila valná hromada Syndikátu novinářů ČR 18. června 1998, sešli se žurnalisté ze současných médií ve středu 11. června. Bylo to snad poprvé, kdy se na nějakém novinářském plénu hovořilo zasvěceně a kriticky, kdy se diskutovalo a polemizovalo o žhavých problémech v konkurenčním i partnerském prostředí. Škoda jen, že nebyli přítomni zástupci té části veřejnosti, jimž jsou média určena, ale i zájem žurnalistů samých byl pranepatrný. Kromě plejády referujících novinářských osobností seděla v přednáškovém sále Syndikátu novinářů necelá desítka zájemců. Jde však o záležitosti veskrze veřejné a věřme tedy, že alespoň se o celé akci dozvědí čtenáři, posluchači i diváci z těch zastoupených médií.

Jak dalece se ví o etickém kodexu, jak ho přijímají redakce a jejich redaktoři, co naše veřejnost ví o jednáních etické komise, která nutně musela vzniknout za situace, kdy se začal proměňovat předchozí stav české (ale i světové – dodejme) žurnalistiky včetně mediální obce, včetně požadavků a očekávání české veřejnosti a mediální krajiny vůbec? V této komisi, o níž v úvodu řekl pár slov Miroslav Jelínek, předseda Syndikátu novinářů ČR, pracují dobrovolně ve svém volném čase a zdarma novináři (a věřme, že jsou mezi nimi i ti nejen vzešlí z Fakulty sociálních věd a univerzit, kde se žurnalistika profesně studuje, ale také s právnickým vzděláním).

To jsou také jedny z důvodů, proč se složení komise několikrát již změnilo, přičemž k samotným zásadám etického kodexu přibyly za tu dobu pouze dvě připomínky. Je postaven na neměnných principech, jakými jsou: 1. právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, 2. požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice, 3. důvěryhodnost, slušnost a serióznost, které zvyšují autoritu médií. Stručněji: jde nejen o etiku, ale implicitně o morálku, čest a svědomí těch, kteří usedají dnes většinou ke klávesnicím počítačů, či k mikrofonům nebo se realizují před kamerami.

Vychází totiž z teorie i praxe vyspělých zemí, z nichž inspiraci nejvíce poskytují žurnalisté a jejich kodexy v Německu, USA, Velké Británii, Francii, ale také Norska a Švédska. Obětavou a vzdělanou předsedkyní komise je po celá minulá léta Barbora Osvaldová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (vedoucí katedry žurnalistiky), pocházející z novinářského rodu. Pod jejím vedením komise projednávala již desítky případů, s nimiž se na ni obracejí nejen novináři, ale i veřejnost či „potrefené husy“, snaží se z ní vytvořit jakéhosi žurnalistického ombudsmana za neustálého a prudkého vývoje médií a jejich technologií včetně „nepoctivých prostředků“(nahrávání telefonických rozhovorů, zvukových a zvukově obrazových záznamů), jak rychle a věrohodně získávat informace v konkurenčním a „a čím dále více „bulvarizujícím se“ ovzduší.

Velmi užitečná jsou její jednání, jak o tom vypovídají zápisy téměř pravidelných schůzí: Nová podání - Vyřešená podání - Nedořešená podání. To je přímo návod pro všechna média, přinášející kritické reportáže, investigativně žurnalistické produkty. Což takhle: Vzplanuly - Setkaly se s ohlasem – Zapadly - Povstaly nové. Ale kde takové rubriky či relace uvidět, přečíst. Spíše je veřejnost roztrpčována stále novými a novými kauzami, aniž by se dozvídala, jak pokračují ty předešlé, zda a jak byly dokončeny...

Co je vlastně veřejný zájem, o který se žurnalisté opírají, aby ospravedlnili svá jednání? Jistým vodítkem by mohl být i u nás profesní kodex britské Press Complaints Commission. Podle něj zahrnuje mj. kritiku policie, informace o činnosti tajných služeb, informace o legálních drogách včetně uzavřených smluv s následky pro zdraví obyvatel, zveřejnění názoru na rozhodnutí soudu i v případě, obsahuje-li kritiku, dále pak ochranu veřejnosti před uvedením v omyl, a to jak soukromou osobou, tak i organizací, přičemž komise posléze konstatuje, že „svoboda projevu je veřejný zájem sám o sobě“. Naše žurnalistická branže se však domnívá, že pravidla hry jsou pevně nastavena, a pak lze snadno zjistit, zda byla porušena. Nějaké veřejné debaty považuje proto za bezúčelné a škodlivé – bohužel i z ideologických důvodů - to se píše v jednom podkladu naší novinářské etické komise.

O tom, jak se často stírají rozdíly mezi komerční (marketingovou) a žurnalistickou informací, jak dochází ke konfliktům se zaměstnavateli – vydavateli médií a jejich redakcemi či redaktory, jak právo či legislativa v této oblasti pokulhává za vývojem (což je typicky český jev už od počátků 90. let nejen v žurnalistice, ale v celé naší společnosti a politice zejména), zasvěceně hovořila Svatava Navrátilová, která vyučuje mj. na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a brněnské Masarykově univerzitě.

Pozoruhodný příspěvek do diskuse vnesla Marta Bystrovová (Švagerová) z Lidových novin „o etických souvislostech redigování“, a tím také o metodických a organizačních a vzájemně nepropojených vztazích mezi editory a tvůrci novinových či časopiseckých textů, kteří pociťují často i znehodnocení své práce. Měly by je řešit samotní vydavatelé a jejich redakce. Je docela běžné, že píšící redaktor s hrůzou otevírá noviny či časopis, aby zjistil nejen jazykové, stylistické, ale i věcné prohřešky, jichž se v rychlosti dopustil (při krácení textu či střihu obrazu) právě editor listu, či režisér rozhlasové nahrávky nebo televizního zpravodajství. V novinách a médiích vůbec často veřejnost postrádá rubriky oprav, doplňků a ohlasů, za něž by se však žádný mediální prostředek neměl stydět.

Co říkají k etice některé novinářské osobnosti? Jitka Obzinová, vedoucí redakce Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu, nepochybuje o vštěpování pravidel etického kodexu. Zapomíná se – anebo není prostě čas v tom denním shonu – diskutovat zejména s mladými novináři. Ti by měli být přece dostatečně vybaveni svým předchozím studiem. Jenomže právě absolventi žurnalistiky z univerzit se do rozhlasu mnoho nehlásí, téměř většina z nich šilhá rovnou po televizi, a pak pro ty, kteří přicházejí z různých míst, není nikdo, kdo by se jim měl věnovat.

Milan Fridrich, vedoucí zpravodajských pořadů České televize, uvedl, že zde mají na 40 stranách žurnalisté popsáno, jak se mají chovat v určitých situacích, ale někdy se praxe od teorie hodně vzdaluje. Je to dáno mj. i mediální expanzí, vznikem nových a nových médií, konkurencí mezi nimi navzájem, přičemž by měla naopak existovat polemika mezi nimi. O žádné takové není nic známo. Připomínat zkušenosti z britské BBC je zavádějící: nemáme za sebou staletou tradici, staletími zažitá práva, nejsme žádnými Angličany a také tu žádné Angličany nemáme, promlouváme k našim lidem, vágní jsou otázky tolerance a naproti nim úzkostlivé hlídání a obavy.

Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery otevřeně přiznává, že v redakci žádná pravidla nemají. Profese má nějaký řád, ale nutno počítat s tím, že mediální systém je stále ve vývoji. V redakci se diskutuje nad obsahy článků, ale dbá se na zachování vlastního stylu a způsobu jednotlivců, oceňuje se odvaha pouštět se do tabuizovaných témat. Přitom každý je si vědomý, že novinářské povolání je náročné, velice riskantní a čím náročnější žurnalistika, tím je i větší riziko chyb.

Komentátor Miloš Čermák se přimlouvá, aby se média dokázala přiznávat k chybám, kterých je ve všech novinách stále mnoho. Vyslovuje provokativní otázky, koho že z lidí zajímá etika? Syndikát novinářů snad začne asi fungovat, až se i u nás ocitne první novinář ve vězení. Na svoji širší otázku se mu nedostává odpovědi, ačkoliv je na konferenci zastoupeno hned několik vedoucích funkcionářů Syndikátu novinářů ČR, včetně jeho předsedy (užitečnou činnost etické komise, snad jedině systematicky fungující, nutno z té otázky vyjmout).

Ivana Šuláková z Českého rozhlasu v Ostravě má rozporuplné zkušenosti z regionální žurnalistiky. Pronikají do ní osobní vazby novinářů a politiků, novináři jsou často mluvčími politických stran, o nějaké nezávislosti lze jen s obtížemi hovořit, jestliže jsou dokonce novináři doslova „hlásnou troubou“ radnice města či obecního zastupitelstva, a vůbec nejotřesnější je skutečnost, když se z novináře stává „obchodník“, který shání reklamu a o nějakém střetu zájmů nechce slyšet. Mezi novináři je značný pohyb, většina z nich po určitém čase a získání užitečných kontaktů stejně odchází do „píár agentur“ (Public Relations – informační oddělení podniku organizace či agentury pro styk s veřejností), kde mohou své nabyté novinářské zkušenosti využít za mnohem výhodnějších platových a jiných podmínek. Proto jsou v našich médiích vidět stále nové a nové tváře.

Třebaže konference na Syndikátu novinářů ČR skončila ve zmatení jazyků, někdy ostrých (ale vždyť jazyk je snad jediný nástroj, který se stálým užíváním ostří), neměla by nikdy skončit trvalá diskuse o etice, morálce a svědomí našich žurnalistů a jejich médií. Užitečná bude tehdy, až se do ní zapojí širší veřejnost. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 06. 2008.