Literatura – Zábava
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Luděk Ťopka: Tajemný B. G.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy.
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Miloslav Švandrlík: VZPOMÍNKA NA NERU / NEMĚL NÁROK
„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem. „Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich. „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.
Jitka Dolejšová: Lístky do divadla / Játrové knedlíčky
„Tak co tomu říkáš?“ Markéta z tašek vytahovala mouku, vajíčka, zeleninu a maso a skládala je na kuchyňský stůl. „Těm lístkům do Národního? Že se tvoje máma plácla před kapsu.“ Bořek seděl před obrazovkou a přepínal kanály. „Já už nebyla v divadle, ani nepamatuju“, vzdychla Markéta a třídila nákup - maso do mrazáku, mouku do spíže, vejce do lednice.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (1)
Proplétá se dýchavičný autobus městskými ulicemi. Veze lidi sedící, veze lidi stojící. Ukázkové obsazení - staří, nemocní a těhotné ženy sedí, mládež a zdravě vyhlížející cestující stojí. Zastávka. Mladší tělnatá dáma se vrhá k poslednímu volnému dvousedadlu. Ukořistila jej a uvelebila se. Tělo zabírá půldruhé sedačky. Vedle těla kabelka. U kabelky igelitka. V igelitce rohlíky a koláče.
Miloslav Švandrlík: Pec nám spadla
Pec nám spadla. Samozřejmě ne v paneláku, ale na chalupě. Jenomže starý pecař nebyl doma. Byl na hřbitově. Už čtyřiatřicet let. Na pece, krby a udírny je u nás Bláha. Kdekdo mu nadává, dvakrát už mu nařezali, ale on se nedá odradit. Je to prostě jeho hobby. Přišel dobře naladěn a dokonce si prozpěvoval „Dobrá pecka na zimu, niema každý perinu.“
Vladimír Kulíček: Pohřben zaživa!
Druhý den, když jsme přišli, pobíhal již pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrůzu jsem ještě nezažil! Probudil jsem se někdy v noci, ležím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoře prkno! Proboha, pohřbili mě zaživa!! Hlavou mi proběhlo líčení hrůz z různých románů, s nelidským utrpením těch, které nedopatřením nebo záměrně pohřbili zaživa.
Ivan Kolařík: Jak jsem se stal prodavačem kol
Další příležitost, kterou jsem s vděkem uvítal, je možnost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstřih, když je posazuji na sedadla kol a snažím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze příjemnou proceduru s krasavicemi co možná nejvíce prodlužuji, drže přední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad řídítky s ňadry přímo před mým nosem.