Literatura – Zábava
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Miloslav Švandrlík: VZPOMÍNKA NA NERU / NEMĚL NÁROK
„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem. „Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich. „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.
Jitka Dolejšová: Lístky do divadla / Játrové knedlíčky
„Tak co tomu říkáš?“ Markéta z tašek vytahovala mouku, vajíčka, zeleninu a maso a skládala je na kuchyňský stůl. „Těm lístkům do Národního? Že se tvoje máma plácla před kapsu.“ Bořek seděl před obrazovkou a přepínal kanály. „Já už nebyla v divadle, ani nepamatuju“, vzdychla Markéta a třídila nákup - maso do mrazáku, mouku do spíže, vejce do lednice.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (1)
Proplétá se dýchavičný autobus městskými ulicemi. Veze lidi sedící, veze lidi stojící. Ukázkové obsazení - staří, nemocní a těhotné ženy sedí, mládež a zdravě vyhlížející cestující stojí. Zastávka. Mladší tělnatá dáma se vrhá k poslednímu volnému dvousedadlu. Ukořistila jej a uvelebila se. Tělo zabírá půldruhé sedačky. Vedle těla kabelka. U kabelky igelitka. V igelitce rohlíky a koláče.
Miloslav Švandrlík: Pec nám spadla
Pec nám spadla. Samozřejmě ne v paneláku, ale na chalupě. Jenomže starý pecař nebyl doma. Byl na hřbitově. Už čtyřiatřicet let. Na pece, krby a udírny je u nás Bláha. Kdekdo mu nadává, dvakrát už mu nařezali, ale on se nedá odradit. Je to prostě jeho hobby. Přišel dobře naladěn a dokonce si prozpěvoval „Dobrá pecka na zimu, niema každý perinu.“
Vladimír Kulíček: Pohřben zaživa!
Druhý den, když jsme přišli, pobíhal již pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrůzu jsem ještě nezažil! Probudil jsem se někdy v noci, ležím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoře prkno! Proboha, pohřbili mě zaživa!! Hlavou mi proběhlo líčení hrůz z různých románů, s nelidským utrpením těch, které nedopatřením nebo záměrně pohřbili zaživa.
Ivan Kolařík: Jak jsem se stal prodavačem kol
Další příležitost, kterou jsem s vděkem uvítal, je možnost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstřih, když je posazuji na sedadla kol a snažím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze příjemnou proceduru s krasavicemi co možná nejvíce prodlužuji, drže přední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad řídítky s ňadry přímo před mým nosem.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?
Vladimír Kulíček: Vincek hledá peníze
Vincek Cíců není hlava. Jistě rozumíte: Na absolvování základní školy spotřeboval skoro dvakrát tolik času, než kolik je ho obvykle potřeba. Seznam jeho zaměstnání by počtem mohl konkurovat výčtu biblických jmen. Jeho zaměstnanecká promiskuita však nebyla způsobena jeho leností, neochotou nebo nepřizpůsobivostí.
Miloslav Švandrlík: Muž s mapou
Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - “Ach synku, synku, oral-li jsi,”
Tatínek se smířil s tím, že místo na “hnojárnu” chci jít mermomocí studovat na divadelní fakultu. Maminka, s pomocí tety Fé, ho také dokázala zvrtnout, když mu připomněla, že vlastně naše rodina nikdy neměla k uměleckému projevu daleko. Tatínek nakonec prohlásil, že než se přihlásím ke zkouškám na DAMU, musím mít patřičnou přípravu od nějakého slavného herce.