Literatura – Zábava
Jitka Dolejšová: Lístky do divadla / Játrové knedlíčky
„Tak co tomu říkáš?“ Markéta z tašek vytahovala mouku, vajíčka, zeleninu a maso a skládala je na kuchyňský stůl. „Těm lístkům do Národního? Že se tvoje máma plácla před kapsu.“ Bořek seděl před obrazovkou a přepínal kanály. „Já už nebyla v divadle, ani nepamatuju“, vzdychla Markéta a třídila nákup - maso do mrazáku, mouku do spíže, vejce do lednice.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (1)
Proplétá se dýchavičný autobus městskými ulicemi. Veze lidi sedící, veze lidi stojící. Ukázkové obsazení - staří, nemocní a těhotné ženy sedí, mládež a zdravě vyhlížející cestující stojí. Zastávka. Mladší tělnatá dáma se vrhá k poslednímu volnému dvousedadlu. Ukořistila jej a uvelebila se. Tělo zabírá půldruhé sedačky. Vedle těla kabelka. U kabelky igelitka. V igelitce rohlíky a koláče.
Miloslav Švandrlík: Pec nám spadla
Pec nám spadla. Samozřejmě ne v paneláku, ale na chalupě. Jenomže starý pecař nebyl doma. Byl na hřbitově. Už čtyřiatřicet let. Na pece, krby a udírny je u nás Bláha. Kdekdo mu nadává, dvakrát už mu nařezali, ale on se nedá odradit. Je to prostě jeho hobby. Přišel dobře naladěn a dokonce si prozpěvoval „Dobrá pecka na zimu, niema každý perinu.“
Vladimír Kulíček: Pohřben zaživa!
Druhý den, když jsme přišli, pobíhal již pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrůzu jsem ještě nezažil! Probudil jsem se někdy v noci, ležím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoře prkno! Proboha, pohřbili mě zaživa!! Hlavou mi proběhlo líčení hrůz z různých románů, s nelidským utrpením těch, které nedopatřením nebo záměrně pohřbili zaživa.
Ivan Kolařík: Jak jsem se stal prodavačem kol
Další příležitost, kterou jsem s vděkem uvítal, je možnost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstřih, když je posazuji na sedadla kol a snažím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze příjemnou proceduru s krasavicemi co možná nejvíce prodlužuji, drže přední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad řídítky s ňadry přímo před mým nosem.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?
Vladimír Kulíček: Vincek hledá peníze
Vincek Cíců není hlava. Jistě rozumíte: Na absolvování základní školy spotřeboval skoro dvakrát tolik času, než kolik je ho obvykle potřeba. Seznam jeho zaměstnání by počtem mohl konkurovat výčtu biblických jmen. Jeho zaměstnanecká promiskuita však nebyla způsobena jeho leností, neochotou nebo nepřizpůsobivostí.
Miloslav Švandrlík: Muž s mapou
Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - “Ach synku, synku, oral-li jsi,”
Tatínek se smířil s tím, že místo na “hnojárnu” chci jít mermomocí studovat na divadelní fakultu. Maminka, s pomocí tety Fé, ho také dokázala zvrtnout, když mu připomněla, že vlastně naše rodina nikdy neměla k uměleckému projevu daleko. Tatínek nakonec prohlásil, že než se přihlásím ke zkouškám na DAMU, musím mít patřičnou přípravu od nějakého slavného herce.
Miloslav Švandrlík: Spravedlivý muž Pelouch
Potkat Peloucha s rybářským náčiním byla rozhodně událost. Asi jsem nedovedl dostatečně potlačit údiv, protože známý hromotluk se pojednou zastavil a obšťastnil mě úsměvem. „S fotbalem je konec,“ oznámil mi, „a na hřišti mě už nikdo neuvidí.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (17)
Jel jsem podél pobřeží na sever a byl sám se sebou maximálně spokojen. Za rok a dva měsíce jsem se naučil v Sydney celkem slušně anglicky, vyučil zlatníkem, měl svoje auto a jel za dobrodružstvím. Co více jsem si mohl přát? Připadal jsem si ovšem více jako kovboj než zlatník. Na hlavě jsem měl slaměné sombrero, za pasem nůž na házení, který jsem celkem slušně ovládal a vzadu v autě pár věcí na campování.
Libuše Čiháková: Myší problémy
Moje kamarádka Dana se snad nebojí ničeho. Od jara do podzimu žije na samotě u lesa úplně sama, a klidně, třeba o půlnoci, jde ven se psem. Všichni se jí obdivujeme. „Moc mě nechvalte,“ říká. „Kdybyste věděli, co se mnou dokáže udělat sebemenší myška! Jenže není divu. Kvůli ní jsem se předčasně narodila, vdala a málem rozvedla."
Ivan Kolařík: Další štace po světě - Jak přežil jsem přistání
První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě, spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili a džínsách. Ten se ztěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závěru, že tento let nemůže dopadnout dobře.