Literatura – Zábava
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Rochefoucalda a Senecy
Rozum neumí příliš dlouho hrát úlohu srdce. Slabost je jediná chyba, kterou nemůžeme napravit. Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí. Spory by netrvaly tak dlouho, kdyby byla chyba jen na jedné straně. Tělesná práce osvobozuje od duševních bolů. Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho ten druhý přestal milovat. Zdravý lidský rozum nepřisuzujeme téměř nikomu, leda tomu, kdo je našeho mínění. Zklamat se není taková hanba, jako nedůvěřovat.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (15)
Teď, co každý dělal na jiné stavbě, stal se problém auta akutní. Franta s ním jezdit nemohl a já jsem pochopitelně jezdil, takže jsme se začali přít i o benzín a bylo dost těžké odhadnout moji spotřebu, společnou a jen Frantovu spotřebu, protože já jsem se bránil tím, že když ho někam vezu, není to moje spotřeba, ale jenom jeho.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (13)
S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu.
Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Luděk Ťopka: Tajemný B. G.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy.
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Miloslav Švandrlík: VZPOMÍNKA NA NERU / NEMĚL NÁROK
„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem. „Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich. „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.