V jednom okresním městě žil Franta Kabeš. Houslista. Říkali mu Paganýny. I když hrál daleko hůře než Paganini. Přesto byl Franta Kabeš nejlepším houslistou v baráku. A to měl ten barák šest poschodí!
Každý den po práci si Franta ty housle strkal pod bradu, zatímco sousedé na něj ze všech stran bouchali a volali, aby si je už konečně strčil někam jinam. Bylo to však marné. Nevraživost sousedů narážela na Frantovu houževnatost, píli a vytrvalost, a bylo proto nemožné řešit situaci po dobrém. Jednoho dne, když se barákem opět rozléhaly trosky Ševčíkovy etudy č. 15, dozrálo v Koryčánkovi ze třetího patra přesvědčení, že takovéhle umění nemůže být nezbytnou součástí zdravého duševního života kulturního člověka, že nás proto také nemůže ani obohacovat a naplňovat vírou v lepší svět a sloužit tak k dorozumívání mezi národy, ale že ten houslista ze druhého patra je pěknej vůl. A tak se jednoho dne ozval u Kabešů zvonek. Hraný Ševčík utichl, protože hrající Kabeš musel jít otevřít. Za dveřmi stál Koryčánek. Interpret stanul zcela náhle tváří v tvář svému posluchači, který nevypadal, že by přišel požádat o přídavek. Měl pěkně prokrvený obličej, pod nosem brýle s chybějícím levým sklem, ve vousech zbytky špaget po milánsku a v ruce úplně nový hříbeček na látání ponožek.
„Nevadí vám to, že hrajete na housle?“ sykl Koryčánek místo pozdravu.
Než však stačil Paganýny odpovědět, ozval se z pátého patra křik, že to tam nahoře někdo tak nenechá, jestli toho ten houslista dole hned nenechá, a že to požene vejš, jako!
Lidé se sbíhali a hlasitě souhlasili, a že prej to takhle dál nejde, když to tomu Kabešovi nejde, a to by tak hrálo, aby se tady hrálo. Jen nahluchlý keramik Buba neříkal nic, protože nebyl doma, a ještě k tomu bydlel úplně v jiném baráku.
Tak byl Kabeš svými sousedy postaven před dvě základní možnosti. Buď toho hraní okamžitě zanechá, to byla ta první možnost, nebo uvidí. To byla ta druhá možnost. Franta však hrál dál, jako by se nechumelilo. Stal se součástí kolaudačních závad, které obyvatelům baráku znesnadňovaly bydlení. Zrovna tak, jako netěsnící okna, či vyboulené linoleum.
Jednoho dne však Kabeš se svými produkcemi nečekaně přestal. Z ničeho nic. Napřed z toho byly po baráku rozpaky, potom úleva a hned nato veliká radost. Jenomže následovaly znovu rozpaky, protože Franta po několika dnech zase začal. Jako by si na té trnité cestě za uměním jenom na chvilku sedl na patník.
Venku už byl pomalu podzim a tažní ptáci houfně opouštěli město. Nebylo tak jisté, zda prchali jenom před blížící se zimou. A tak, zatímco Ševčíkovu etudu č.15 náhle vystřídala šestnáctka, semkli se sousedé kolem domovního důvěrníka. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázaly jedny housle za 920 Kč sblížit družstevníky šestipatrového domu.
Jak celá ta záležitost s houslistou v domě dopadla, už nevíme. Jisté však je, že se titulek KABEŠ - housle zatím na plakátech nikde neobjevil. Že by se těm spolunájemníkům přeci jenom nakonec podařilo potenciálního virtuosa umlčet? Možná. Nevíme. Stojí však za úvahu, že by měl být do každého domu umístěn bytovou komisí jeden začínající muzikant - rušič. Ten totiž brzy zařídí, že se sousedé v domě lépe poznají, stmelí a vytvoří si tak vlastně podmínky pro dobré sousedské klima v celém domě. Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 09. 2006.