Barbara Semenov: Vale, Waldo!
Je osmnáctého června 2009 a na Smetanově nábřeží jemně sněží pyl kvetoucích lip. Míjím dlouhý zástup neznámých lidí čekajících na veřejný vstup do prostor pražského Žofína. Přijeli ze všech koutů vlasti, aby se rozloučili se zpěvákem, jehož písně se staly součástí jejich životů. Se zpěvákem se přirozeně neznali osobně, nezúčastnili se smutečního obřadu, ze kterého jsem právě odcházela, přesto byl Waldemar jejich, podobně si jej přisvojili čeští emigranti po celém světě – Matuška zosobňoval češství v tom nejlepším slova smyslu.
Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (3)
Našim legislativcům se při formování médií v Československu zalíbila zejména francouzská devítičlenná řídící rada. Říkají jí tu: Nejvyšší audiovizuální rada, v originále Conseil Seperieur de Audiovisuel. Čili CSA. Devět mužů a žen jmenují předsedové senátu a národního shromáždění a prezident republiky. Tedy každý po třech.
Sázecí fond
Pokud jsem názvem článku navnadila hazardní hráče, omlouvám se. Na mysli mám sázení stromečků. Nějak se nám ve Zruči množí touhy občanů zvěčnit se pro potomstvo zasazením nějakého stromu někde po městě.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (32)
Tak to bylo zhodnocení mého opravdu kvalitního kulturního vyžití počátkem mých studií. V dalších letech, tedy v druhé polovině let padesátých, těch divadelních představení trochu ubylo, ale zato přibylo návštěv kin, tanečních kaváren a jazzových koncertů. Místo slovutných scén přišly na řadu skvělé obnovené hry Voskovce a Wericha v divadle u Nováků, které často měnilo své jméno.
Marta Urbanová: Moskva
Je kousek po Sametu u nás a letíme s manželem do Moskvy. Na Šeremetjevu čekal taxík a odvezl nás do centra, kde se nachází hotel Český dům. Sotva jsem vstoupila na schodiště, zaujal mě lustr. Impozantní skvost našeho sklářského umění a důvtipnosti procházející poschodími. Vystupovala jsem schod za schodem, oči upřené na tu hru světla prostupující a lomící se v každém dílku.
Eduard Světlík: Čtyři historky
Dvě stránky před dokončením knižního překladu z němčiny se mi porouchal počítač. Přesněji řečeno: počítač běžel jako obvykle, jen na obrazovce monitoru se dělo něco nepatřičného. Vyskočila tam najednou tabulka Vlastnosti a přes ni se nedalo přejít dál. Šla jen zavřít. Když jsem pak klikl na kteroukoli ikonu na ploše, tabulka se objevila znovu.
Ondřej Suchý: Leptokarie bez Savvase Vojatzoglu
Dva dny po té, co Vrchní soud v Praze po více než osmi letech rozhodl o tom, že práva na loutky Spejbla a Hurvínka patří definitivně ředitelce Divadla S+H Heleně Štáchové, zemřel večer 13. května 2006 malíř a keramik SAVVAS VOJATZOGLU (69), mimo jiné též spoluautor plastiky postaviček Spejbla a Hurvínka, která stojí v Kopeckého sadech v Plzni. Zatímco Spejbl s Hurvínkem vyhráli, Savvas Vojatzoglu prohrál. Leptokarie a leží nedaleko Soluně.
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (8)
Co k tomu dodat? Je to aktuální stále, třeba se kulisy a kostýmy trochu změnily. Snad jen to, že Čapkova víra ve „vzdělaný evropský západ“ měla za pár let po napsání tohoto textu vzít za své; začátku pádu této víry se Čapek, bohužel, ještě musel dožít a poznat trpkost pravdy. Už se nedožil protektorátu ani pozdějších bouřlivým změn, nemusel poslouchat z Londýna za války z rozhlasového vysílání ono Lockhardovo neslavné „Dobrou noc a pevnou naději!“
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (4)
V posledních dnech se na elektronických stránkách Pozitivních novin a v dalších médiích rozrůstá diskuse na téma „ blbá nálada“. Tento termín je podle mne pojmenováním a konstatováním něčeho obtížně definovatelného. Když člověk řekne, že má špatnou náladu, vyplývá z toho, že mu něco chybí, že postrádá pohodu a vyrovnanost.
Jan Řehounek: Tisíciletá lípa vzpomíná
Zavřel jsem oči… a najednou, jakoby zevnitř ze včelího koncertu, slyším zcela zřetelný tichounký hlas: „Vítám tě, poutníku!“ Zmateně se rozhlížím, nevidím nikoho a přece slyším, jak slova vycházejí odkudsi zevnitř, z dutiny vykotlaného kmenu prastarého stromu či ještě výš, ze silných větví rozmáchlých k modré obloze.
Stanislav Rudolf: Jeden akr na Měsíci
Před několika dny jsem slavil narozeniny. A při nich si mimoděk vzpomněl na povzdechnutí komika Josefa Fouska, který si v jedné své úvaze moudře povzdechl: „Rád bych věděl, kterej blbec vynalezl kalendář!“ Pochopitelně, že právě kalendář nám neúprosně, někdy až nelidsky, připomíná, jak nám ten čas běží. Pro mne je proto drobnou útěchou zjištění, že děti stárnou, narozdíl od nás, rychleji.
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (11)
Nechci upřít nic památnému říjnovému dni roku 18; nemíním jej prohlásit za pouhou procházku po Václavském náměstí. Byl to převrat, jak stojí v knize psáno; konec staré monarchie a vznik nové republiky není žádná procházka a tento státní převrat vyl onoho dne proveden se všemi náležitostmi. Byl to docela řádný a historický převrat; ale byla to také revoluce?
Milan Dubský: Ani po hvězdách ani po horách, nýbrž po lidech
Po několikaletém pobytu v Kanadě, kde, ač našla plné porozumění a pohostinnost této země, se necítila šťastná, se usídlila ve Švýcarsku. Jezdí do rodné Prahy, kde vydává své knihy. Cítí se být Evropankou. Nedávno vyšlo druhé vydání její krásné knihy Vltavěnka. V seznamu jejích knih jsou díla další.
Antonín Siuda: Není nad kouření!
V kterémsi časopise psali, že Číňané, kteří plivnou na zem a jsou při tom přistiženi, dostávají vysokou pokutu. Je to jistě velmi potřebné opatření – a mělo by platit i jinde. Je těch Číňanů více než miliarda. Pokud by si každý uplivnul na zem pětkrát denně, dělá to pět miliard plivanců, více než jeden a půl bilionu plivanců ročně.