Publicistika – Komentáře
Jitka Vykopalová: „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti výprasku dětí?"
Rodiče zásadně věřili a důvěřovali učitelům a spíše ještě řekli na třídních schůzkách, pokud dítko bude zlobit, klidně ať dostane pohlavek nebo trest, který si zaslouží, že učitel má od nich plnou podporu. Poslouchat se musí. Vždyť to tak na světě chodí – dítě poslouchá rodiče a učitele, zaměstnanec svého šéfa, pacient lékaře, voják svého velitele… to vytváří pořádek a řád ve společnosti.
Pavel Loužecký: Oni si to již uvědomují....
Na jednu stranu mám radost, že se na toto "naše pozitivní" téma konečně mluví na státní úrovni (i když bohužel ne té naší), ale na druhou stranu mám dojem, že všichni ti lidé, kteří nešetří ostrými výrazy z komunistického slovníku, stále ještě pořádně nechápou, co v zákulisí opravdu jde.
Pavel Loužecký: Proč se vracíme k hodnotám
Kdykoli vedu s kýmkoli řeč na téma Pozitivní noviny, pokaždé se dostanu k momentu, kdy musím dotyčnému vysvětlovat, čím jsou (podle mého názoru) PN zvláštní. Pominu-li ono pozitivní či - jak to vtipně nazval jeden blogista - cukrkandlové zaměření těchto atypických novin, pak jednou z jejich nejdůležitějších zvláštností je bezesporu fakt, že se v nich vracíme velmi často ke kvalitním článkům, které jsou již dlouho v archívu.
Miroslav Sígl: Demokracie ano – ale Masarykova humanitní
Letošní 70. výročí úmrtí zakladatele našeho státu a jeho prvního prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka se stalo pro media, občanská sdružení a společnosti, školy a tím vlastně pro celou naši veřejnost po dlouhé době opět důvodem k vážným zamyšlením. Jsou dána po dlouhotrvající diskusi o sporné a posléze schválené (rozdílem jednoho hlasu) ne vždy sociálně humanitní finanční reformě ...
Pavel Loužecký: Werich, sex a blogeři
Po přečtení titulku tohoto článku vás určitě napadne, co je to zase za blbost. Čtenář „bulvární" zajásá a okamžitě se pustí do čtení, protože to už na první pohled zavání senzací. Čtenář „realistický" maličko nadzvedne obočí a pomyslí si cosi o trojských koních. Čtenář „negativní" je už od prvního okamžiku rudý vzteky, kdo si to dovoluje spojovat pana Wericha se sexem, a čtenář „pozitivní" si řekne: Werich, to si musím přečíst, protože to bude něco vtipného - a ten zbytek snad přežiju.
Pavel Loužecký: OTEVŘENÝ DOPIS ONDŘEJI NEFFOVI
Zkusme se totálně oprostit od zástupného momentu, který jste ve svém článku v reakci na ten můj vypíchl – tj. zavedení třiatřicetiprocentní zastoupení pozitivních, neutrálních a negativních zpráv v médiích. Přiznám se bez mučení, že to byla ode mě taková malá nástražná rozbuška, která měla vyprovokovat novináře k tomu, aby na toto téma diskutovali. Pravdou však je, že to závážné na celé věci je někde úplně jinde. Proto se pokusím položit několik otázek v souvislostech, o kterých jsem před chvílí mluvil.
Blanka Kubešová: Úvaha nad Pozitivními novinami a jejich pozitivním úkolem
Na jedné straně mi srdce velí vřele souhlasit, to když večer poslouchám ony jen a jen hrůzné zprávy v médiích, na druhé si kladu otázku, zda je to správné – předkládat čtenáři jen a jen zprávy krásné a pozitivní, jako by se nic nedělo, jako bychom se procházeli růžovým sadem? Nepodobá se to až příliš „tlusté čáře“ a útěku od reality?
Miroslav Sígl: Co víme o smrti
Cožpak je morbidní, když vám umírá člověk v náručí, cožpak je morbidní loučení nad hrobem, jsou morbidní návštěvy hřbitovů, je morbidní hudba k smutečnímu rozloučení? Morbidnost hledejme v pokleslých televizních seriálech, v nichž teče každou chvíli krev, morbidní a přímo zvrhlé jsou televizní hry „zabij svého soka“, jimž propadají už děti od předškolních let, morbidní je psaní o intimnostech v souvislosti s umíráním a smrtí na stránkách bulvárního tisku.
Miroslav Sígl: Za Mladým světem a Josefem Hollerem
Spolu s mnoha dalšími pravidelnými čtenáři týdeníku Mladý svět mohu už jen vzpomínat na vynikající český týdeník, jehož první číslo vyšlo v lednu 1959 a poslední – žel – v květnu 2005. V nových ekonomických podmínkách jeho značku a archiv sloučil vydavatel Sebastian Pawlowski se společenským týdeníkem Instinkt. Budiž, ale už to není a nebude náš oblíbený Mladý svět.
Jitka Dolejšová: Aptek = Artěk
A kák ty tam papála, zeptala se mě pak po prázdninách naše ruštinářka. Óčeň plócho, odpověděla jsem stroze, protože se mi nechtělo rozebírat, že jídlo bylo opravdu mizerné. Ale aspoň jsem zhubla tři kila a cítila se skvěle. Ale to naší ruštinářce vyprávět nebudu ani česky, natož rusky. Profesorka se chytila za hlavu a spustila nezvykle česky: Neptám se na jídlo, ale jak ses do Artěku dostala?
Vladimír Nápravník: Šediny jsou výhodou
Často slýchávám, že někteří zaměstnavatelé doslova zavírají dveře před nosem uchazečům o práci jen co se dozvědí že se jedná o padesátníka, nebo nedej Bože o šedesátníka.Tento postoj je třeba odsoudit jako bezcitný a znevažující. Navíc je takovýto způsob myšlení, který počítá jenom s generací pod čtyřicet let velmi povrchní.
Podněty: Vážený pane premiére ...
VÁŽENÝ PANE PREMIÉRE, zdraví Vás tvůrčí tým o.s. PODNĚTY.CZ. Udělal jste nám velikou radost. Od prvního dne vstupu naší společné vlasti do Evropské unie se snažíme z politiků vypáčit názor na projekt internetové NÁRODNÍ DATABÁZE OBČANSKÝCH PODNĚTŮ (NDOP).
Libor Gottfried: O hákovém kříži pozitivně
V raném středověku se běžně používal i samostatný hákový kříž, snad právě proto, že šlo (také) o kříž. Najdeme ho například vyšitý na závoji sv.Ludmily (látka z 10. století). Takto samostatné hákové kříže se vyskytovaly na výšivkách i ve vrcholném a pozdním středověku, jak máme doloženo na fresce z 15. století v kostele na Proseku, kde je namalován iluzivní závěs s červenými hákovými kříži kolem původního románského oltáře v boční lodi.
Internacionála spojuje národy i Českou televizi
V neděli 29. října 2006 se rozhodla Česká televize, snad pod vlivem výročí října osmadvacátého, připomenout našemu národu dobu útlaku pod komunistickým jhem, a proto zařadila na své oba programy unikátní klenoty takřka světové kinematografie.