A kák ty tam papásla, zeptala se mě pak po prázdninách naše ruštinářka. Óčeň plócho, odpověděla jsem stroze, protože se mi nechtělo rozebírat, že jídlo bylo opravdu mizerné. Ale aspoň jsem zhubla tři kila a cítila se skvěle. Ale to naší ruštinářce vyprávět nebudu ani česky, natož rusky.
Profesorka se chytila za hlavu a spustila nezvykle česky: Neptám se na jídlo, ale jak ses do Artěku dostala?
Hm, kdo to mohl tušit, že tohle naprosto jasně srozumitelné slovíčko skrývá záludnost. A tak jsem řekla Na samaljotě i pojezdom, a další vyprávění jsem si nechala až napotom. To „potom“ je právě teď.

Prolog
Mezinárodní dětský tábor v bývalém SSSR, Artěk, byl vyhlášený tím, že se zde mohlo rekreovat a zotavovat mnoho dětí zároveň, a to ze všech sociálních vrstev. Výhodná poloha u Černého moře a způsob péče umožňovaly poskytovat ozdravné pobyty údajně s prvotřídními výsledky.
Dětský pěvecký sbor, jehož členkou jsem byla i já, čítal tehdy asi 40 dětí. To léto v roce 1975 jsme dostali nabídku na natáčení v sovětské televizi a družbu s moskevským dětským pěveckým sborem, na který navazoval třítýdenní pobyt v Artěku. Nu vot, tak pojéchali…a ocitli se v Artěku.

Nástup
První šok nás čekal při vstupní lékařské prohlídce. Svlečení do naha byl zvláště pro nás nejstarší, tehdy už čtrnáctileté slečny, dost ponižující. Lékař, který vypadal spíš jako laborant, v bílém plášti a podivné bílé čapce, nás ještě změřil a zvážil a zanesl naše parametry do připravených tabulek. Pak nás čekala prohlídka ostříhaných nehtů a kontrola, zda nemáme vši nebo jiné breberky. Další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Každý z nás vyfasoval balíček erárního oblečení, které bude údajně během pobytu měněno. Prý se tak setřou sociální rozdíly, vysvětlovali našemu sbormistrovi. A tak vykoupat a převléknout, a civilní oblečení uložit do schránek!
Nastalo dlouhé vysvětlování, že nejsme „běžné děti potřebující základní péči.“ Výsledkem bylo, že nám náš sbormistr vymohl některé privilegia, jako uložit své civilní oblečení aspoň do kufru a vzít je s sebou do ubytovny.

Ubytování
Domy, kde jsme měli strávit nezapomenutelné prázdniny, tvořil komplex čtyřpatrových paneláků. V přízemí byly místnosti k poradám a klubovny, lichá patra sloužila dívkám, v sudých byli ubytováni chlapci. Na našem holčičím 3. patře byly kromě nás také děvušky ze SSSR a děvčata z NDR a Libanonu.
Dlouhá bílá chodba. Asi desatero dveří s velkými okny po straně. Zvědavě jsme tím prvním nahlédly dovnitř. Neútulná místnost, šest kovových postelí vlevo, šest vpravo. Bílé, holé zdi. Na podlaze prošlapané linoleum neurčité barvy. Pár otevřených polic. Nějaká žena v béžové uniformě nás několikrát přepočítala. Konečně dospěla k názoru, že dvě místnosti pro 28 dívek nebudou stačit. Odpočítala první dvanáctku – a šup s námi do prvního velkokapacitního pokoje. Čtyři neprůbojné holky, které se nestačily nacpat do druhé dvanáctky, pak sdílely třetí místnost s Němkami. Ale prý s nima byla docela zábava, sdělovaly nám pak své dojmy.
Tak tohle má být náš druhý domov na celé tři týdny. Hm. Urychleně jsme ze sebe shodily erární prádlo a oblékly si plavky. Přes ně přehodit povinnou artěkovskou bílou košili, natáhnout si béžové šortky, bílou kšiltovku strčit do kapsy - a nasadit výraz vůbecnicseneděje.
Sociální zařízení - to byl jeden prostor, rozdělený dřevotřískovou deskou na část koupelnovou a záchodovou. Tu záchodovou tvořil „turecký výmysl“ - díry v zemi se šlapkami. Jednotlivé kóje byly odděleny překližkami asi metr vysokými, takže o nějakém soukromí nemohlo být ani řeči. Sprchy odděleny nebyly. Mohlo nás utěšovat jen to, že kluci měli ve svých patrech podobný komfort.
Proces ubytování se odbyl pouze tím, že jsme kufry šouply pod postele - a už nás svolávali na sraz. Před domem na nás prý netrpělivě čeká sovětský vedoucí, který dostal naši skupinu na starost. Hurá, vypadá to na první koupání!

Náš sovětský vedoucí
Již předem jsme věděli, že budeme mít sovětského vedoucího, který umí plynně pouze rusky. Ale vzhledem tomu, že ruský jazyk byl ve školách poviným předmětem už od 4. třídy, nebáli jsme se, že bychom se nedorozuměli.
Do Artěku se vedoucí nehrnuli, asi z důvodu přísného polovojenského režimu. Proto sem byli vedoucí dosazováni na základě rozkazu a odmítnutí znamenalo nám zatajené tresty.
Výjimkou byl náš vedoucí - ten se přihlásil dobrovolně.
Když jsme ho uviděli poprvé, vyprskli jsme smíchy. V předpisové uniformě vedoucích stál v pozoru a čekal, až se kolem shromáždíme. Dlouhý, vyhublý, vykulený, pavoučí ruce i nohy. Jeho pozadí bylo legračně vyšpulené. Kamarádka mi pošeptala - hele, mravenec! Přezdívka se okamžitě ujala a už našemu vedoucímu zůstala.
Ale smích nás brzy přešel. Mravenec nám sdělil, že žádné koupání nebude. Ani dnes, ani zítra. Prý je nařízeno, že si musíme nejprve tři dny zvykat na tamější klima. A rovnou nás upozornil, že na konci pobytu, tři poslední dny, nás zase čeká období bez koupání, abychom si stačili odvyknout! No to snad ne! Ale smělejší a vyspělejší holky se začaly k Mravencovi vinout jak liány a Mravenec nevěděl, kam dřív s očima. Raději nám slíbil, že se k moři aspoň půjdeme podívat. Hurá, máme z poloviny vyhráno!

Bude koupání?
Vrhli jsme se směrem, kde jsme tušily moře. Ale Mravenec nás nejdřív pisklavým hlasem a pak pronikavým hvizdem píšťalky zastavil.
To přece nejde, takhle neorganizovaně se pohybovat po areálu! Nařízení je jasné. Jednotlivci mají přísný zákaz chodit samostatně. Jediný povolený je celistvý útvar v trojstupech. Povzdechli jsme si, ale touha vidět moře byla tak silná, že jsme se jako stádečko ovcí nechali zformovat do přijatelného tvaru a vydali se k moři.
Příroda kolem byla krásná. Jehličnaté i listnaté stromy, vavřínové keře, travnaté palouky. Leč chodit bylo povoleno pouze po cestách. Ty byly asfaltované a horkem rozpálené. Přesun trval asi dvacet minut.
Moře nás zklamalo. Tedy, přesněji řečeno, to co jsme viděli. Břeh byl vybetonovaný a na nich ve čtyřech řadách poslušně seřazená dřevěná lehátka. Dvě betonová mola oddělovala „naši pláž“ od ostatních tak, že jsme přes ně neviděli. Mola vybíhala asi šest metrů od břehu a tam byla spojena lanem s plováky. Tak vznikl jakýsi obdélník, který měl být vyhrazený pro naše budoucí koupání. Zvítězily v nás primitivní pudy, a nedbajíc na hvizd Mravencovy píšťalky, urychleně jsme svlékli artěkovské košile a jen v plavkách se vrhli do moře. Mladší děti nás po chvilce váhání následovaly. Plavali jsme, cákali na sebe a řádili. Teprve za dlouho jsme uznali, že pro dnešek bylo koupání dost a opět jsme se organizovaně uspořádali do požadovaného útvaru. Mravenec se urazil a nemluvil s námi. Nám to nevadilo. Zpívali jsme nejoblíbenější písničky, a to i trojhlasně. Zpívat, to jsme uměli všichni…

Umění pozdravit
Na zpáteční cestě jsme potkali další útvar dětí. Byly rozhodně poslušnější. Na pokyn své velitelky zařvaly jednohlasem. „Vsjem, vsjem, dóbryj deň“. Mravenec na nás mávl. My jsme jen zírali, ale že bychom měli také pozdravit, to nás ani nenapadlo. Mravenec začal vysvětlovat: Když potkáme další skupinu, je nutné sborově pozdravit, a to s ohledem na denní dobu. Zaběhlý pozdrav je: „Vsjem, vsjem, dóbre útro,“ nebo „dóbrý deň“. Výjimkou je pozdrav na dobrou noc. Při večerním nástupu budeme všichni volat: „Spakojnoj noci, malčiki. Spakojnoj noci, děvušky. Spakojnoj noci vsjem“.
Co je zase tohle ? Jaké sborové pozdravy, jaké nástupy? Mravenec se jen uchichtl - Prý se máme na co těšit. Povinné nástupy budou nejen večer, ale i ráno. Linějky s veřejným ranním pozdravem ostatním skupinám, s každodenním vyvěšováním vlajky, denním rozkazem, rozcvičkou. V sedm hodin !
To už se v nás vzbouřilo všechno a stali se z nás rebelové.
Od následujícího dne bylo slyšet naši skupinu, jak odpovídá na vzorné pozdravy disciplinovaným útvarům: „Vsjem vsjem, trhněte si nohou!“ Snad si dovedete představit, s jakou radostí a zadostiučiněním jsme tento pozdrav používali. Mravenec byl spokojený, protože česky neuměl ani žbleptnout. Náš vzdor jsme vyzpívávali i písničkou, kterou jsme složili. Neměla uměleckou hodnotu, ale fungovala jako přetlakový ventil našich ublížených dušiček: „Mravenec je velkej blbec, velkej blbec je Mravenec. Mravenec je velký ucho, velký ucho je Mravenec…“. Mravenec si dirigoval do pochodu a chudák nevěděl, jakou z něj máme švandu.

Další vyhraná bitva
Čtvrtý den se Mravenec rozhodl, že před polednem půjdeme hrát volejbal. Mravencovo rozhodnutí se opíralo o vládou schválené osnovy, artěkovský táborový řád, týdenní plán a denní plán, které měl Mravenec v zapsané v tlustém červeném sešitu. Ten nosil pokaždé s sebou. Se zdravým rozumem tenhle program neměl nic společného. Slunce žhnulo, horký vzduch se tetelil, a my se jen ztěžka doploužili na hřiště. Asfaltový plácek na přímém slunci v nás vyvolal další vlnu vzdoru. Otočili jsme se na místě, vzorně se seřadili, a Stáňa, která byla nejstarší, Mravencovi oznámila, že jdeme domů. „No to přece nejde“, rozčilil se. „Dostal bych pokutu, že jste před obědem na ubikaci a nesportujete!“ Nakonec rezignoval - a šli jsme se koupat. Slaná voda, ale vítězství sladké.

Koupání a opalování na povel
U moře jsme si vydobyli další privilegium. Ostatní skupiny dětí při příchodu na „svou“ betonovou pláž musely ulehnout na dřevěná lehátka na záda a opalovat se. Za pět minut se na hvizd píšťalky obrátily na břicho, následoval levý, pak pravý bok. Jako kuřata se předpisově opékaly dvacet minut, pak, opět na písknutí, se deset dětí seřadilo do zástupu, velitel je spočítal a ony se mohly deset minut koupat. Tak se všichni průběžně střídaly v opalování a namáčení. Píšťalka jim dirigovala disciplinu.
My jsme byli jako živel, a Mravenec byl na nás krátký. Šup do vody, šup z vody, opalování libovolné v čase i poloze. Jen jsme ve vodě dávali pozor na menší děti, aby se při našem dovádění příliš nenapily mořské vody.

Nástupy, nástěnky, samospráva
Na první ranní nástup jsme se dostavili, ale pořadová cvičení příliš připomínala vojenskou drezúru, a tak náš sbormistr na večerní poradě vedení tábora přesvědčoval sovětské soudruhy, že pro naše hlasy je přímo katastrofální vstávat tak brzy a ještě cvičit. Byla to od něj dost velká odvaha. Jako účastnícií tábora jsme dle předpisů podléhali táborovému řádu i vedoucím a sbormistr nesměl do ničeho zasahovat. Pro kontakt s námi měl vyhrazen pouze čas, kdy jsme měli zkoušku nebo pěvecké vystoupení. Ale dokázal to - byli jsme osvobozeni.
Na nástěnkách, které byly v hojném počtu po chodbách ubikace vyvěšeny, byly zveřejněny společné fotografie jednotlivých dětských skupin. Na té naší fotce bylo zajímavé, že jsme se tam úplně všichni mračili a šklebili. Na truc všem. Však jsme se tak domluvili, když nám sdělili, že společné fotografování proběhne v 6:30. Aspoň jsme se pomstili. Fotografovi i Mravencovi.
Vyhnuli jsme se i takovým důležitostem, jakou bylo zvolení výboru a samosprávy, volba předsedy a místopředsedy naší skupiny, Ani nás nenutili vydávat vlastní časopis, což byla opravdu vymoženost.

Jídlo !?
Strava v Artěku - to byla kapitola sama pro sebe. Jídelna byla dlouhá přízemní budova, dřevěné stoly, nestabilní lavice, které se nám mstily zapichováním třísek do těch částí těla, na kterých se obvykle sedí. Hliníkové talíře, místo příboru jen lžíce. Jídlo bylo fádní. K snídani buločka (žemle), k obědu bramborová kaše a kousek mletého masa z bůhvíčeho. Večeře podobná. Od druhého dne jsme téměř nejedli, protože Simona objevila v kaši mrtvého švába! To přešla chuť na jídlo i Bohouše, který měl apetit jinak pořád.
Jedinou záchranou pro nás tak zůstala ruská zmrzlina, kterou jsme měli každý den po obědě. Ale při pátečních kontrolních váženích na tamějších ošetřovnách se stále ozývalo: „Pochudila na dva kilo, pochudil na tri kilo…“ Hublo se opravdu parádně! Jen grafy váhového přírůstku v naší skupině nedávaly důvod k přílišnému optimismu. Až se bude ozdravný pobyt vyhodnocovat, bude jim česká skupina kazit průměr…

Další program
Dostali jsme se dokonce i na pár výletů - výstup na blízkou horu, výlet do Sozopolu, prohlídka přístavu, vyjížďka lodí. Několikrát jsme zpívali na večerních veřejných vystoupeních. To nás drželo. Byli jsme celkem dobrá parta a společně jsme se povzbuzovali, když se někomu začalo příliš stýskat.

Hurááá, odjezd !
Nakonec se překulily i ty tři dlouhé týdny. Poslední večer jsme se ještě vykoupali v moři (odvykací dny pro nás neplatily), ráno proběhla výstupní kontrola, vážení, měření, dezinfekční koupel - a nasedáme do autobusu. Ten nás odveze do Moskvy a pak už Iljušinem zpátky domů, k rodičům. Jak moc jsme se těšili!!! Mravenec zamáčkl slzu dojetí, prý se mu bude stýskat. To nám asi ne…

A je to všechno čistá pravda? Kdoví. Lidská paměť už je taková. Něco zapomene, něco upraví nebo přimyslí. A Čas jí v tom vydatně pomáhá. Uhladí vzpomínky jako voda oblázky, zůstanou jen útržky a pár zažloutlých fotek v krabici od bot. 

 OHLASY NA ČLÁNEK

2 / Josef Vondryska, 2.3.2007

Asi v roce pětapadesát byla  celá naše škola  shromážděna do tělocvičny, kde se s námi měla dělit s dojmy pionýrka, která prošla Artěkem. Údajně vyhrála pobyt v lágru sběrem papíru, ale z vyděšeného výrazu holčiny bylo možno vyčíst, že výhra asi vypadá jinak. Pravděpodobně i rodičové pomohli dcerušce papír shánět a tím dívčinu potrestali. Besedu vedl doprovázející činitel, a také odpovídal na většinu dotazů. Hlavní aktérce besedy pak byly ponechány otázky zajímající se o slanost moře a jestli jí nebylo blbě v letadle a jestli jsou v letadle opravdu ty pytlíky na zvracení. Beseda trvala asi hodinu, a to už otázky kladli kantoři, kterým  odpovídal soudruh z doprovodu. Paní Dolejšová, možná by stálo za úvahu iniciovat setkání postižených Artěkem.
Josef Vondryska

3 / Vladislav Neužil, 3.3.2007 

Četl jsem článek pani Jitky Dolejšové i ohlas na tento článek od pana Ondřeje Suchého. Jsem také jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin (PN) a nemohu si proto nechat svůj názor na oba příspěvky pro sebe. Mezi oběma autory je značný věkový rozdíl a tím i jejich pohled a vzpomínky na dobu minulou. Pokud pan Suchý dokáže ze svých vzpomínek „vytěsnit“ ty nepěkné, je to šťastný člověk. Všichni to nedokážeme. Psát o „mizerii“ v bývalém SSSR a to ještě s vtipným nadhledem, byl podle mne dobrý nápad. Paní Dolejšová  se o tento dojem (čtrnáctileté dívenky) chtěla podělit se čtenáři PN. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že o tehdejší době je zbytečné psát a že všichni o ní víme své. Myslím, že všichni ne.
Psát do PN jen samé pozitivní zprávy bylo možná zbožné přání zakládajících členů PN. Čas však ukázal, že mnohdy i příspěvek se zdánlivě negativním sdělením dokáže pozitivně oslovit řadu čtenářů.
Vladislav Neužil

4 / Eva Střížovská, 3.3.2007

Úvodem připomínám, že nemohu ani cítit jakoukoliv totalitu, že mám ráda svobodu, aby si snad někdo nemyslel, že bráním sovětský režim... Ale: Stejně jako Ondřejovi Suchému se mi článek nelíbí, resp. nevím, co tím aurtorka chtěla říct. Že byly parta puberťaček, které chtěly vzdorovat za každou cenu? Že je měly místo zadarmo do sovětského Artěku odvézt za drahé peníze třeba na Havaj? Že měly dívky přiděleného vedoucího? To měl přece každý skautský tábor včetně rozcviček a určitého řádu. Že tam byl orientální záchod? Takový jsem potkala před lety v civilizované Paříži, no a co? Jiná kultura... Že jim nechutnalo jídlo? Přiznám se, že mi taky všechno v různých zemích při mém cestování nechutná, v Americe mi například nechutnají hamburgry, i když se po nich celá Amerika může umlátit. Zase - jiná země, jiné jídlo a navíc - chudší země, chudší jídlo.
Že tam našly švába? Ha, ať se autorka jde někdy v noci kouknout do krčské nemocnice - pro šváby zvané rusy tam není kam šlápnout (pardon, to jsem zažila před několika lety, možná už jsou vyhubeni nějakou chemií). Švábů a jiných brouků je také plno v Americe, v té jižnější, stejně tak jako  v Austrálii vám dokonce občas přistane otevřeným oknem do bytu létající šváb zvaný hezky česky kokrouč.
Pozitivního bych na tom článku snad našla jen to, že si autorka může pochvalovat, že takovéto zážitky považuje za něco mimořádného. Stručně - její starosti a Roschildovy peníze, to by bylo!
Eva Střížovská

7 /  Jiří Vlastník, 5.3.2007

Příliš mnoho posthrdinů
Právě dopisuji knihu o našem skvělém komikovi. Pouštím si k práci jako obvykle nahrávky W + V + J. Muziku i slovo mluvené, které je vesměs moudré, srandovnaplné a hlavně má glanc, jak říkával Jan Werich. Na rozdíl od článku o kdysi populárním pionýrském táboru Artěk. Koukám, že se v PN na toto téma rozvinula diskuse.
Též přispívám, byť se mi od těch třech pánů příliš nechce. Ano, ten článek se mi hrubě nelíbí a dost mi pokazil náladu. Řekněme svou nemoudrostí, abych jiným výrazem neurazil. Rozhodně nemyslím, že by se o těchto věcech nemělo psát, či stále natírat různé jevy na východ od našeho civilizačního ráje narůžovo. Ale – jedna věc je politika, druhá věc lid obecný, prostý, jak se říkává. Jak jsem pochopil, autorka byla pozvána do tehdejšího SSSR k přátelské návštěvě, aby se svým souborem lidem zazpívala. Bouhužel o tom jsem se v článku, určeném Pozitivním novinám nedočetl. Měli zpívat lidem, kteří nás, Čechy, přes všechnu hloupost vládců a nadřízených vždy měli rádi, jako své slovanské příbuzné. Věřím tomu, že útrapy, kterými autorka procházela, jim tam nepřichystali z nenávisti vůči zpěvačkám z Čech, prostě to tak tam chodilo. Lze to jistě kritizovat, třeba se tomu náležitě i vysmát, ale proč ne s nadhledem a humorem.
Proč proboha s onou nenávistí k ruskému národu i jazyku, která z článku přímo čiší? K jazyku, kterému se u nás stále pomalu dvacet let po sametové revoluci vysmívá kdejaký hlupák, jazyku, ve kterém byla napsána vrcholná díla světové literatury, natočeno mnoho vynikajících filmů, které mi tak chybí v záplavě těch stupidit na televizní obrazovce. Já byl samozřejmě také revolucionář. V šedesátém devátém jsem byl za protesty proti ruským tankům zbit obuškem a za focení nevhodných jevů arestován kdesi za Prahou. Ale ani tehdy jsem nezapomněl, že jsem třeba vyrůstal, jako ostatně většina ostatních v padesátých letech, na dětských knížkách ruských autorů, Nosova, Gajdara, Katajeva atd, které sice byly samozřejmě z politických důvodů hloupě protěžovány, ale které byly velice kvalitní. Než onoho článku si daleko více cením třeba režiséra Petra Kracíka, který v Divadle na Palmovce přišel počátkem devadesátých let s partou mladých herců s Dostojevským a Čechovem. V hledišti nás bylo v prvních dnech méně než herců na jevišti, během pár dnů se tam nedal sehnat lístek…
Autorka dává najevo pohrdáním tou zaostalou civilizací. Jistě, my máme dávno splachovací klosety a je to nanejvýš dobře. Rusové jsou nešťastný národ – měli své cary, Staliny a gulagy, zachytávali před Evropou nájezdy asijských hord, Evropa se jim odvděčila Napoleony a Hitlery. Bude ještě dlouho trvat, než si své věci dají do pořádku. Ti lidé však mají svou hlubokou ruskou duši, na jejímž základě vznikala skvělá, skutečně duchaplná díla ať už v oblasti hudby, literatury či výtvarného umění. Jsou hospodářsky, a z jistého pohledu i civilizačně, zaostalí. Ale nevím, nevím – když vidím, jak členové naší „vyspělé západní civilizace“, lidé, kteří kdysi stávali čtvrteční fronty na Remarqua a Hrabala, či před Semaforem, dnes měsíc po smrti nebohého Karla Svobody hltají v bulváru, co jakýsi ubožák nafotil někde v koruně jabloně, co se děje dál s paní Vendulou, když slyším, že pro značnou část obyvatel je spolu s bezduchým žvaněním v telenovelách a různých rodinných poutech právě toto jediný druh kultury, kterou jsou schopni přijmout a pochopit, nejsem si už tak docela jist naší civilizační převahou.
Mohl bych pokračovat, třeba vzpomínkou na budovatelský tábor na hoře Vitoša nad Sofií, kam jsme se spolu s dalšími studenty elektrofakulty nedopatřením dostali v roce 1966 a budovali tam za dost tristních podmínek dálnici. Byli tam též ruští elektrotechnici z Leningradu. Dělali zadarmo, měli své komandýry, nástupy, tresty, když nedělali na sto procent. Byli terčem našeho pohrdání, vždyť neměli ani potuchy, kdo je zrovna na špičce hitparády Radia Luxembourg. V džínách a dederonových košilích, vyřvávaje „anglicky“ hity Beatles, jsme jim dávali najevo, co je to ten pravý západ, ta pravá civilizace. Oni se na nás potom složili ze svých úspor a vzali svými autobusy na čtrnáct dní k moři. Nezapomenu na jejich nádherné lidové písně na břehu moře, i na to, že nás pokaždé pobili ve volejbale. Politika nepolitika, záchody splachovací či jiné, chovali se jako kamarádi a my byli tak trochu jako za blby….Ale jdu raději opět ke svým komikům, kteří ostatně měli na Rusko jiný názor a Jan Werich nepochybně z jeho kultury mnohé čerpal. Myslím si, že je dnes kolem příliš mnoho posthrdinů, a málo těch, kteří hledají v životě kolem skutečně to pozitivní a nejen umělecky kvalitní. Skoro jsem se domníval, že by to mohlo být hlavním tématem novin, zvaných pozitivní.
Jiří Vlastník

9/ Dalibor Pták, 30.4.2007

Článek paní Dolejšové o jejích zážitcích v Artěku jsem si přečetl s velkým zájmem a její výsměšný tón při líčení tamních poměrů mne nijak nepohoršil. Pochopil jsem článek tak, že to, čemu se paní Dolejšová vysmívá, není ruský člověk a jeho duše, ale tehdejší sovětský politický systém s jeho zrůdnou polovojenskou mašinerií a lživou propagandou líčící Sovětský Svaz jako ráj na zemi, kde "ještě tato generace bude žít v komunismu", jak se tehdy říkalo vedle mnoha jiných pyšných tvrzeních o sovětské společnosti a  jejím mesiášském významu pro lidskou civilizaci. I já jsem kdysi prošel podobnou názorovou proměnou, jakou popisuje pan Vlastník, a odnesl jsem si z ní poznání, že sovětský komunistický režim ublížil především ruskému národu, a to nejen jeho
zotročením s mnoha miliony nevinných obětí, ale též falešnou glorifikací vyvolávající svojí nabubřelostí odpor u jiných národů. Odpovídajícím reakcím se pak nelze divit.
Dalibor Pták