Literatura – Povídky
Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
Bajka o jedné myši
Jednoho dne koukal Myšák skrz puklinu ve zdi farmy a uviděl farmářovu ženu, jak otvírá nějaký balíček. „Co to asi je?“ zajímalo Myšáka. Žena balíček otevřela - uvnitř byla pastička.... Myšák běžel přes dvůr farmy a upozorňoval všechny: „V domě je pastička, v domě je pastička!“ Slepice, která si na dvorku spokojeně hrabala a zobala zrní, řekla: „Pane Myšáku, to je vážný problém pro vás, ale ne pro mne. Já nikomu neškodím. Jsem dokonce užitečná, protože snáším vajíčka. Pastička na myši se mne opravdu, ale opravdu netýká.“
Luděk Ťopka: Střelba na Střele
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.
Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?
To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
František Mendlík: Soumrak Casanovy
V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.
Jaroslav Volf: Srnec
Letní a již dospěle placená brigáda v Krkonoších byla pro studenty průmyslovky vítaným výdělkem. Navíc to byl krásný pobyt v divoké přírodě za Harrachovem. Lesní správa jim přistavila maringotku, kde se jejich osma na noc ukládala ke spánku, obědy měli zajištěné v objektu Lesní správy jako zaměstnanci, večeře pak v nedalekém dětském táboře, počasí bylo krásné a mládí 16 let bylo s nimi - co více si lze přát?!
Příhody strýce Františka - Dvojníci (3/4)
Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken. „Co się dzieje?” řekl Mirek. František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty. „Vždyť vidíš, ne?“ řekl. „Odjeżdżamy,” dodal polsky. „Do jasnej cholery!“ zašeptal Mirek. Doprdele!
Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá
O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.
František Mendlík: Koncertmajstr
Pan Květoslav Podsedník, nový učitel matematiky na železniční průmyslovce ve Valticích, stal se sbormistrem svazáckého souboru. Soubor byl zlatým hřebem všech slavnostních akademií, pořádaných v kinosále k různým výročím. Akademie měly pořád stejný průběh. Celý večer zahájil místní bard soudruh Kališ. Užíval archaické výrazy táborových řečníků devatenáctého století a oznamoval všem přítomným, že Sovětský svaz, toť záruka světového míru.
A slunce zase vyjde
Martin nespokojeně mlaskne. „Já nevim, prostě ženská. Co chceš slyšet?“ Jeho tón mi dává najevo, že nemám důvod k žárlivosti. V době, kdy jsem přestala chodit do práce, jsme prožili pár nepříjemných situací. To už mě ale přešlo. Přestala jsem na ženy v Martinově okruhu pohlížet se záští. Tuhle jsem ještě neznala. „Prostě, co tě na ní zaujalo?“ vyzvídala jsem dál.
Antonín Suk: Dobráci
Při jednom trochu okázalejším zakončení porady prohlásil veselskej hajnej: „Máma má svátek. Koupil jsem jí lahvičku vína.“ Byla to od něj samozřejmě neprozřetelnost. Ještě nám ale stačil pořádně vyhubovat, že když on koupí ryzlink, tak to není žádný důvod k tomu, abychom jej štandopede museli v hospodě všichni pít!