Antonín Suk: Přesná malorážka
Rubrika: Literatura – Povídky
| „Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů. Těžko se dá rozeznat, co se to tam děje. Ale chybí mi něco v tom, co si myslím, že vidím. Tohle nejdou zajíci. Úskoky a kličky vidím, ale také rovné hřbety, běhy sotva viditelné a to co je záhadou není stín. Je to určitě ozdoba lišek. Jejich oháňka. Tak to tedy je! Nejprotivnější je chlad od včerejška ještě nevyschlých filcáků. Nabral jsem si na Zelené aleji. Není však čas na rozmazlenosti. Tady se chystá lesní svatba a na té je třeba střílet!  Nedávno jsem si zrovna koupil v Čáslavi nový puškohled na malorážku a dalo to dost starostí jej nastřelit. Na Skalném byla střelnice a povedlo se to. Na dvě stě metrů se dal zasáhnout malý talířek docela bezpečně. U prahu hájenky sedí Dan. „Ty, co blázníš? Je zima, seď doma!“ Jenže můj kalup s ním přece jen trochu zamával. „Sedni a čekej!“ Tak nějak se mi zdá, že místo zklamání vidím spíš úlevu v psí tváři. Znechuceně se otočil a zalezl do boudy. „Di si kam chceš, divochu!“ Obejít po hlavní aleji Prosovic lesík trvá chviličku. Jde se nádherně. Na povrchu je prašan, který dokonale tlumí kroky. Pomalu zastavuji na kraji lesíka. Stíny dovádí na zasněženém poli dál. Tak teď je už úplně jasné, je svatba! A já nezvaný svědek. Za svědka bych ale do této kopulace šel rád. Malorážka opřená o kraják dává lépe nahlédnout do soukromí rezavých svatebčanů. Přes dalekohled je vše vidět mnohem jasněji. Ta menší postavička je určitě nevěsta. A tak jako když se na návsi potkají dva psíci, i lišky poskakují kolem sebe. Několik rychlých kroků dopředu, rejdění v kruzích a zase přímka v úprku. To se vše se pak několikrát opakuje. Až to ve mně budí dojem jakéhosi rituálu, kterému člověk nemůže rozumět. Sem, tam se do toho vloží kotrmelec. Až sníh léta na všechny strany. Vpředu ona. Vida, i tady je ženské pokolení dispečerem ve věcech lásky. A za ní poslušně přívěsek mužství. Snad pětkrát se lišák pokusil o krytí. Celé dění jsem sledoval v dalekohledu. Až přece jen přišla chvilka lásky. Tu jsem ale přerušil! Byl jsem si jistý, kdo je kdo. Na řadu přišla má nesmlouvavá kalkulace. Jeden lišák je jeden lišák. Ale jedna liščí dáma může být zpropadeně moc lištiček. Je svatba, tak se bude střílet. Kulovnička seděla pevně v paždí spodních větví smrku a tak nebyl problém nasadit hrot kříže na komoru fenky právě v okamžiku, kdy se krytí začínalo rozbíhat naplno. Mírné nadskočení malorážky ukázalo, že kulička vykročila s posláním smrti. Avšak ouha! Hezký kousek za milujícím se párkem vylétl do vzduchu malý obláček sněhu. To kulička, která narazila na zem, zapracovala. Dobrých třicet metrů za cílem! I zde se ukázalo, jak kdo na čem je. Já koukal jako výr, lišák zůstal stát jako socha. Jediný kdo pochopil, co je c tu chvilku důležité, byla liška. Zmizela přitisknutá ke sněhu jako blesk za kopeček. Kdepak jí byl konec? Ne bělostné pláni stále zářila rezavá skvrna. Mozek lišáka byl v naprostém útlumu. Stál a vůbec nevnímal o co že jde. Přebil jsem flintičku, znova zamířil a už méně jistě vypálil. Účinek byl stejný, snad ještě horší, než dříve. Lišák se konečně vzpamatoval a vyběhl za fenkou do hráze Starého rybníka. Zdrchaný na těle, ale hlavně na duchu, jsem se táhl mrazivým ránem domů. S ostudou! U dvířek čekal Dan. „Hele, čekám.“ Převislé pysky psí tlamy se poklepávají. Nejsem si jistý, zda je to zimou nebo škodolibostí. „Hodnej Daneček, hodnej!“ Snažil jsem si našplhat. On tomu asi rozuměl. Vstal, ušklíbl se a zalezl opět do boudy. Obvykle se v té boudě po psím mravu otočil, ale tentokrát ne. Nahrnul seno do vchodu a z něho vyčuhoval jen pahýl prutu. Nejhorší bylo, že ten pahýlek chodil zprava doleva a zpět – mysli si co chceš! Když jsem si sedl ke stolu se snídaní, napadlo mě, že to staré přísloví a džbánku , vodě a pivu má hluboko co do sebe. Malorážka ležela zahanbeně na kanapi. Tam bývala dosti často, vlastně pořád. Pod nohama se mi pletl malý Honzík, tehdy pískle asi tříleté. Nevšímal si žádné mé zbraně, aby se pokusil, jak střílí. Aby mohl dělat myslivce jako táta, na to jsme měli doma malou vzduchovku. Po lese jsme chodili spolu, on se vzduchovkou a já s brokovnicí. Když nám přišel do cesty pařez nebo bedla, natáhl jsem vzduchovku a kluk střelil. Když se netrefil, bylo to flintou a něco se muselo poštelovat, když se trefil, tak to uměl! Na samotě jsme k sobě měli všichni tak nějak blíž. A tak jsem se zkusil přiznat. „Honzíku, chybil jsem! Nevíš, co by s tím šlo dělat?“ A okamžitě mám malorážku na kolenou a odbornou radu na světě. „Táto, to nevíš, že tady se to šteluje, jak to má střílet? Veš Skalným jsi mi to ukazoval. Heleď, tady sis škrabal čárky nožem. To kolečko se přece točí!“ Klik to měl zmáknuté! Kdyby Ti tak tehdá přišel ten párek lištiček pofoukat ta místa, kam jsi nevinně dostal. Když člověk neví kudy kam, bývá při nejmenším nesoudný. Vzduchovka zůstala delší dobu ve skříni a malorážka vedle ní. Ne vždy se všemu učí děti od rodičů. Někdy se stane, že to bývá úplně naopak! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Josef Fousek |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |